Strašidelný chrám v horách. Japonské lidové pohádky a pověsti
Vybral, přeložil a komentáři opatřil Jan Luffer
250 stran, Argo, Praha 2009, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0096-9*
Překlady z japonské literatury, potažmo pohádek a pověstí, představují pro kultivovaného českého čtenáře už bohatou a letitou tradici. Vedle bibliofilní rarity Osm tváří na jezeře Bivském: Milostné příběhy japonské v překladu Vedviky Velímské, výborů Petra Denka (Japonské pohádky a žertovné povídky, Japonské rozprávky a Tajemné zrcátko: Výbor z japonských pohádek), Barbory Markéty Eliášové (Japonské pohádky, Z vlasti samurajů: zkazky z Nipponu starého i nového), Zlaty Černé a Miroslava Nováka (Prodaný sen: Japonské pohádky), půvabné Princezny lásky: Román o japonských kurtisanách orientalistky a spisovatelky Judith Gautier (v překladu Arnošta Procházky, vydala Kamila Neumannová, Knihy dobrých autorů, 1925), Japonské pohádky W. E. Griffitha, nezapomenutelné knihy Jana Havlasy (Bloudění duší: Kniha japonerií, Japonská pohádka o dvou dědcích, Přízraky a zázraky: Kniha japonerií, Roztříštěná duha: Kniha japonerií), Kaidan, příběhy a studie podivných věcí Lafcadio Hearna (v překladu Rudolfa Chalupského). Japonským duchařským příběhům se říká kaidan, což lze nejlépe přeložit jako zvláštní nebo podivné příběhy. Příznivce H. P. Lovecrafta potěší skutečnost, že v jednom z doslovů k výboru jeho povídek Bezejmenné město a jiné povídky: Nadpřirozená hrůza v literatuře a jiné texty líčí Stanislava Menšíková, jak se „podivný exotický cestovatel Lafcadio Hearn ještě víc vzdaluje z říše skutečnosti a se svrchovaným mistrovstvím citlivého básníka spřádá fantazie pro průměrného spisovatele nedosažitelné. Jeho Fantastika (Fantastics), napsaná v Americe, obsahuje některé z nejpůsobivějších příběhů o ghúlech, jaké v literatuře existují, kdežto v Japonsku napsaný kaidan (kwaidan) krystalizuje s nevyrovnatelnou zručností a křehkostí podivné pověsti a šeptané báje onoho barvitého národa.“ Další jsou např. podivné příběhy Krabí zjevení Kótaró Tanaky, a pak především povídky Julia Zeyera shrnuté pod názvem Gompači a Komurasaki. Do stejné kategorie však patří i strašidelná scéna z magického rozměrného románu Sen v červeném domě Cchao Süe-Čchina (v jedinečném překladu Oldřicha Krále) o mladíkovi, jehož život zmarnila succuba tak, že se s ním pohlavně stýkala a vyčerpala jej do té míry, že po posledním aktu zůstala pod jeho chladnoucím tělem celá louže chámu.
Mgr. Jan Luffer není příliš známou osobností, což však neznamená, že by to mělo nějak umenšit váš zájem o tento výbor, spíše právě naopak. Má v oblibě celou pestrou scénu z období dekadence a symbolismu (mj. Jiřího Karáska ze Lvovic) stejně jako témata v této době a milieu oblíbená, rozvíjená posléze dalšími mimořádnými vypravěčskými talenty, z nichž jmenujme alespoň Angelu Carterovou a její Krvavou komnatu. Prozrazuje v sobě i citlivého ducha kritického, neboť porůznu najdeme řadu jeho recenzí z oblasti hudby (Hodie legendus est Liber Legis…, Vzývání múzy Terpsichoré, Ulehni ke mně mezi blíny a asfodely) a literatury (Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, kterou pojednal hned dvakrát). Vede nyní knihovnu Orientálního ústavu AV ČR.
Třebaže se kniha čte odpředu, těm zvláště zvídavým bych doporučil seznámit se napřed s Komentáři k pohádkám a pověstem páně Luffera, jež vyčerpávajícím i zábavným způsobem poučují o našem tématu – nemiňte je.
Ze všech těch ostrovních podivných příběhů, v nichž ožívají nejen samurajové, potulní mnichové, ale i buddhistická a šintoistická božstva, duchové předků a neobvykle velké množství nadpřirozených bytostí zaujme japonské podání o Palečkovi (Issunbóši); dozvíte se, že i v zemi sakur se prohánějí čerti (Momotaró, Broskevníček a Útěk před čerty); Baba Jaga je horská lidožravá jamauba s tlamou na temeni hlavy, démony (krásná, vtipná a krátká Sedm kotlů na hostině démonů, Tři talismany) a zombie požírajícími mrtvoly (Kněz, který pojídal mrtvoly) se to tam jenom hemží, kappové podobající se našim vodníkům, kterým nejvíce chutná krev a okurky, jsou o něco málo strašidelnější (Kappa z Fukiury, Kappa, který se rád přetahoval nebo děsivé Pavoučí jezírko připomínající opět H. P. Lovecrafta či Arthura Machena); ezopovské pohádky o zvířatech, bohové navštěvující smrtelníky a zkoušející jejich dobrotu (Bůh Akiba převlečen za žebráka), až po strašlivé snové mátohy, jako je ta z eponymní pohádky Strašidelný chrám v horách (str. 143), která škrtila mnicha hraním na šamisen, a jež se nakonec ukázala být starým obrovským pavoukem jako z mrazivých povídek H. H. Ewerse nebo v Harry Potterovi Aragog, akromantule dosahující velikosti slona a žijící v Zapovězeném lese, kde ji opatroval výlučně Hagrid, či Shelob (Odula), „zlá věc v pavoučí podobě žijící v horách Ephel Dúath poblíž Mordoru,“ kde jí Frodo Pytlík podlehl, než jej zachránil Samvěd Křepelka.
A jestli ani pak nemáte dost, jsou tu přízraky a duchové mrtvých (Krvavý rybí salát), pak Dvojník jako předzvěst smrti, jenž jest ozvěnou banshee z irských a skotských pověstí, obři – jako ti, o nichž vyprávěl Louis Charpentiér (Obři aneb Mystérium počátků), a třebas i podivné lovecké historky a mytologizující psychogeografie popisující podivuhodná místa jako, považte, dračí palác na mořském dně, v duchu Atlantidy Potopený ostrov – kdy zčervenalý nos ducha je předzvěstí zkázy, a rovněž svatyni, kterou postavily slaměné panenky.
Je čas zažehnout svíci, popíjet rjokuču, 緑茶, a nechat se na těchto stránkách unášet drakem ve snivé dálavy. Leč mějte se na pozoru! Vždyť víte od dobrého Josepha Sheridana Le Fanu, že zelený čaj vyvolává přízrak opice ponoukající ke špatnostem, a že jeho hrdina (česky Zelený děs), neustále pronásledovaný jejím stínem, se nakonec podřeže břitvou.
Osobité, možná až ultramoderní ilustrace Lukáše Urbánka dokreslují vtipně atmosféru knihy. Kéž tato úchvatná edice nakladatelství Argo objeví další argonauty přivážející skvostné příběhy a zjevení z cizích krajin!
*
© San
© okultura, MMX
