Francis X. King zemřel 9. listopadu 1994. Tato recenze obsahuje několik úvah, které vznikly četbou knihy Sexuální magie P. B. Randolpha, přeložené, redakčně zpracované a doplněné o úvod Robertem Northem. Vydalo ji nakladatelství Magickal Childe.
Jak Robert North, tak i Magickal Childe, nakladatelství a velkoobchod s bylinami, vůněmi a ostatními magickými potřebami v New Yorku, splatili všem anglicky hovořícím studentům historie západního tantrismu touto publikací dluh, kterým bezesporu toto Randolphovo klíčové instruktivní dílo je – ačkoliv je trochu škoda, že se Robert North rozhodl nezachovat původní titul knihy Magia sexualis.
Pascal Beverly Randolph (1815-1875) byl kontroverzní postavou a jeho učení bylo doprovázeno nesouhlasem všech těch, kteří v roce 1888 zakládali Zlatý úsvit. Tak například na konci 80. let devatenáctého století Wynn Westcott – člověk, který toužil po uznání – zašel tak daleko, že se rozešel spolu se svými spolupracovníky se samozvanou rosikruciánskou skupinou, která se seskupila kolem poněkud pochybného média v Yorkshiru, které se zabývalo čtením v křišťálové kouli a dalšími okultními metodami odvozovanými od Randolpha a jeho školy.
Jestli aspoň některý ze zasvěcennců této yorkshirské skupiny doopravdy používal tyto kvazi-tantrické techniky, které byly jádrem Randolphova učení, je nejisté, ale je velmi pravděpodobné, že tomu tak bylo. Proto podivínský alchymický anglikánský klerikál, reverend W. A. Ayton a další členové jak Zlatého úsvitu, tak i Teosofické společnosti učinili opatrné odkazy na ‘skandály’ u yorkshirské skupiny, které – což vyplývá z kontextu, jakým byly postaveny – jasně naznačují podezření, že šlo o sexuální výstřelky.
Randolphův původ a mystérium prodlouženého těhotenství
Randolph byl míšenec, člověk, na nějž se za jeho života poukazovalo jako na mulata a v současnosti by byl velice pravděpodobně označován (s ohledem na bílou barvu pleti) za ‘afroameričana’. Přesné okolnosti jeho narození byly (a jsou) zahaleny mystériem – mystériem výlučně vzešlého díky Randolphově kreaci.
Takže různými způsoby líčil svoji matku, Floru Beverlyovou, jednou jako princeznu z Madagaskaru a podruhé jako rodilou Američanku z Vermontu, zatímco při vyšetřování vynášel o svém otci prohlášení, která byla ještě mnohem překvapivější povahy. Tak třeba, jak to popisuje North ve svém úvodu k Magia sexualis, P. B. Randolph trval na tom, že jeho otcem nebyl nikdo menší než:
»Edmund Randolph [který] byl guvernérem státu Virginia a docházel do konstitučního konventu při vzniku Spojených států amerických. Sloužil jako generální prokurátor za vlády prvního kabinetu ve Washingtonu a v roce 1794 byl státním sekretářem.«
Zatímco to vypadá tak, že North, podobně jako později R. Swinburne Clymer, akceptoval možnost, že Edmund Randolph skutečně byl otcem P. B. Randolpha, jeví se jako velmi nepravděpodobné, že to bylo právě takhle. Protože kdyby tomu tak opravdu bylo, buďto byl P. B. Randolph starší, než údajně prohlašoval, a neustále falzifikoval datum svého narození, nebo jinak Flora Beverlyová prodloužila své těhotenství na neobyčejně dlouhou dobu – a to naprosto zázračně, dokonce i na ženu tak neobyčejnou, jakou byla ‘princezna z Madagaskaru’.
Proto podle všeobecně uznávaných podání života Edmunda Randolpha, domnělý otec Flořina dítěte zemřel v roce 1813, více než rok před jeho narozením v říjnu 1815 (nikoliv mimochodem v roce 1825, jak je chybně uvedeno v nejedné práci s okultními odkazy), muže, který prohlašoval, že je synem Edmunda Randolpha.
Je tedy jasné, že buď všechny informace o Edmundu Randolphovi jsou chybné s ohledem na datum jeho smrti nebo (jak soudí většina lidí) se P. B. Randolph dopustil trochu fantastické mystifikace – možná ze stejných nebo podobných důvodů jako jsou ty, které vedly H. P. Blavatskou k tvrzení, že cestovala do Tibetu, MacGregor Mathers povýšil sám sebe do šlechtického stavu jako hraběte de Glenstrae a před nepravděpodobně znějící jméno Moriarty, což byl okultní učitel Diony Fortune, si tento muž přivlastnil zcela imaginární německý doktorát. Není pravděpodobné, že by se motivy těch, kteří se dopustili různých podvodů v některém z těchto případů, podobaly těm, které mají ve větší míře nebo dokonce výlučně ti podvodníci, kteří obvykle napalují důvěřivce.
Je daleko pravděpodobnější, že všichni, jeden vedle druhého, kterých se to týká – Randolph, Blavatská, Mathers a Moriarty – konstruovali své fantazie proto, aby přesvědčili své žáky, že nejsou obyčejnými lidskými bytostmi, ale čímsi více než jen živými známými osobnostmi. Jinými slovy, byly to bytosti, které dobře mohly být posedlé inteligencemi, které se označují jako siddhi. Jejich motivy? Možná to byla potřeba vytvořit nebo posílit svůj ‘magický image’ – přikláním se a souhlasím s názorem Gustava Meyrinka, že kdyby dost lidí věřilo, že nějaký muž nebo žena je v kontaktu s mimoprostorovými bytostmi obdařenými ‘magickými silami’, tak by potom pravděpodobně manifestovali ty schopnosti, které jsou tradičně spojovány s postavou šamana, thaumaturga nebo divotvorce.
Není bez zajímavosti, že P. B. Randolph se k nám dostal s titulem Dhoula Bel právě prostřednictvím německého překladu Gustava Meyrinka [z angličtiny] a první český překlad Antonína Bayera pak vyšel u B. Kočího v roce 1925.
Ať už je tomu jakkoliv a ať už byly Randolphovy motivy pro to, co lze označit za romantizující podvod, jakékoliv, nemůže být pochyb o tom, že se nelze spoléhat na jeho podání, jaký je jeho původ.
To samé platí obecně i o příbězích, jimiž líčil své cesty a dobrodružství, a zejména pak o událostech, o nichž se má zato, že mu zprostředkovaly poznání kvazi-tantrických technik.
Snědá tantrická panna
Zdá se například, že podání, jímž líčí své zasvěcení do erotického mysticismu arabskou milenkou, obsahuje velmi malou, jestli vůbec nějakou objektivní zkušenost. Aspoň se tak domnívám na základě bombastické prózy, reminiscence na nejhorší podobu viktoriánských povídek, v níž se Randolph domnívá, jak skvěle to vystihl:
»Jedné noci… jsem se zamiloval a byl milován snědou pannou arabské krve. Poznal jsem… základní princip bílé magie lásky; poté jsem se sblížil s některými derviši a fakíry u nichž… jsem našel cestu k dalším znalostem; a od těchto zbožných praktiků jednoduché, ale vznešené a posvátné magie jsem obdržel další ‘klíče’ – slabé nitky náznaků, které… vedly moji duši do labyrintu poznání… Stal jsem se… mystikem… který současně objevil ELIXÍR ŽIVOTA; universální rozpouštědlo či nebeský alkahest; fontánu krásy a věčného mládí a kámen filosofů…«
Podobnost jazyka užitého Randolphem v několika posledních řádcích výše uvedené citace s terminologií, kterou používal Crowley při odkazech na tajemství IX° O.T.O. je zjevná a je samozřejmě dost jasné, že se oba muži – jeden z nich už koncem 50. let devatenáctého století a ten druhý o půl století nebo ještě trochu později – odvážili do stejné, nebo přinejmenším těsně vedle sebe ležících říší quasi-tantrického erotického mysticismu. V těchto říších objevili něco, čemu přisoudili takovou hodnotu, kterou považovali za srovnatelnou s nejvyšším alchymickým cílem, výrobou mediciny kovů, lapis philosophorum.
Je určitě zajímavé, že oba mystici prohlašovali, že něco z toho, co se naučili, se odvozuje z neortodoxních muslimských zdrojů – Randolph se učil od ‘dervišů a fakírů’, kteří byli ‘zbožnými praktiky jednoduché, ale vznešené a posvátné magie’, zatímco tajemství IX° bylo, jak se předpokládá, Karlu Kellnerovi předáno arabskými učiteli náležejícími k některé z obskurních sekt heterodoxních súfistů.
Dokonalí z Oneidy kladli velký důraz na sexuální styk s mladými jedinci patřičného věku.
Nachází se v těchto tvrzeních nějaká pravda? Dospěl Kellner ke svému poznání alespoň některých esoterických technik z arabských zdrojů, které potom předal Reussovi, jenž pak na oplátku poučil Crowleyho? A byl Randolph doopravdy zasvěcen do mystérií některého z dervišských řádů, které se zabývaly ‘bílou magií lásky’?
V obou případech bude znít odpověď ‘možná, ale pravděpodobně nikoliv’. Neboť je nepravděpodobné, ačkoliv ne nemožné, aby se vůdce některé dervišské nebo súfistické fraternity natolik unáhlil, že by předal nejpřísněji střežená tajemství takovým nezasvěcencům, jakými byli Randolph a Kellner. Je daleko pravděpodobnější, že oba muži poznali tajnou moudrost – pokud to moudrost vůbec je – z erotického mysticismu a z magie západních zdrojů doplněných o tantrické pojmy, které odvozovali ze svých výletů do ‘vnitřního kosmu’ oné Pokladnice obrazů, kterou je hluboké nevědomí.
Další zdroj osvícení – nebo, jak by řekli někteří, psychologické a spirituální újmy – je a vždy byl dostupný všem, kteří ho využili.
A je možné, že tím, že takovou volbu učinil i Kellner, Randolph a mnozí další v minulosti i nyní, byli schopní částečně nebo úplně rozvinout vlastní obsah teorií a praktik, které nesly známky povrchní podobnosti vysoce kultivovaného bengálského tantrismu. V tomto spojení je dobré si zapamatovat, že Crowley narazil na tajemství, které on a ještě další spojovali s ‘IX° O.T.O.’ o hodně dříve, než se seznámil s Reussem a dalšími žáky Kellnera. Každý, kdo o tom pochybuje, by měl zvážit povahu oné ‘svátosti’, kterou Crowley připravil v poušti na severu Afriky, která mu umožnila přístup do čtrnáctého æthyru podle Henocha – viz Vize a Hlas.
Co se týče východního erotického mysticismu jevícího jistou podobnost, ačkoliv jaksi jen ve velmi hrubých obrysech, jak s tantrismem, tak i taoistickou alchymií – bylo to, jak se říká, ‘ve vzduchu’, a to jak v německy mluvící okultuře v době, kdy žil Kellner, tak i rozehřáté atmosféře religiózního blouznění, které ve Spojených státech způsobilo četné sexuální a finanční skandály v letech 1850-1875, což bylo právě období, kdy Randolph formuloval své učení.
Tak například Dokonalí z Oneidy kladli velký důraz na sexuální styk s mladými jedinci patřičného věku z důvodů zcela identických těm, které – jak se zdá – pobízely ty, kteří se drželi tohoto směru jak ve starém Izraeli, tak i v Indii, načež byl zaznamenán podivný vzestup toho, co lze označit jako ‘erotickou pránajámu’ spojovanou s rozsáhlým duchovním hnutím, jež inspiroval Thomas Lake Harris a vnitřní kruh jeho stoupenců. To nakonec vyústilo v dozrání některých velmi zvláštních duchovních plodů.
Erotická pránajáma
V tomto kontextu je dobré podržet v mysli to, co se odehrálo v pozdějších letech v souvislosti s emancipovanou americkou občankou, vnučkou utopického socialisty Roberta Owena, dcerou spiritualistického pionýra Roberta Dale Owena a manželkou novelisty a básníka Lawrence Oliphanta. Během oněch posledních let trávila tato dáma mnoho času v nepříjemných pocitech, které se údajně týkaly zápachu nemytých arabských obyvatel zaostalé provincie otomanské říše, v níž se z nesnadno vyjádřitelných náboženských motivů ona a její manžel rozhodli usídlit. Trampoty paní Oliphantové se zakládaly spíše na hořké osobní zkušenosti než na základě působení nějaké abstraktní ideje týkající se hygieny; když viděla, že mužská polovička arabského sousedstva nepříjemně páchne, připadalo jí jako povinnost jít do postele s každým, kdo byl připraven stát se objektem jejího zájmu.
Její motiv byl duchovní povahy; soulože, ke kterým došlo, provázelo používání dechové techniky (‘erotická pránajáma’) a vizualizačního cvičení odvozených z učení Thomase Lake Harrise, které slibovaly psychické změny jak u ní, tak i u jejích partnerů. Nebo to tak aspoň říkala – a bezpochyby tomu i věřila.
A kdo jsem já, pouhý smrtelník, abych říkal, že se mýlila?
Je záhodno dodat, že to, co jsem označil za ‘erotickou pránajámu’ a ti, kteří se jí zabývali, ji nazývali ‘vnitřním dýcháním’ a jasně se odlišovala prostřednictvím těch, kdož ji praktikovali, od jistého druhu dýchacích cvičení spojovaných s mysticismem jak východu, tak i západu. Tohoto násilného rozlišování – téměř jistě velmi klamného – se dopouštěli dokonce i ti, co byli oddáni ‘vnitřnímu dýchání’, kteří sami byli praktikujícími okultisty. Dobrý příklad takového úsilí rozlišovat poskytl žák MacGregor Matherse, Dr. Berridge, ve svém díle Internal Respiration, or the Plenary Gift of the Holy Spirit (1896), které napsal pod pseudonymem a v němž prohlašuje, že:
»Vnitřní dýchání… představuje dýchání… nebeské atmosféry… nebo, jak to křesťanská církev někdy poněkud bizarně popisuje, Ducha Svatého. Nemá proto žádnou souvislost s okultními formulacemi, jež se týkají dýchání; a to i tehdy, byla-li tajně sdělována zasvěcencům západních a východních škol, rosikruciánských a teosofických řádů nebo částečně odhalována nezasvěceným jako škola dechu [toto poslední označení samozřejmě odkazuje na tantrické pojednání o tatvách, které do angličtiny přeložil Rama Prasad, a které vydali teosofisté, aniž si byli vědomi jeho skutečného významu]. Odehrává se [tj. ‘vnitřní dýchání’] na odlišné a vyšší úrovni. Tyto okultní formulace mají původ v kabalistickém světě Asija, v úrovni hmotné činnosti, u vyššího adepta pravděpodobně zasahuje do světa Jecira, andělské úrovně tvoření, ale jen vzácně ještě výše. Vnitřní dýchání na druhé straně začíná ve světě Acilut, v archetypní pláni čistého božství; odtud sestupuje do světa Berija, andělské a stvořitelské úrovně; pak prochází dále do Jeciry, a nakonec padá do Asije. Odtud vysvítá, že vnitřní dýchání je božským darem, kdežto dýchání, prováděného podle okultních formulací, může být dosaženo dlouhou praxí, kterou doplňuje přesně namířená vůle«.
Berridge byl přinejmenším připraven přijmout to, že ‘respirační okultní formulace’ mají velkou hodnotu, a to i přesto, že se domníval, že svojí podstatou se blíží pouze ke světům Jecira a Asija; Laurence Oliphant, jak to tak vypadá, je na druhé straně odmítl proto, že je považoval za příbuzné černé magii, ve spojení s nimi dělal poznámky o ‘podvrzích’ a ty, kdož je praktikovali, viděl jako ‘muže a ženy, kteří o sobě mají vysoké mínění’ a jsou pozoruhodní ‘pompézní arogancí svých domněnek a prázdnotou a egoismem svých životů’. Oliphant také viděl jako nutné vydat něco, co nazval ‘varováním’, jež se týkalo ‘magického dýchání, a to jak povahy prosté, tak i složité’. A to je, jak napsal:
»… výsledkem hypnotických praktik, úsilí o samostatné proniknutí (sic) mezi experimentátory v okultních vědách, a mediálního zasvěcení prostřednictvím spiritualistů, posedlosti a obsese, a rovněž nežádoucího pronikání larev a démonických obrazů do struktur mentálních… vzruchů«.
To zní vskutku dost znepokojivě, ale mám podezření, že někteří z těch, kteří byli ‘experimentátory v okultních vědách’ – a dokonce že tato skupinka, která spojovala své experimenty s ‘úsilím o samostatné proniknutí’ – shledala larvální a démonické obrazy za dostatečně neodbytné, že svedly její členky k tomu, aby napodobily paní Oliphantovou a šly do postele s partnery, jejichž nedostatek osobní hygieny znamenal moment znechucení.
Naštěstí ti, kdo mají snahu praktikovat techniky, o nichž pojednává Magia Sexualis P. B. Randolpha, mohou projevovat daleko tvrdší požadavky na výběr partnerů, než měla paní Oliphantová – a opravdu, v 10. kapitole Magia sexualis Randolph trvá nejenom na tom, že účastníci rituálu by měli jeden k druhému cítit ‘náklonnost a emoce’, ale i že ‘hygiena je vždy posvátnou odpovědností, ale zejména pak tehdy, když se připravujete pro rituál sexuálního styku’.
Randolphovy kvazi-tantrické techniky
North dává jasně najevo svůj obdiv jak k Randolphovu eroticky mystickému učení, tak i k čistotě, jakým ho vyjadřoval.
Je možné, že tento obdiv je zcela oprávněný – ale nemohu si pomoci, když cítím, že každý, kdo se obeznámí s jemnostmi bengálských a tibetských tantrických instrukčních manuálů ze školy levé ruky, dojde pravděpodobně k závěru, že Randolph je pouze první příčkou žebříku, který vede – máme-li věřit tantrické tradici – k podmanění kosmických polarit a velkému osvobození, které provází manželství, jehož si neustále užívají Šiva a Veliká bohyně.
Randolph je pouze první příčkou žebříku, který vede – máme-li věřit tantrické tradici – k podmanění kosmických polarit a velkému osvobození, které provází manželství, jehož si neustále užívají Šiva a Veliká bohyně.
Družku Randolphových praktických technik lze najít v desáté kapitole Northova překladu. Je tam popsáno a zobrazeno pět pozic pro soulož. Předpokládá se, že každá pozice, je-li při souloži provedena předepsaným způsobem za použití specifických parfémů, mentální vizualizace atd. (vše je popsáno v této a dalších kapitolách) propůjčuje zvláštní magickou schopnost. Tak například Polynésané považují ‘misionářskou pozici’ za vhodnou pro usměrňování ‘smyslových počitků a schopností zúčastněných, ovlivňují-li stejný předmět’. Na druhé straně tomu, co bývá někdy hovorově označováno za ‘psí obskočení’, se připisuje velká účinnost jak při snaze o dosažení ‘projekce ve vyšších sférách’, tak i pro – což je rázu spíše hrozivého – ‘agresivní operaci proti osobě bez ohledu na to, zda věří v magii’.
Otázka, zda-li byly tyto rituály kdy úspěšné nebo ne, nebo jestli vůbec mají naději na úspěch, což je to, co s ohledem na ně tvrdí Randolph, pro mě nemá přinejmenším v jednom smyslu žádný zvláštní význam. Protože podle mé zkušenosti se jejich podřízenost koloběhu tantry levé nebo pravé ruky se projevuje na každé úrovni. Kvazi-tantrismus, který je obsažen v Randolphově Magia sexualis, může mít jistou cenu – přestože mám podezření, že má jisté aspekty, které ho přiřazují k magii Černého bratrstva – je to však neslaný a nemastný systém, věc nepatrné hodnoty ve srovnání s bengálským tantrismem či autentickým O.T.O.
Nicméně žádný seriózní student, ať už historie nebo praktických technik západní jang-jin magie, si nemůže dovolit obejít se bez Northova překladu Randolphova magnum opus – k němuž je možná záhodno dodat, že původ francouzské verze Magia sexualis, kterou North použil, je velmi zvláštní.
Mysteriósní Marie
North v předmluvě píše o francouzské verzi Magia sexualis, že:
»… největší záhadou této knihy byl jazyk, v němž byla napsána… Údajně jde o francouzský překlad z Randolphova anglického originálu od jisté Marie de Naglowské. Jenže opakovaně zasílané dopisy nakladateli a překladatelce měly za následek jen stručnou odpověď, že mají [z důvodů, které nám budou ihned zřejmé, je třeba slůvko ‘oni’ vztahovat jenom na nakladatele a nikoliv na Marii de Naglowskou] k dispozici pouze francouzský překlad… Tuto odpověď je možno chápat jako záměrný klam. Jak pokračovala práce na překladu, začal jsem si zcela jasně uvědomovat francouzský styl prózy devatenáctého století… A když jsem překlad dokončoval, nemohl jsem si pomoci, ale bylo jasné, že jsem překládal francouzštinu samotného PBR!«
Závěr, ke kterému North došel, byl zcela přirozený a žádná rozumná osoba by mu to neměla vyčítat.
Nicméně se mýlil. Maria de Naglowska opravdu přeložila Magia sexualis do francouzštiny, možná z privátně vydaného amerického výtisku, ale pravděpodobněji z nějaké anglické rukopisné verze, přičemž tu pár těchto kusů, jak se zdá, ještě koluje – před lety jsem sám měl možnost nahlédnout do jednoho z nich a byl datován nejpozději na konec dvacátých let. North mohl mít docela pravdu v tom, že francouzská próza Marie de Naglowské byla ‘jasně’ ve stylu ‘devatenáctého století’, pro což by mohl existovat docela dobrý výklad – narodila se a učila se francouzsky před rokem 1900, ačkoliv se nezdá, že by Randolphův překlad dokončila do začátku třicátých let. Je téměř zbytečné dodávat, že Marie de Naglowska zemřela dávno předtím, než jí North psal své dopisy, na něž nedostal žádnou odpověď.
Zhruba ve stejné době, kdy se Marie začala intenzivně zabývat studiem Randolphova učení, napsala a v letech 1932 a 1934 vydala dvě velmi kuriózní, francouzsky psané knihy o sexuální magii, obě obsahovaly narážky na osobní znalost technik s mírně pekelným zápachem – člověk by téměř řekl satanistickým. Dalo by se říci, že se odvozují jak z Randolphova učení, tak i z nauk obskurní kavkazské esoterní skupiny.
Možná by měl North pouvažovat nad dalším příspěvkem k historii erotického mysticismu tím, že by přeložil obě tato podivná dílka do angličtiny.
∴
Poprvé vyšlo v © Revue HORUS – Thelemické texty pro Nový Æon, 1995 e. v.
© okultura, MMI & MMX
