Sklepení v Yoh-Vombis

 

Clark Ashton Smith (1893-1961) byl s vydavateli science fiction neustále na kordy, protože se nechtěl přizpůsobit zaběhnutým šablonám fantastické literatury a odmítal mírnit hrůzy, které postihovaly jeho vesmírné cestovatele. Smithovy sci-fi povídky se však trochu liší od fantastických příběhů, kterými přispíval do Weird Tales, kde díky své živé představivosti a poetickému slovníku patřil k jednomu z nejoblíbenějších autorů. Povídka Sklepení v Yoh-Vombis (The Vaults of Yoh-Vombis) byla zařazena do květnového vydání Weird Tales v roce 1932 a je ukázkou Smithova umění navodit atmosféru hrůzy a děsu. Smithovy vědeckofantastické povídky vyšly v šesti sbírkách, nejpodstatnější část však byla uveřejněna v Tales of Science and Sorcery a Other Dimensions.

Byl členem Lovecraftova kruhu od roku 1922 až do jeho smrti v roce 1937. Počátkem velké hospodářské krize v roce 1929 se Smith vrátil k psaní fantastických povídek a vychrlil více než sto krátkých příběhů, z nichž většinu lze klasifikovat jako strašidelné hororové příběhy nebo science fiction. Podobně jako Lovecraft se upnul na řadu nočních můr, jež ho v mládí sužovaly během období nemocí.

Tématem jeho děl je samolibost (která zaznívá i v povídce Sklepení v Yoh-Vombis) a její potrestání nadpřirozenými mocnostmi; jeho strašidelné povídky jsou co do námětu makabrózní, škodolibě se zabývají obrazy smrti, hniloby a abnormality.

*

Pokud se lékaři ve svých prognózách nemýlí, zbývají mi dvě marťanské hodiny života. Tyto dvě hodiny bych chtěl zasvětit podivným a děsivým událostem, které postihly naši archeologickou výpravu do zřícenin Yoh-Vombis, a měly by posloužit jako varování těm, kteří by se vydali v našich stopách. Jestliže můj příběh budoucí badatele odradí, nevyprávěl jsem jej nadarmo.

Bylo nás osm, profesionální archeologové s většími či menšími pozemskými a interplanetárními zkušenostmi, kteří se s domorodými průvodci z Ignarhu, obchodní metropole Marsu, vypravili do starobylého, před dlouhými věky opuštěného města Yoh-Vombis. Allan Octave, náš oficiální vedoucí, věděl o marťanské archeologii víc, než kterýkoliv jiný pozemšťan na této planetě. A ostatní z naší skupiny, jako William Harper a Jonas Halgren, se podíleli na jeho dřívějších výzkumech. Já, Rodney Severn, jsem byl spíš nováčkem, na Marsu jsem strávil pouze několik měsíců. Hlavní část mých vlastních mimozemských vykopávek byla zaměřena na Venuši.

Nazí Aihaiové s houbovitými hrudníky nás zastrašovali řečmi o rozlehlých pouštích s věčně zuřícími písečnými bouřemi, které musíme na cestě do Yoh-Vombis překonat. I přes naše štědré nabídky bylo těžké sehnat pro výpravu průvodce. Proto jsme byli překvapeni a potěšeni, když jsme ke zříceninám došli po sedmi hodinách chůze plochou oranžovožlutou pustinou bez stromů na jihozápadě od Ignarhu.

Svůj cíl jsme poprvé spatřili v zapadajícím světle malého vzdáleného slunce. Chvíli jsme si mysleli, že trojúhelníkové věže s plochými vrcholky a polorozpadlé monolity patří nějakému neznámému městu, jinému, než ke kterému jsme se vypravili. Půdorys zřícenin postavených do oblouku obepínajícího téměř celý obvod nízkého, asi tři míle dlouhého návrší z holé drolící se ruly, společně s architektonickým stylem nás brzy přesvědčily, že jsme našli to, co hledáme. Žádné jiné staré marťanské město nebylo postaveno tímto způsobem. Zvláštní stupňovité pilíře, jako schody zapomenuté Anakim, byly pro prehistorické obyvatele, kteří postavili Yoh-Vombis, příznačné.

Viděl jsem starodávné, do nebe se tyčící stěny Machu Picchu uprostřed opuštěných And i mrazivá obří cimbuří Uogamu v ledovcových tundrách na noční polokouli Venuše. To vše bylo však rázem nicotné a bezvýznamné při pohledu na budovy, pod kterými jsme stáli. Celá oblast byla daleko od životodárných kanálů, mimo jejichž dosah je i ta nejodpornější fauna a flóra velmi vzácná. Živoucí věc jsme neviděli od té doby, co jsme opustili Ignarh. Ale zde, na místě zkamenělé pustoty, věčné prázdnoty a samoty, se zdálo, že život nikdy nemohl existovat.

Myslím, že jak jsme tam stáli v bledém hnisavě zabarveném světle přecházejícím do soumraku halícího megalitické zříceniny černou temnotou, měli jsme všichni stejné pocity. Pamatuji se, jak jsem zajíkavě nasál vzduch prodchnutý dusivým záchvěvem smrti. Stejné ostré těžké nadechnutí jsem slyšel i od ostatních z naší skupiny.

„Tohle místo je mrtvější než egyptské hrobky,“ poznamenal Harper.

„V každém případě mnohem starší,“ doplnil Octave. „Podle nejdůvěryhodnějších legend byli Yorhisové, kteří postavili Yoh-Vombis, smeteni současnou vládnoucí rasou před nejméně čtyřmi tisíci lety.“

„Nevypráví se“ vložil se Harper, „že poslední zbytek Yorhisů byl zničen nějakou neznámou silou – čímsi, co bylo tak děsivé a bizarní, že se o tom nezmiňuje ani jediný mýtus?“

„Samozřejmě jsem o tom slyšel,“ potvrdil Octave. „Možná, že v těch zříceninách najdeme nějaký důkaz, který to bud potvrdí, nebo vyvrátí. Yorhise mohla vyhladit nějaká strašlivá epidemie, třeba jako mor Yashta, což bylo něco jako zelená plíseň, která napadala a ničila všechny kosti v těle, společně se zuby a nehty. Nemusíme se ale bát, že bychom se mohli nakazit, pokud v Yoh-Vombis narazíme na nějaké mumie – po tolika cyklech planetárního vysychání bude bakterie mrtvá stejně důkladně jako její oběti.“

Slunce zapadlo se zlověstnou rychlostí, jako by zmizelo nějakým kouzelnickým trikem, a ne přirozeným přírodním procesem. Pocítili jsme okamžitý chladivý úder modrozeleného soumraku. Éter nad námi byl jako obrovská průhledná kopule z tmavého ledu protkaná mrazivými jiskrami, což byly hvězdy. Natáhli jsme na sebe kabáty a kukly z marťanské kožešiny, které jsou v noci nezbytné. Popošli jsme podél obvodových zdí na západ a v jejich závětří jsme rozbili tábor tak, abychom byli trochu chráněni před jaarem, krutým pouštním větrem, který před setměním vždy začíná vát od východu. Potom jsme zapálili petrolejové lampy, které jsme si s sebou přinesli na vaření, a choulili jsme se u nich tak dlouho, dokud nebyla večeře hotová a snědená.

I když nebylo ještě příliš pozdě, zavrtali jsme se hned po jídle do spacích pytlů, spíše kvůli teplu než kvůli únavě. Naši aihaiští průvodci se zabalili do jakoby cementových přikrývek z látky bassa, jediné ochrany, kterou jejich kožovitá pokožka i v extrémně nízkých teplotách potřebuje.

Dokonce i ve svém silném spacím pytli s dvojitou podšívkou jsem stále cítil ledové závany nočního vzduchu. Jsem si jistý, že právě to, víc než cokoliv jiného, ode mne dlouho odhánělo spánek, ale i potom jsem spal neklidně a neustále se budil. V každém případě mě netrápily ani nejmenší obavy nebo předtuchy nebezpečí. Při představě, že na nás v Yoh-Vombis, omračujících fantastických zříceninách, jejichž fantomové smrti se již dávno museli obrátit v prach, můžou číhat nějaké nástrahy, bych se byl smál.

Několikrát jsem musel zdřímnout a opět se napůl probudit. V jednom takovém napůl bdělém okamžiku jsem matně zaznamenal, že vyšla měsíční dvojčata, Phobos a Deimos, a v jejich světle vrhaly ploché vrcholky věží obrovité dlouhé stíny, které se téměř dotýkaly tmavých zakuklených obrysů mých společníků.

Celá scéna byla ponořena do strnulého ticha, ani jeden ze spáčů se nehýbal. Potom, když jsem už zavíral víčka, jsem v mrazivém přítmí zaznamenal nějaký pohyb. Zdálo se mi, že se špička prvního stínu oddělila a začala se plazit k Octavovi, který ležel nejblíž k zříceninám.

Z naprosté otupělosti mě vyburcoval varovný pocit čehosi nepřirozeného a možná hrozivého. Začal jsem se zvedat. Jakmile jsem se pohnul, přízračný předmět, ať to bylo cokoliv, se otočil a splynul se stínem, ze kterého se oddělil. I když jsem si nebyl úplně jistý, že jsem tu věc opravdu viděl, její zmizení mě zcela probralo. V tom krátkém letmém okamžiku ten předmět vypadal jako přibližně kruhovitý kus látky nebo kůže, tmavý a pomačkaný, dvanáct až čtrnáct palců v průměru, po zemi se posouval trhaným píďalkovitým pohybem, při kterém se překvapivě smršťoval a natahoval.

Skoro hodinu jsem potom nemohl usnout. Kdyby nebyla taková strašlivá zima, byl bych vstal, abych zjistil, zda jsem ten bizarní předmět skutečně viděl, nebo jestli se mi to jenom zdálo. Stále víc a víc jsem ale sám sebe přesvědčoval, že ta věc byla příliš nepravděpodobná a fantastická, než aby to bylo něco jiného než výplod divokého snu. Potom jsem konečně upadl do neklidné dřímoty.

Vzbudilo mě ledové démonické sténání jaaru pronikajícího rozeklanými zdmi a uviděl jsem, jak matné sluneční světlo nabylo jasnějšího odstínu brzkého svítání. Všichni jsme vstali a ztuhlými prsty, které nedokázaly rozehřát ani petrolejové lampy, jsme připravili snídani.

Můj podivný noční zážitek se zdál být čím dál tím víc fantasmagoricky neskutečný. Nevěnoval jsem mu víc než zběžnou myšlenku a ostatním jsem se o něm nezmínil. Všichni jsme umírali touhou pustit se do práce a krátce po rozednění jsme se vypravili na první předběžný průzkum.

Z nepochopitelných důvodů se naši dva marťanští průvodci odmítli zúčastnit. Bez jakéhokoliv vysvětlení tam mlčenlivě a lhostejně stáli a bylo jasné, že je nic nemůže přimět k tomu, aby vstoupili do Yoh-Vombis. Nevěděli jsme, jestli se zřícenin tak bojí, jejich nevyzpytatelné obličeje s malýma šikmýma očima a obrovským vystupujícím chřípím neprozrazovaly strach ani jakékoliv jiné emoce srozumitelné lidem. Na naše otázky pouze odpovídali, že žádný Aihai do zřícenin už dlouhé věky nevstoupil. Očividně se k tomuto místu vázalo nějaké tajemné tabu.

Na předběžný průzkum jsme si s sebou vzali jenom baterky a páčidlo. Zbytek nářadí a patrony se silnou výbušninou jsme nechali v táboře, s tím, že nejprve musíme zjistit, zda je budeme potřebovat. Jeden nebo dva jsme měli automatické pušky, ale i ty jsme nechali v táboře. Připadalo nám absurdní, že bychom v zříceninách mohli narazit na jakoukoliv formu života.

Když jsme vyrazili, byl Octave očividně nadšením bez sebe a chrlil palbu vysvětlujících poznámek. Ostatní byli zaražení a mlčenliví: z megalitických kamenů na nás padalo ponuré vytržení a posvátná úcta, které jsme nedokázali setřást.

Procházeli jsme mezi trojúhelníkovitými stupňovitými budovami a nechali se vést klikatými ulicemi, které tvořily součást této zvláštní architektury. Většina věží byla více méně rozpadlá a všude jsme viděli ničivé stopy věčného větru a písku, který dokulata obrousil téměř všechny ostré úhly mohutných zdí. Vešli jsme do několika věží, nenašli jsme v nich však nic jiného než naprostou prázdnotu. Ať v nich dřív bývalo cokoliv podobného vnitřnímu zařízení, muselo se to již dávno rozpadnout v prach a ten prach odvály vším pronikající pouštní vichry.

Konečně jsme došli ke stěně obrovské terasy vytesané ve skalní plošině. Na terase se jako akropole tyčily hlavní budovy. Na opracovaný vrchol vedlo polorozpadlé schodiště, jehož stupně byly určeny pro nohy delší, než mají lidé nebo dokonce i současní vytáhlí Marťané.

Udělali jsme přestávku a rozhodli se nechodit zatím do nejvyšších budov, které byly nejvíc vystaveny povětrnostním podmínkám a byly nejvíc rozpadlé a zničené a za naši námahu by nám toho neměly moc co nabídnout. Octave začal vyjadřovat své zklamání, že se nám nepodařilo najít žádný artefakt, který by osvětlil nejasnou historii Yoh-Vombis.

Potom jsme si mírně nalevo od schodiště všimli otvoru v hlavní zdi, napůl zavaleného pradávnými sutinami. Za hromadou trosek jsme objevili první stupně dolů klesajícího schodiště. Z otvoru čišela syrová temnota prosycená hnilobným zápachem rozkladu. Neviděli jsme nic jiného než první schod, který se jakoby vznášel nad černou propastí.

Octave posvítil do hlubiny baterkou a začal sestupovat dolů. Dychtivým hlasem nás zval, abychom ho následovali.

Strmé nebezpečné schodiště nás dovedlo do dlouhé prostorné krypty, jakési podzemní vstupní haly. Podlaha byla pokryta hlubokými nánosy věkovitého prachu. Vzduch byl podivně těžký, jako by se zde v nehybné temnotě usadily zbytky starodávné atmosféry, daleko hustší než současné marťanské ovzduší. Dýchal se hůř než vzduch venku: byl naplněn neznámým pachem a každý náš krok vířil oblaka dusivého prachu, jemný všeprolínající pozůstatek zániku, jako částečky rozpadlých mumií.

Na konci krypty byly úzké do výše se tyčící dveře, vedle nichž naše baterky ozářily obrovskou mělkou urnu nebo mísu na krátkých čtverhranných nohách z matného tmavě zeleného materiálu. Na jejím dně ležely černé hrudky připomínající vyhaslé uhlíky, které vydávaly lehký, ale nepříjemný štiplavý zápach, jako fantom nějakého daleko silnějšího pachu. Octave se naklonil přes okraj urny a okamžitě se rozkašlal.

„Ať je to cokoliv, musel to být nějaký zatraceně silný dezinfekční prostředek,“ uvažoval. „Obyvatelé Yoh-Vombis ho možná používali k dezinfekci krypt.“

Dveře za mělkou urnou nás zavedly do ještě větší místnosti, jejíž podlaha byla skoro bez prachu. Tmavé kameny pod našima nohama byly protkány nejrůznějšími geometrickými vzory z okrové rudy, uprostřed kterých, stejně jako v egyptských kartuších, byly hieroglyfy a vysoce stylizované kresby.

Mnoho jsme z nich nevyčetli, pouze některé postavy bezpochyby představovaly samotné Yorhise. Stejně jako Aihaiové byli vysocí a kostnatí, s mohutnými měchýřovitými hrudníky. Uši a chřípí nebyly, pokud jsme to mohli správně posoudit, tak velké a nápadné jako u současných Marťanů. Všichni zobrazení Yorhisové byli nazí, avšak v jedné z kartuší, načrtnuté nedbaleji než ostatní, měly dvě postavy vysoké kónické lebky zahalené čímsi jako turbanem, který se chystaly sundat nebo upravit. Umělec jako by se snažil zdůraznit právě ono podivné gesto, se kterým křivé prsty se čtyřmi klouby svíraly pokrývku hlavy, a celé držení těla bylo nevysvětlitelně pokroucené.

Z druhé krypty se všemi směry rozbíhaly průchody do skutečného bludiště katakomb. Podél zdí v nich byly ve strohých řadách vyrovnány obrovské baňaté urny ze stejného materiálu jako mísa s dezinfekčním prostředkem, byly však vyšší než lidská postava a uzavřené víkem s hranatou rukojetí. Mezi řadami uren zbývalo sotva tolik místa, abychom mohli jít dva vedle sebe. Když se nám podařilo jedno z velkých vík odstranit, uviděli jsme, že urna je až po okraj naplněna popelem a zuhelnatělými zbytky kostí. Není pravděpodobné, že by Yorhisové uchovávali popel jednotlivých rodin v oddělených urnách (jak je doposud marťanským zvykem).

Jak jsme postupovali vpřed, zmlkl dokonce i Octave. Jeho nadšení vystřídalo cosi jako hloubavá úcta. My ostatní jsme myslím byli do jednoho zdrceni tísnivou melancholií dávných věků, do kterých jsme se každým krokem nořili hlouběji a hlouběji.

Stíny se před námi třepotaly jako nestvůrná odporná křídla démonických netopýrů. Nikde nebylo nic jiného než drobounká zrníčka prachu dlouhých tisíciletí a nádoby s popelem dávno zemřelých obyvatel Yoh-Vombis. Když jsem se ale v jedné z dalších krypt podíval k vysokému stropu, uviděl jsem tmavou zvrásněnou skvrnu kruhovitého tvaru, cosi jako scvrklou houbu. Nebylo možné na tu věc dosáhnout, po několika k ničemu nevedoucích domněnkách jsme tedy pokračovali dál. Ještě horší je, že jsem si v tu chvíli vůbec nevzpomněl na vrásčitý stínový předmět, který jsem v noci před tím buď ve skutečnosti nebo ve snu zahlédl.

Nemám vůbec tušení, jak dlouho jsme mohli jít, než jsme dorazili do poslední krypty. Připadalo mi ale, že jsme v tom zapomenutém podsvětí chodili celou věčnost. Vzduch čím dál tím víc páchl a nedal se skoro vůbec dýchat, měl v sobě lepivou mazlavou hustotu rozkladu, a my jsme se rozhodli k návratu. Potom, na konci dlouhé urnami lemované katakomby, jsme najednou stanuli před černou stěnou.

Tady jsme narazili na jeden z našich nejpodivnějších a nejtajemnějších objevů – mumifikovanou a neuvěřitelně vyschlou postavu, která se vzpřímeně opírala o stěnu. Byla víc než sedm stop vysoká, měla tmavě hnědou barvu asfaltu a byla úplně nahá, až na cosi jako černou kápi, která pokrývala vršek hlavy a ve svraštělých záhybech splývala po stranách dolů. Podle velikosti a stavby těla to byl jistě jeden z dávných Yorhisů – možná jediný představitel této rasy, jehož tělo zůstalo nedotčené. Všechny nás rozechvělo vzrušení při pouhé představě, jak stará tato postava musí být, jak v suchém vzduchu sklepení přečkala všechny historické a geologické změny planety a poskytla tak viditelné pojítko mezi ztracenými věky.

Potom, když jsme se ve světle baterek lépe podívali, jsme uviděli, proč ta mumie zůstala ve vzpřímené poloze. Za kotníky, kolena, kolem pasu, ramen a krku byla ke zdi připoutána těžkými kovovými pásy, které byly tak rozežrané a zahnědlé něčím, co se podobalo rzi, že jsme si jich na první pohled nevšimli. Podivná kápě na hlavě nás mátla tím víc, čím důkladněji jsme si ji prohlíželi. Byla pokryta jemnými, plísni podobnými vlákénky a byla zaprášená a zašlá jako prastará pavučina. Bylo na ní cosi odpudivého a burcujícího.

„Panebože! Tomu říkám objev!“ vykřikl vítězoslavně Octave a posvítil mumii do obličeje tak, že se jí po tvářích rozběhly živoucí stíny, zachvěly se v hlubokých očních důlcích a sklouzly na velké trojité chřípí a široké uši rýsující se pod podivnou kápí.

Natáhl volnou ruku, v druhé stále držel zvednutou baterku, a lehce se těla dotkl. I když dotek byl téměř neznatelný, spodní část sudovitého torza, nohy, dlaně a předloktí, se okamžitě proměnily v prach a hlava a vrchní část těla s pažemi zůstaly viset v okovech. Stupeň rozkladu byl podivně nerovnoměrný, protože zbylé části mumie nejevily nejmenší stopy narušení.

Octave poděšeně vykřikl, a když ho obklopil oblak hnědého prachu snášejícího se k zemi s plavnou lehkostí, rozkašlal se. My ostatní jsme před prachem o několik kroků ustoupili. Potom jsem nad zvířeným oblakem uviděl něco neuvěřitelného. Černá kápě na hlavě mumie se začala v rozích kroutit a vlnit, projelo jí křečovité zachvění, pustila se pohmožděné lebky, a jak padala dolů, smršťovala se a natahovala jako červ. Dopadla na nepokrytou hlavu Octava, který ve svém rozrušení z rozpadající se mumie zůstal stát těsně u zdi. V tu chvíli, v okamžiku probouzející se hrůzy, jsem si vzpomněl na předmět, který se ve světle měsíců oddělil od stínů Yoh-Vombis a při mém prvním bdělém pohybu se jako špatný sen opět stáhl zpět.

Ta věc se pevně přimkla k Octavově hlavě, jako neprodyšná helma pokryla jeho vlasy, obočí a oči, a Octave divokým přerývaným hlasem zaječel zoufalou prosbu o pomoc a horečnatými prsty se marně snažil strhnout kápi z hlavy. Jeho výkřiky brzy přešly v šílené crescendo smrtelné bolesti, jako by do něj zajížděly nějaké pekelné mučicí nástroje. Slepě tančil a skákal po místnosti a s překvapivou hbitostí unikal všem našim pokusům chytit ho a osvobodit od podivného břemene. Bylo to všechno záhadné jako nevysvětlitelná noční můra. Jedno však bylo jasné: věc, která dopadla Octavovi na hlavu, byla nějakou neznámou formou marťanského života a navzdory všem dostupným přírodním zákonům se jí v těchto dávných katakombách podařilo přežít. Octava musíme z jejího sevření zachránit za každou cenu.

Snažili jsme se smyslů zbavenou postavu našeho vůdce obklíčit, což by býval neměl být v stísněném prostoru mezi poslední urnou a stěnou žádný problém. Nepochopitelně nám však proklouzl mezi prsty, i když přes kápi nemohl nic vidět, a vystřelil pryč do předního labyrintu křižujících se katakomb.

„Panebože! Co se mu stalo?“ vykřikl Harper. „Je jako posedlý.“

Na nějaké diskuse o té záhadě nebyl očividně čas, a tak jsme za Octavem vyrazili tak rychle, jak nám to jenom naše ohromení dovolovalo. V temnotě jsme ho ztratili z dohledu, a když jsme doběhli k první křižovatce krypt, nevěděli jsme, kterým směrem se vydal. Potom jsme v katakombách kdesi nalevo uslyšeli pronikavé zaječení, které se několikrát opakovalo. V těch výkřicích bylo cosi podivného a nezemského, což mohl způsobit dlouhé věky nepohnutý vzduch nebo zvláštní akustika členitého sklepení. Nějak jsem si ale nedokázal představit, že by mohly splynout z lidských rtů – alespoň ne ze rtů živoucího člověka. Byla v nich bezduchá mechanická agónie mrtvého těla, které se stalo hříčkou démonů.

Hnali jsme se mezi monumentálními řadami uren a baterky před námi vířily prchající mihotavé stíny. Výkřiky odumřely v hrobové ticho, v dálce jsme však slyšeli lehký tlumený dusot běžících nohou. Střemhlavě jsme se řítili za jejich zvukem, ve zkaženém miazmatickém vzduchu však každé nadechnutí provázela rezavá bolest a brzy jsme museli tempo zvolnit, aniž bychom zahlédli sebemenší známku po Octavovi. V neuvěřitelné dálce jsme velice slabě zaslechli jeho mizející kroky, jako umrlčí tanec přízračných fantomů. Potom kroky zcela utichly a my neslyšeli nic jiného než vlastní křečovitý dech a bušení krve ve spáncích, jež bila jako bubny na poplach.

Pokračovali jsme dál, a když jsme došli na větvící se křižovatku, rozdělili jsme se do tří skupin. Já s Harperem a Halgrenem jsme se vydali prostřední chodbou a celou věčnost jsme se proplétali temnými hlubinami s obrovskými urnami vyrovnanými až do stropu, ve kterých musel být uložen popel stovek generací, až jsme se opět vynořili ve velké místnosti s geometrickými vzory na podlaze. Za chvíli se k nám připojili i ostatní, kterým se stejně jako nám Octava nepodařilo najít.

Bylo by zbytečné popisovat naše další nekonečné pátrání v bezpočetných kryptách, z nichž mnohé pro nás byly zcela nové. Co se známek života týče, všechny byly prázdné.

Vzpomínám si, že jsme znovu procházeli kryptou, ve které jsem na stropě uviděl tmavou okrouhlou skvrnu, a kolena se mi podlomila úlevou, když jsem zjistil, že zmizela. Je zázrak, že jsme se v tom podzemním pekelném bludišti neztratili a že jsme nakonec opět vyšli v poslední kryptě, kde jsme našli přikovanou mumii.

Když jsme se k tomu místu blížili, slyšeli jsme rytmické vytrvalé zvonění – za daných okolností zvuk více než znepokojující a tajemný. Znělo to jako kladiva vykradačů hrobů dobývajících se do nějakého zapomenutého mauzolea. Když jsme přišli blíž, naše baterky odhalily scénu, která byla stejně nevysvětlitelná jako nečekaná. Zády k nám stála lidská postava s hlavou zahalenou do černého zduřelého předmětu, velkého a tvarovaného jako polštář na pohovku, a zašpičatělou kovovou tyčí bušila do stěny vedle zbytků mumie. Neměli jsme nejmenší ponětí, jak dlouho tam už Octave stojí a kde tyč našel. Pod nohama se mu však už vršila pořádná hromada cementu podobných úlomků a jeho šílené rány odhalily malé úzké dveře ze stejného záhadného materiálu, z jakého byly urny na popel a mísa s dezinfekčním prostředkem.

Ohromeně a zcela zmateně jsme na něj zírali a nebyli v tu chvíli schopni cokoliv podniknout. Celé to bylo příliš neuvěřitelné a děsivé a bylo jasné, že Octava zachvátilo nějaké neznámé šílenství. Najednou mi došlo, co je ta odpudivě nafouklá věc, která obepíná Octavovu hlavu a v nechutných záhybech mu splývá až na krk, a vzedmula se ve mně vlna smrtelného strachu. Neodvažoval jsem se domyslet, co to zduření mohlo způsobit.

Dřív než se nám podařilo vzpamatovat, odhodil Octave kovovou tyč a začal mačkat cosi ve zdi. Musel to být nějaký tajný mechanismus, jak ale mohl vědět o jeho existenci nebo umístění, je nad jakékoliv logické chápání. Dveře se s těžkopádným, nervy drásajícím zaskřípěním otevřely, těžké a mohutné jako vrata mauzolea, a odhalily otvor, ze kterého se jako potok po staletí pohřbeného hnusu vyvalila černočerná půlnoc. Naše elektrické lampy zablikaly a pohasly a do nosu nám pronikl dusivý puch, jako závan ze světa věčné hniloby.

Octave se k nám otočil a lenivě postával před otevřenými dveřmi, jako někdo, kdo právě dokončil přidělený úkol. Z naší skupiny jsem se z ochromujícího uhranutí probral jako první. Vytáhl jsem kapesní nůž – jediný zbrani podobný nástroj, který jsem měl u sebe – a rozběhl se k Octavovi. Ustoupil dozadu, nebyl ale dost rychlý, aby mi unikl. Zabořil jsem čtyři palce dlouhou čepel do černé zduřelé masy, která mu pokrývala celý vršek hlavy a spadala až do očí.

Co ta věc vlastně byla, se mi ani nechce domýšlet -pokud je to vůbec možné pochopit. Byla beztvará jako sliz, bez hlavy, ocasu nebo jakýchkoliv jiných viditelných orgánů – nechutné, nafouklé, kožovité cosi, pokryté jemnými plísni podobnými vlákny, o kterých jsem se už zmiňoval. Nůž tím projel jako vyschlým pergamenem, rozevřela se dlouhá trhlina a celá ta hrůza se začala bortit jako propíchnutý měch. Otvorem vytryskl odporný proud lidské krve smíšený s tmavými, napůl rozloženými zbytky lidských vlasů, sukovitými změklými kousky kostí a chuchvalci bělavé sražené látky. Ve stejnou chvíli Octave zavrávoral a skácel se k zemi. Jeho pád zvířil oblaka prachu z rozpadlé mumie, který se pomalu snášel na jeho smrtelně nehybné tělo.

Potlačil jsem nevolnost a záchvat kašle z prachu, sklonil se k němu a odtrhl tu splasklou mazlavou hrůzu z jeho hlavy. Oddělila se s překvapivou lehkostí, jako zplihlý hadr, dal bych však nevím co za to, kdybych ji býval nechal tam, kde byla. To, co bylo pod ní, už dávno nebyla lidská lebka, celá horní polovina až k obočí byla rozežraná a díval jsem na zbývající půlku natráveného mozku. Setřásl jsem tu nepředstavitelnou věc z prstů, najednou naprosto znecitlivělých, a jak padala, otočila se a na spodní straně odhalila řadu narůžovělých přísavek uspořádaných do kruhů kolem bledého středu protkaného vlákny, jež připomínala nervový pletenec.

Moji společníci se tlačili za mnou, dlouhou chvíli však nikdo nepromluvil.

„Jak dlouho si myslíte, že je mrtvý?“ vydechl Halgren strašlivou otázku, která nám všem vířila hlavou. Nikdo neodpověděl a všichni jsme jenom v hrůzném nekonečném vytržení zírali na Octava.

Když se mi konečně podařilo odvrátit zrak, pootočil jsem se a pohledem zabloudil na zbytky zborcené mumie. Poprvé jsem si s neskutečnou hrůzou uvědomil její pomačkanou rozežranou hlavu. Z ní jsem pohledem sklouzl k právě otevřeným dveřím, aniž jsem chvíli chápal, co připoutalo moji pozornost. Potom jsem daleko za dveřmi, jako v jámě pekelné, ve světle baterky uviděl hmyzí hemžení plazících se stínů a projel mnou šok poznání. Temnota jimi jen vřela, potom se přes široký práh krypty přehoupl první ničivý předvoj jejich bezpočetné armády. Pokrevní příbuzní obludné ďábelské pijavice, kterou jsem serval z Octavovy sežrané hlavy. Některé byly tenké a ploché jako svíjející se oválné kusy látky nebo kůže, jiné byly bachratější a pluly s nasycenou pomalostí. Co v té zapečetěné věčné temnotě mohly najít k jídlu, nevím a modlím se, abych se to nikdy nedozvěděl.

Uskočil jsem dozadu, pryč z jejich dosahu, vyburcovaný panickým strachem, žaludek rozhoupaný hnusem. Nekonečná černá armáda se valila z rozpečetěných hlubin s děsivou rychlostí, jako dávivý výtrysk zvratků hrůzami přesycených pekel. Jak se k nám blížily, zmizelo Octavovo tělo pod jejich svíjející se vlnou a já jsem ještě zahlédl, jak zdánlivě mrtvá pijavice, kterou jsem odhodil stranou, se zachvěla životem a s odpornou úporností se snaží vzpamatovat a připojit k ostatním.

Dál jsme ten pohled už nemohli vydržet. Obrátili jsme se a prchali mezi velkolepými řadami uren, těsně v patách plazící se záplavu přízračných pijavic, a na první křižovatce krypt jsme propadli bezhlavé panice. Hnáni slepou touhou dostat se pryč, bez ohledu na cokoliv nebo kohokoliv, jsme se bez přemýšlení vrhli do větvících se chodeb. Slyšel jsem, jak za mnou kdosi klopýtl a upadl, se zaklením, které se rychle změnilo v nepříčetný jekot. Věděl jsem, že když se zastavím a vrátím, přivolám na sebe jen stejně zhoubný osud, který postihl zadní část naší výpravy.

Baterku a otevřený nůž stále v ruce, jsem běžel užší chodbou, o které jsem si myslel, že mě musí dovést někam k velké vnější kryptě s ornamenty na podlaze. Byl jsem úplně sám. Ostatní zůstali v hlavních katakombách a v dálce jsem slyšel tlumenou změť šílených výkřiků, jako by mnozí z nich podlehli svým pronásledovatelům.

Asi jsem se musel splést, protože chodba se začala stáčet a kroutit neznámým směrem, protínalo ji množství jiných chodeb a brzy jsem zjistil, že jsem se ztratil v černém labyrintu s vysokými vrstvami prachu, kterých se nedotkla živá noha po bezpočet generací. V umovém bludišti opět zavládlo mrtvé ticho a neslyšel jsem nic jiného než vlastní horečnaté oddechování, hlasité a chroptivé jako dech Titánův.

Najednou se v paprscích mé baterky z temnoty vynořila lidská postava. Než jsem se vzpamatoval z úleku, minula mě dlouhými strojovými kroky a vypadalo to, že se vrací do vnitřních krypt. Podle výšky a stavby těla bych řekl, že to byl Harper, s určitostí to ale nevím, protože oči a čelo měl zahalené tmavou nafouklou kápí a bledé rty mu pevně semknulo cosi, co mohla být tetanická muka – nebo smrt. Ať to byl kdokoliv, ztratil baterku a poháněn nelidským vampyrismem se naslepo hnal naprostou temnotou, vstříc zdroji té uvolněné hrůzy. Bylo mi jasné, že mu nemůžu pomoci a ani jsem se nepokoušel ho zastavit.

Neovladatelně jsem se třásl po celém těle a prchal dál, po cestě mě s mechanickou rychlostí a jistotou minuli dva další členové naší výpravy, hlavy obalené těmi obludnými pijavicemi. Ostatní se museli vrátit hlavními chodbami, protože jsem je nepotkal a není mi souzeno, abych je ještě někdy spatřil.

Zbytek mého útěku je zahalen v oparu démonické hrůzy. Ještě jednou, když už jsem si myslel, že jsem u vnějšího vstupu do katakomb, jsem zjistil, že jsem sešel ze správné cesty a řítím se mezi vyrovnanou věčností monstrózních uren v nekonečně dlouhých chodbách, o jejichž existenci jsme neměli nejmenší tušení. Zdálo se mi, že už prchám celá léta, v plicích mě rezavě dusil mrtvý zahnívající vzduch a ztrácel jsem vládu nad svýma nohama, když jsem v dálce spatřil slabý záblesk vytouženého denního světla. Rozběhl jsem se k němu, za sebou plíživé hrůzy nepozemské temnoty, před sebou mihotavé třepotání prokletých stínů. Chodba končila nízkým rozbořeným vchodem zasypaným sutí, na kterou dopadal oblouk slabého slunečního světla.

Byl to jiný vchod, než kterým jsme do pekelných sklepení vstoupili. Byl jsem od něho už jenom několik kroků, když mi ze stropu na hlavu neslyšně a bez jakéhokoliv varování něco dopadlo a okamžitě mě to oslepilo a omotalo jako neprodyšná rybářská síť. Ve stejný okamžik mi obočím a lebkou projelo bodnutí milionů jehliček – mnohonásobná stupňující se bolest, která se zdála pronikat všemi kostmi v těle a soustřeďovat se v samém středu mozku.

Hrůza a utrpení té chvíle byly horší než cokoliv, co by peklo pozemského šílenství a deliria mohlo vymyslet. Cítil jsem ďábelské vampyrické sevření ukrutné smrti – a ještě čehosi horšího, než je smrt sama.

Baterku jsem v té chvíli upustil, prsty pravé ruky však stále ještě svíraly otevřený nůž. Instinktivně – vědomých činů jsem vůbec nebyl schopen – jsem nůž zvedl a bodal a bodal do smrtících záhybů. Čepel musela tou přilnavou obludností mnohokrát proniknout a rvala i mé vlastní maso, ve všepronikajících zášlezích nesnesitelného utrpení jsem však tyto rány vůbec nevnímal.

Nakonec mi do očí udeřilo světlo a uviděl jsem, jak mi z hlavy sklouzl černý cár mokvající mou vlastní krví a visí mi dolů z tváří. Stále se svíjel, a tak jsem ho rychle odhodil pryč, a potom jsem z obočí a hlavy serval zbývající útržky, mazlavé a nasáklé krví. Začal jsem vrávorat za mdlým ustupujícím světlem směrem k východu, a když jsem před vstupem do krypty klesal k zemi, světlo se změnilo v tančící plamen – plamen, který zhasl jako poslední hvězda stvoření nad propastí vířícího chaosu a zapomnění, do kterého jsem se propadl…

Řekli mi, že mé bezvědomí netrvalo příliš dlouho. Když jsem se probral, skláněly se nade mnou neproniknutelné obličeje našich dvou marťanských průvodců. V hlavě mi tepala bodavá bolest a myslí mi táhly nejasné vzpomínky na prožité hrůzy, jako stíny šikujících se harpyjí. Překulil jsem se na bok a podíval se zpátky k ústí krypty, od kterého mě Marťané museli kus odtáhnout. Ústí bylo pod hranou terasovité stěny vnější budovy, na dohled z našeho tábora.

S odporem jsem fascinovaně zíral do černého otvoru a v temnotě jsem rozeznával vření oválných stínů – hmyzí zmítavé hemžení pijavic, které se tlačily ven z hlubin, na denní světlo se však neodvažovaly. Sluneční záře by tato stvoření nejpekelnější noci a po věky zapečetěné zkázy bezpochyby nesnesla.

Bylo to ve chvíli, kdy se mě zmocnila poslední hrůza a zachvátilo mě začínající šílenství. Uprostřed plíživého pocitu hnusu a nutkavé touhy dostat se co nejdál od hemžícího se ústí krypty se zrodil naprosto opačný popud k návratu. Popud proplést se všemi těmi katakombami zpátky jako ostatní, sejít tam dolů, kde jsou odsouzeni k záhubě a prokletí, bez možnosti spasení – ďábelské nutkání vydat se do podzemního světa, který si žádná lidská mysl nedokáže představit. V zákrutech mozku mi hořelo černé světlo a ozývalo se neslyšné vábení: výzva, kterou do mne ta Věc zapustila jako nějaký zhoubný začarovaný jed. Táhlo mě to k nízkému vchodu, který zazdili umírající obyvatelé Yoh-Vombis ve snaze uvěznit pekelné a nesmrtelné pijavice, ty černé parazity, kteří udržují svůj zkázonosný život na rozežraných mozcích mrtvých. Volaly mě hlubiny, ve kterých vládnou hrůzní nekromantičtí Oni, jejichž pijavice, i se všemi svými vampyrickými a ďábelskými schopnostmi, jsou jen ubohým posluhujícím předvojem…

Tomu, že jsem se nevrátil, vděčím pouze oběma Aihaiům. Rval jsem se a bojoval jako šílenec, když se mě svými houbovitými pažemi snažili zadržet. Musel jsem být ale po všech těch nadlidských zážitcích naprosto vyčerpaný, protože jsem se po chvíli opět sesul k zemi a upadl do hluboké nicoty, ze které jsem se čas od času vynořil na povrch a vnímal kolem sebe poušť, kterou mě nesli do Ignarhu.

Tak, a to je celý můj příběh. Snažil jsem se vylíčit jej co nejúplněji a nejsouvisleji, a stálo mě to úsilí, které si příčetný člověk nedokáže představit… musel jsem to stačit, než mne zachvátí nová vlna šílenství, což nebude trvat dlouho – už cítím, jak přichází… Pověděl jsem vám svůj příběh… a vy jste všechno zapsal. Zapsal jste úplně všechno? Teď se musím vrátit do Yoh-Vombis – zpátky pouští a dolů všemi katakombami až k nejspodnějším kryptám. V mém mozku je něco, co mě k tomu nutí a co mě povede… říkám vám, už musím jít…

DODATEK

Jako internista zemské nemocnice v Ignarhu jsem byl pověřen úkolem zabývat se ojedinělým případem Rodneyho Severna, jediného přeživšího člena Octavovy expedice do Yoh-Vombis, a zapsat podle jeho vyprávění výše uvedený příběh. Severna přinesli do nemocnice dva marťanští průvodci, kteří expedici doprovázeli. Utrpěl ošklivé nepravidelné rány na lebce a obočí, které byly zanícené, většinu času divoce blouznil a při vracejících se maniakálních záchvatech musel být na lůžku držen násilím. Nevysvětlitelnost těchto zuřivých záchvatů ještě zvyšovala jeho vrcholná debilita.

Poranění hlavy, jak vyplývá z diktovaného příběhu, si z velké části způsobil sám. Mezi nimi byly viditelné malé kulaté ranky, snadno odlišitelné od řezných ran způsobených nožem, uspořádané do pravidelných kruhů, kterými byl do Severnovy lebky vstříknut neznámý jed. Původ těchto ranek je těžko vysvětlitelný, pokud nebudete věřit, že Severnův příběh je pravdivý a nejedná se o výplod jeho chorobné mysli. Co se mě týče, nemám ve světle dalších událostí jinou volbu než příběhu věřit. Na rudé planetě je spousta podivných věcí, a pokud jde o budoucí výzkumné výpravy, mohu pouze podpořit přání vyslovené tímto k záhubě odsouzeným archeologem.

Noc poté, co dovyprávěl svůj příběh, se Severnovi v době, kdy měl službu jiný lékař, podařilo utéct z nemocnice, bezpochyby v jednom z jeho podivných záchvatů, o kterých jsem se zmiňoval: byl to neuvěřitelný výkon, protože po svém strašidelném vyprávění byl ještě zesláblejší a každou hodinou jsme očekávali jeho skon. Ještě neuvěřitelnější je to, že se v poušti našly otisky jeho bosých nohou, které směřovaly k Yoh-Vombis, dokud nezmizely v písku uhlazeném nijak prudkou pouštní bouří. Po Severnovi zatím žádné stopy nalezeny nebyly.

Uložit