Málo jmen je tak úzce spojeno s Nadpřirozenem jako jméno Algernona Blackwooda – opravdu, neboť pro svůj velký zájem o okultní nauky se stal široce známý pod jménem „Strašidelný muž.“
Narodil se v roce 1869 a značnou část svého mládí strávil na cestách. Vystřídal také celou řadu zaměstnání (většina z nich byla těžkou, ruční prací), než se vrhnul na psaní a dosáhl úspěchu takřka přes noc. Jeho hluboká životní zkušenost se v jeho díle odráží a knihy jsou pozoruhodné především svojí autentičností.
Algernon Blackwood nejen kromobyčejně znal černou magii, což dosvědčuje např. v povídce Secret Worship (Tajná bohoslužba), ale byl to vůbec jeden z nejbrilantnějších vypravěčů mystických příběhů od dob Edgara Allana Poea, neboť měl zvláštní dar vdechnout příšernou atmosféru i docela obyčejné situaci.
Jeho povídky jsou napsány s takovou hloubkou a uhrančivou přesvědčivostí, že se nadpřirozené události zdají být nevyhnutelné a o to ještě strašnější. Přes veškeré fantastično jsou jeho postavy velmi živé, což zvyšuje hrůzu, když se s nadpřirozeným setkávají. Mezi nejlepší povídky patří např. The Empty House (Prázdný dům) nebo The Dance of Death (Tanec smrti).
*
Binovič měl kdesi v sobě ptáka: zcela určitě v rysech obličeje, v nichž nápadně vynikaly pronikavě od a jestřábí nos, i v pohybech – vždyť se tak prudce natřásal, poskakoval na místě a zase vyrážel vpřed, usedal na okraj židle a kloval potravu, a měl rovněž cvrlikavě pronikavý hlas, ale především vzdušně, bleskurychlé myšlení. Probíral se všemi předměty a vyklovl čistě jejich jádro, jako pták probírá trávu nebo vzduch, než klovne po kořisti. Na vše hleděl z ptačí perspektivy. Měl rád ptáky a instinktivně jim rozuměl; s udivující přesností dovedl napodobit jejich pípavý zpěv. Jednu jejich vlastnost však nesdílel. Byl to nervózní drobný človíček, neurastenik. A do Egypta přijel na radu lékaře.
Měl takové fantastické, nepotřebné nápady! Věřil takovým nezvyklým věcem!
„Staří Egypťané,“ říkal se smíchem, ale přesto s určitou dávkou vážného přesvědčení v hlase, „byli skvělí. Jejich vědomí bylo jiné než naše. Například představa o ptácích, která jim připisovala jistou božskost – totiž ptačí božskost: obětovali ptáky – jestřáby, ibisy a tak dále – a přitom v nich ctili bohy.“ A přitom vyplázl jazyk, jako by se chtěl svým posluchačům klukovsky vysmát.
„Také zbožňovali kočky, krokodýly a krávy“, ušklíbl se Palazov. Binovič se tvářil, jako že se vrhne na odpůrce sedícího naproti němu u stolu. Z očí mu blýskalo, nos mu doslova kloval do vzduchu. Člověk si docela dobře dovedl představit, jak bije křídly.
„Protože všechno živé,“ spíš vykřikl než řekl Binovič, „pro ně bylo symbolem nějaké duchovní moci. Vaše mysl je stejně doslovná a nesouvislá jako nějaký slovník. Stránky popsané inkoustem bez spojujícího významu! Slovesa vždycky v infinitivu! Kdybyste byl starý Egypťan, tak… tak…“ Binovič metal blesky, zalykal se, znovu vyplázl jazyk a oči mu vášnivě žhly, „tak byste vzal všechna tato slova a utkal byste z nich slavný výklad života, kosmické dobrodružství, jako to dělali oni. A místo toho máte plnou pusu té trpké inkoustové pachuti, kterou jste na nás vyplivl – takhle,“ rychlým pohybem zacloumal celým tělem jako čepýřící se pták, „pouhými prázdnými frázemi.“
Chilkov objednal další láhev šampaňského a jeho sestra Věra dost nervózním tónem navrhla: „Pojďme se projet, svítí měsíc.“ Všichni okamžitě a s nadšením souhlasili. Další muž ze společnosti shromážděné u jejich stolu zavolal vrchního a požádal, aby jim zabalili do košíků jídlo a pití. Bylo teprve jedenáct. Vyjedou si tedy do pouště, jednou dvakrát se k ránu posilní, budou si vyprávět, zazpívají si a nakonec se pokochají krásou rozbřesku.
Všechno se odehrálo v jednom z kosmopolitních hotelů v Egyptě, které přitahují obyčejné turisty stejně jako nemocné, kteří podstupují „kúru“, a všichni tito Rusové trpěli nějakými neduhy. Všichni měli pobyt zde předepsán ze zdravotních důvodů a ze všech byli jejich lékaři zoufalí. Byli stejně nezvladatelní jako bazar a právě tak nedůslední. Zpravidla se oddávali výstřelkům a slastem, jaké přináší lože. Žili sice, ale nikomu z nich se nevedlo lépe. Ale právě tak se nikdo z nich nerozčiloval. Bavili se tímto zvláštním osobním způsobem beze stopy zlé vůle nebo urážlivosti. Angličané, Francouzi a Němci pobývající v hotelu je sledovali zpovzdálí a s úžasem, a vyjadřovali se o nich jako o „té ruské bandě.“ Jejich energie byla živelná. Nikdy se nezastavili. Zmizeli pouze, když se tempo příliš zrychlilo, ale pak se za den za dva znovu objevili a vrátili se k předcházejícímu „žití.“ Binovič byl navzdory své neurastenii duší celé skupiny. Kromě toho byl i speciálním pacientem slavného psychiatra Plitzingera, který se o jeho případ nesmírně zajímal. Nepřekvapovalo to. Binovič byl mimořádně schopný muž s nefalšovanou, hluboce vštípenou kulturou. Ale oselo z něj cosi, co probouzelo zvědavost. Především ta nápadná originalita. Říkal a dělal překvapující věci.
„Mohl bych létat, kdybych chtěl,“ prohlásil jednou, když se letci rozhodli, že přeletem svých dvojplošníků nad pouští“ udělají náležitý dojem na místní domorodce, „ale bez těchhle strojů a všeho hluku, který dělají. Je to jen záležitost víry a pochopení…“
„Tak nám to ukažte!“ křičeli na něho. „Chceme vidět, jak létáte!“
„Zase ho to bere! Zase vyvádí! Zas na něj přišla jedna z těch jeho nemožných, ale zábavných chvílí!“
Tyto příležitosti, kdy se Binovič projevil, bývaly vždy nesmírně zábavné. Říkával příšerně neuvěřitelné věci, jako by jim doopravdy věřil. Všichni měli z jeho šílení radost, protože jim poskytovalo neznámé vzrušující zážitky.
„Vždyť celé létání je konec konců jen obyčejná levitace,“ vysvětloval jim a jazyk se mu přitom kmital mezi zuby jako vždy, když byl vzrušen, „a co je levitace jiného než pouhá síla vzduchu? Nikdo z vás nedokáže zavěsit pomeranč do vzduchu, ani na vteřinu, a všechna vaše věda vám nepomůže, ale Měsíc stále levituje naprosto dokonale. A hvězdy také. Myslíte si, že snad visí na drátkách? Čím zvedali ty obrovské kameny ve starém Egyptě? Opravdu věříte, že nadělali hromady písku, přinesli provazy a pak je nemotorně zvedali pomocí kladek a všech těch vašich namáhavých a únavných mechanických prostředků? Pchá! Byla to levitace. Byly to síly skryté ve vzduchu. Když člověk uvěřiv tyto síly, přitažlivost se změniv pouhou dětskou hříčku – bude platit jen tam, kde skutečně existuje, ale nikde jinde. Poznat čtvrtou dimenzi znamená vyjít ze zamčené místnosti a zjevit se okamžitě na střeše nebo v nějaké jiné zemi. Poznat síly skryté ve vzduchu podobně znamená odstranit, co nazýváte vahou a – začít létat.“
„ Ukažte nám to, ukažte nám to!“ křičeli ostatní a pobaveně se chechtali, až se prohýbali.
„Je to otázka víry,“ opakoval Binovič a jazyk mu šlehal ven a zase se ztrácel jako špičatý stín. Je to skryto v srdci; moc vzduchu proniká do celé bytosti člověka. Proč bych vám ji měl ukazovat? Proč bych měl žádat své božstvo, aby přesvědčilo vaše ubohé pohrdavé mozečky nějakým zázrakem? A božstvo to je, to vám říkám, a nic jiného. Vím to.
Když se člověk oddá jediné myšlence jako já své myšlence o ptácích – když se za ní pustí s rychlostí a neúchylnou koncentrací vystřeleného projektilu -, určitě dospěje k moci. Znáte božstvo – totiž ptačí ideu božstva. Oni to znali. Staří Egypťané ji znali.“
„Tak nám ji ukažte, ukažte!“ křičeli netrpělivě, protože už začínali mít dost jeho nesmyslných řečí. „Vzneste se a leťte! Levitujte, jako to dělali oni! Staňte se hvězdou!“
Binovič najednou velice zbledl a v bystrých hnědých očích mu vzplálo podivné světlo. Pomalu se zvedl z okraje židle, na níž předtím seděl jako na hradě. Něco se v něm změnilo. Všichni zmlkli, jako když utne.
„Ukážu vám to,“ prohlásil klidným tónem a všichni na něj zůstali civět úžasem, „ne abych přesvědčil vaši nevíru, ale abych to dokázal sám sobě. Neboť síry skryté ve vzduchu jsou tu se mnou. Věřím tomu. A Horus, velký symbol se sokolí hlavou, je mým božským patronem.“
Potlačovaná energie, čišící z jeho hlasu a chování, byla nepopsatelná. Vyzařovala z něho pozvedající, povznášející síla. Zvedl paže; obličej obrátil vzhůru; dlouhým, hlubokým nadechnutím si naplnil plíce a hlas se mu změnil v jakýsi zpěvný nářek, napůl modlitbu, napůl intonování:
‚Ó Hóre,
jasnooké božstvo větrů,
opeř mou duši1
hustým vzduchem země,
ať poznám tvou strašlivou rychlost…‘
Zničehonic přestal. Lehce a rychle se vyšvihl na nejbližší stůl – odehrávalo se to v opuštěném karetním salónku krátce po hře, v níž přišel o víc liber, než má rok dní – a vrhl se do vzduchu. Vteřinu se vznášel, rozpřáhl ve vzduchu paže i nohy, na zlomek okamžiku to vypadalo, že se vznese, ale potom se zlomil, strhlo ho to dopředu a zároveň dolů a nakonec dopadl na zem jako hromádka neštěstí, zatímco přihlížející řvali smíchy.
Ale smích je brzy přesel, protože na jeho bláznivém výkonu bylo přece jen cosi podivného a neobvyklého. Byl celý nezvyklý a ne zcela přirozený. Jeho tělo jako by na chvilku zůstalo doslova viset ve vzduchu podobně jako u tanečníků Mordkina a Nižinského. Na zlomek z něho měli zoufalý pocit, že překonal zemskou přitažlivost. Byl v tom naznak hlásící se hrůzy, která děsí právě svou neurčitostí. Zvedl se nezraněn a měl stejně vážný výraz, jaké mívají portréty členů akademie, ale přesto si všichni všimli, že se mu v obličeji objevil nový výraz tohoto zvláštního, napůl šokovaného úžasu. A právě tento výraz jim zmrazil záchvaty smíchu stejně, jako vítr odnáší vyzvánění zvonů. Podobně jako spousta ošklivých mužů byl Binovič nenapodobitelný herec a repertoár jeho mimiky byl neuvěřitelný a nevyčerpatelný. Ale tentokrát nehrál, ani šikovně neovládal výraz obličeje. V jeho ruské fyziognomii se odráželo cosi, nad čím stydla krev v žilách. A proto také všeobecný smích ustal tak náhle, jako když utne.
„Ikaros nepil šampaňské,“ ozval se někdo jiný se smíchem, ale nikdo se nezasmál.
„Příliš jste se přiblížil k Věře,“ prohlásil Palazov, „a vášeň roztavila vosk.“ Ale když to říkal, v obličeji mu podivně cukalo. Narazil na cosi, co nechápal a co ze srdce nenáviděl.
Podivný výraz v rysech se ještě prohloubil. Byl přitažlivý, ale nepříjemným, téměř hrozným způsobem. Hovor zcela umlkl, všichni němě zírali; všech se zmocnila hrůza, zatím nevysvětlitelná. Někteří sklopili zrak nebo kamsi tupě čučeli, ale přítomné ženy pociťovaly okouzlení. Obzvláště Věra nemohla odtrhnout zrak od Binovičova výrazu. Vtipkující narážka na jeho vášnivý obdiv k ní zůstal nepovšimnut. Zavládl všeobecný i osobní pocit otřesu. A potom se ozvalo sborové šeptání:
„Podívejte se na Binoviče! Co se mu stalo s obličejem?“
„Změnil se – on se mění!“
„Panebože! Vždyť vypadá jako – pták!“
Ale nikdo se už nesmál. Místo toho hledali vhodný ptačí druh, aby ho pojmenovali – jestřáb, orel, ba dokonce sova. Mužské postavy, opírající se o zárubeň dveří, si však nevšimli. Předtím prošel chodbou, nepozorovaně nahlédl dovnitř a potom se zastavil. Spatřil celý výstup. Teď pozorně sledoval chladným, zkoumavým pohledem Binoviče. Byl to slavný psychiatr doktor Plitzinger.
Protože Binovič se zvedl z podlahy způsobem, který naznačoval nezvyklý stupeň sebeovládání a předem vylučoval sebemenší náznak směšnosti. Nevypadal ani jako blázen, ani jako člověk, který se dá neúspěchem odradit. Vypadal spis překvapeně, ale zároveň i napůl vztekle a napůl vyděšeně. Jak už kdosi řekl – „měl doletět dál.“ A právě takový nedůvěřivý výraz mu v obličeji zanechal ten akrobatický výkon – nedůvěřivý, ale přesto skutečný. Tato nepravděpodobná myšlenka nakonec převládla jako na seanci, na níž nikdo neceká, že se stane něco opravdového, a ono se to pak skutečně stane. Nešlo o žádné předstírání: Binovič skutečně letěl.
A teď tam stál, bledý jako stěna – bledý hrůzou a vztekem. Ten malý, neurastenický Rus vypadal neobvykle, ale zároveň napůl úžasně. Měl v sobě další věc, kterou lidé nezakoušejí běžně, a ta se z něho drala ven a ovlivňovala přímo mysl jeho společníků. Otevřel ústa; v rozpálených očích mu zářila krev a zuřivost; jazyk mu vyjel z úst jako mravenečníkovi, ale ani na tom nebylo nic směšného. Paže měl roztažené jako třepetající se křídla a hlas se mu ostře zvedl: „Zklamal mě, zklamal mě!“, pokusil se vykřiknout. „Horus, mé božstvo se sokolí hlavou, má síla skrytá ve vzduchu, mě opustil! Ať táhne k čertu! Ať mu pekelný oheň spálí křídla a připraví ho o pronikavý zrak! Ať ho spálí na prach za jeho falešná proroctví! Proklínám ho – proklínám Hóra!“
Hlas, který by normálně ztichlou místností zaburácel jako hrom, však vydával jen jakési pronikavé ptačí naříkání. Tento podivný zvuk, skutečnost, kterou všemu propůjčoval, zněl příšerně. Avšak přesto to bylo podivuhodně uděláno a sehráno. Celá věc byla založena na okamžitém nápadu – jeho hlas, slova, gesta, celé divoké vzezření. Jen – a právě tato skutečnost působila otřesně – vyraz jeho změněných rysů byl skutečný. Ten nebyl předstíraný. Z Binoviče vyzařovalo cosi nového a cizího, cosi chladného a životu nebezpečného, cosi pohotového, rychlého a krutého, stvořeného z jiného živlu než ze země. V prosazujících se rysech se vynořila jakási podivná, dravá nádhera. Obličej připomínal jestřába.
A Binovič se nečekaně a rázně vrhl k Věře, která ho ani na okamžik nepřestala sledovat upřeným, užaslým pohledem plným jakéhosi úzkostného leč dychtivého okouzlení. Zároveň ji přitahoval i odpuzoval. Binovič se k ní blížil po špičkách. Nepochybně pořád ještě hrál, stále ještě bláznivě a nesmyslně předstíral, že zbožňuje Hora, božstvo se sokolí hlavou z dávno zašlých dob, a že ho Horus zklamal ve chvíli, kdy ho potřeboval, ale v jeho pohybech a pohledech bylo přesto znát určitý náznak skutečnosti. Mladá žena, droboučké stvoření s blonďatými kučerami, pootevřela ústa; cigareta jí vypadla ze rtů na podlahu; žena ucukla; na chvilku vypadala jako pestrobarevný ptáček, který se pokouší uniknout jestřábovi; vykřikla. Binovič s pažemi dokořán a s ptačím obličejem vysunutým vpřed se po ní hnal. Odrazil se a skočil po ní. Málem ji chytil.
Nikdo nevěděl, co se přesně stalo. Hra, která se nečekaně a příliš náhle změní ve skutečnost, vždy zmate pocity účastníků. Změna tonu byla opravdu prudká. Přejít od legrace rovnou k hrůze znamená dokonale rozvrátit mysl. Někdo – byl to Věřin bratr Chilkov – převrátil židli, všichni začali mluvit jeden přes druhého a zároveň vstali. Ve vzduchu visel nevysvětlitelný pocit katastrofy, jaký provází náhlé hádky opilců, které vzplanou zcela nečekaně, obvykle skončí výstřelem z pistole a smrtí, a nikdo pak nedokáže uspokojivě vysvětlit, jak k nim vlastně došlo. Situaci však zachránila právě mlčky pozorující postava opírající se o dveře., Než si toho člověka někdo stačil povšimnout, kde se vzal, tu se vzal a stál uprostřed celé skupiny, smál se, hovořil a tleskal – právě mezi Věrou a Binovičem. Energicky plácal svého pacienta po zádech a snadno překřikoval všeobecný rámus. Byla to silná, klidná osobnost; autorita zněla i z jeho hlasu. A jeho smích v tu chvíli byl jediným zvukem, jaký se v místnosti ozýval, jako by jeho pouhou přítomností byl obnoven klid a mír. Přinesl důvěru. Hluk utichl, Věra se znovu usadila na židli. Chilkov nalil skvělému muži číši vína.
„Na cara!“ pronesl přípitek Plitzinger a usrkl šampaňského, zatímco ostatní vstali, okouzleni jeho poklonou a taktem. „A na vaše první vystoupení s Ruským baletem,“ připojil rychle druhý přípitek, „nebo na první vystoupení v moskevském Théatre des Arts!“ Lékař se významně usmál a podíval se Binovičovi do očí; přiťukl si s ním. Paže se jim propletly, ale jen Palazov si všiml, že lékař svírá pomačkané černé sukno kabátu trochu příliš pevně. Všichni popíjeli a přitom se smíchem, ale zároveň i s trochou úcty pokukovali po Binovičovi, který stál jako drobeček vedle mohutného Rakušana a najednou vypadal bezmocný a tichý jako oukropeček. Bylo zřejmé, že prudká změna tónu úspěšně odvedla jeho myšlenky od něčeho jiného.
„Samozřejmě – Pták Ohnivák!“ vykřikl ten človíček a měl na mysli slavný ruský balet. „To je ono!“ zvolal. „Pro nás,“ dodal a hltal přitom očima Věru. Byl nesmírně potěšen. Začal zasvěceně hovořit o tanci a jeho myšlenkové podstatě. Řekli mu, že je zakopaný poklad. Rozzářil se štěstím. Mrkl na Věru a znovu si s ní přiťukl. „Odbudeme si společně svůj debut,“ vykřikl. „Začneme v londýnské Covent Garden. Navrhnu kostýmy a plakáty na Jestřába a holubici! Magnifique! Já v tmavošedém a vy ve zlatě a modři! Ach, víte, tanec je posvátný. Vlastní zanedbatelné já se ztratí, vstřebá. Je to extáze, je to božské. A tanec ve vzduchu – vášeň ptáků a hvězd – ach, to jsou přímo pohyby bohů. Takhle vy znáte božstvo – tím, že je prožíváte.“
Nebyl k zastavení. Galou bytostí se střemhlav vrhl na tento nový námět. Představa uskutečnění božstva tancem se ho naprosto zmocnila. Hosté, kteří se mezitím znovu usadili a začali dychtivě debatovat, a s ním o ní hovořili, jako by na světě neexistovalo nic jiného. Věra od něho přijala nabídnutou cigaretu a připálila si od něho; dotkli se navzájem prsty; byl neškodný a normální jako penzionovaný diplomat v salónu. Ale změnu způsobilo Plitzingerovo obratné manévrování a Plitzinger také navrhl, aby si zahráli kulečník, a pak odvedl Binoviče, který se právě nadchl pro tága, koule a kapsy do jiné místnosti. Odešli spolu zavěšeni jeden do druhého, smáli se a povídali si.
Zpočátku se zdálo, že jejich odchodem se v podstatě nic nezměnilo. Věra sledovala Binoviče, dokud nezmizel z dohledu, a potom se obrátila k baronu Minskému, který právě s gustem vyprávěl, jak chytá živé vlky a pak je cvičí pro závodění. Rychlost a sílu takového vlka, tvrdil, si člověk nedovede vůbec představit; sílu jeho strašného skoku, stisk zubů, jimiž dokáže prokousnout kovové součástky třmenů. Ukázal přitom jizvu na paži a další na rtu. Říkal pravdu a všichni ho poslouchali s hlubokým zájmem. Vyprávění trvalo snad pár minut, ale pak Minskij zmlkl. Byl u konce. Rozhlédl se, našel svou sklenici a dopil ji. Nastalo všeobecné ticho. Další téma hovoru se jaksi nenaskýtalo. Někdo vzdychal, někdo bručel, někdo si zapálil další cigaretu. Ale nikde nebylo cítit známky nudy, protože tam, kde se sejde pár Rusů, je vždycky živo. Dovedou se nadchnout a veselit, jako vítr dovede zvednout na moři vlny. Jako dospělé děti se dovedou bez zábran zcela oddat jakémukoli zájmu, který přinese přítomná chvíle. Ve způsobu, jakým berou život, se ovšem projevuje jakési neotesané hazardérství. Vypadá to, jako by se pořád bránili onomu hluboce zakořeněnému věčnému smutku svého národa, který jim doslova koluje v žilách.
„Půlnoc!“ vykřikl potom Palazov, který se zničehonic podíval na hodinky. A ostatní je hned začali jeden přes druhého obdivovat a vyptávat se na ně. Pro tu chvíli se obyčejný časoměr stal středem všeobecné pozornosti Palazov uvedl jeho cenu. „Nikdy se nezastaví“, prohlásil pyšně, „dokonce ani pod vodou“. Podíval se po všech a přijímal obdiv. A pak vyprávěl, jak se v nějaké venkovské chalupě vsadil, že doplave na ostrůvek v jakémsi jezeře, a sázku vyhrál. Vyhrál s nějakou dívkou, ale protože se vsadili o koně, neměl z vítězství nic a dal výhru jí. Z hlasu mi čišelo nefalšované zklamání. Vypadalo to, že se při těch slovech každou chvilku rozpláče. „Ale hodinky šly pořád“, prohlásil s nadšením a přitom držel kovový předmět v dlani, aby jej každý viděl, „a přitom byly dvanáct minut ve vodě, protože jsem se nesvlékl.“
Avšak tento přerývaný proslov nebyl ničím jiným než obyčejným vychloubáním. Z místnosti na konci chodby doléhalo k hostům hlasité ťukání kulečníkových koulí. Nastala další pauza. Tentokrát však úmyslná. Nezpůsobila ji ani prázdná mysl, ani nedostatek nápadů. Existoval další námět, nedořečený námět, o němž každý z přítomných dosud uvažoval. Jen se nikdo neobtěžoval začít, až se nakonec Palazov, který už nevydržel déle napětí, obrátil na Chilkova, který právě říkal číšníkovi, že by si dal „whisky-sodu,“ jelikož šampaňské je moc sladké a cosi tlumeně zašeptal, načež Chilkov zapomněl na své pití, podíval se po sestře, pokrčil rameny a udělal podivnou grimasu. „Už je mu dobře,“ řekl sotva slyšitelně, „je tam s Plitzingerem.“ Pokynul hlavou na znamení, že ťukání kulečníkových koulí pokračuje.
Ale námět byl načat: všichni otočili hlavu, hlasy zabzučely a zahučely, padly otázky a odpovědi nebo jen poloviční odpovědi, někdo povytáhl obočí, jiný pokrčil rameny a další výmluvně rozkládal rukama. V ovzduší se projevila jakási předtucha, tajemství, věcí jen napůl chápaných; primitivní zasutý instinkt se nepatrně ozval, lidský děs z nejasných pocitů, které by se mohly člověka zmocnit, kdyby se jim poddal. Všichni vnitřně couvli před čímsi, co zahlédli v Binovičově obličeji, avšak ten nežádoucí vliv se ke všem zřetelně přiblížil. Bavili se o Binovičovi a jeho neobvyklém výkonu. Hezká Věruška poslouchala s vykulenýma a utrápenýma očima, ale neříkala nic. Arabský číšník zhasnul na chodbě a nad hlavami jim zářil jen osamělý trs světel, který ponechával jejich obličeje ve stínu. A ťukání kulečníkových koulí v dálce pokračovalo.
„Nebyla to hra“, vyhrkl Minskij důrazně, „byla to skutečnost. Umím lovit vlky“, blekotal, „ale ptáky – uf! – a ještě k tomu lidské!“ Jeho myšlenky byly formulovány jen zpola. Stal se svědkem čehosi, co nechápal, a to v něm probudilo pudovou hrůzu. „Vlk se mi vybavil, když jsem si všiml, jakým způsobem skočil, jenže to vůbec nebyl žádný vlk.“ Mínění ostatních se rozcházela, jedni souhlasili a druzí nesouhlasili. „Nejdříve to byla hra, ale nakonec se změnila ve skutečnost,“ šeptal jiný host, „a nenapodoboval žádné zvíře, ale ptáka, navíc dravce!“
Věra byla celá napnutá. V ruské ženě se skrývá onen rys divošství, který vede k tomu, že chce být ulovena, ovládnuta, bezmocně unesena, naprosto a příjemně ujařmena někým, kdo má dostatek síly, aby to dokázal beze zbytku. Vstala a šla se posadit vedle starší paní, která ji beze slov objala. V drobném obličeji se jí zradí zmatený výraz, smutný, ale presto trochu divoký. Bylo jasné, že jí Binovič není lhostejný.
„Je tou myšlenkou posedlý,“ řekla starší žena. „Ptačí představa mu straší v hlavě. Žije v jeho obraznosti. Už od té chvíle, kdy v Edfu dělal, že se modlí k těm nádherným kamenným nádobám před chrámem – Horovým postavám -, je jí plný.“ Žena zmlkla. O tom, jak se Binovič choval v Edfu, by snad bylo v tuto chvíli lépe nemluvit. Skupinou posluchačů projelo lehké zamrazení, každý čekal, že někdo jiný zaměří jejich pocit na něco pevného, a tím, že pronese něco přesvědčivého, ji nakonec vysvětlí. Jenže nikdo se k tomu neměl. Potom Věra nečekaně všechny trochu zvedla.
„Pozor!“ ozvala se nejdřív stakatovým šeptem, jako by chtěla vykřiknout. Seděla prkenně, jako by spolkla pravítko. Pak se zaposlouchala. „Pozor!“ ozvala se znovu. „Je to tu zas, jenže tentokrát blíž. Blíží se to. Slyším to“. Celá se třásla. Její hlas, chování a především vytřeštěné oči všechny znepokojily. Několik vteřin bylo ticho, všichni poslouchali. Haly i chodby byty zahaleny tmou a v celém hotelu se rozprostírala pochmurná nálada. Všichni ostatní hosté už spali. Ale ťukání kulečníkových koulí ustalo.
„Co slyšíš?“ zeptala se starší žena chlácholivým tónem, ale přesto jí bylo na hlase znát, že se jí také chvěje. Cítila, že jí dívka sevřela pevněji paži.
„Slyšíte to taky?“ šeptala Věra.
Všichni poslouchali, ani nedutali. Všichni sledovali její blednoucí obličej. Ve vzduchu kolem nich se vznášelo cosi báječného, avšak nepochopitelného. Tlumené cvrlikání, slyšitelné, slaboučké, vzdálené, přicházející bůhvíodkud. Začalo zničehonic a nikdo nevěděl, odkud se vzalo. Všichni se zachvěli. Podivné pradávné vzrušení proběhlo všemi přítomnými, nevysvětlitelné a nevítané. Bylo to něco divošského, patřilo to nevědomé, primitivní mysli, napůl dětské a napůl děsivé.
„Co slyšíš?“ zeptal se Věry bratr. Vztekle – jako člověk, který podlehl podrážděnosti, protože je nervózní a bojí se.
„Když se po mně vrhl,“ odpověděla velice tuše, „uslyšela jsem to poprvé. Teď to slyším znovu. Poslouchejte! On přichází.“
A v tom okamžiku se z černého hrdla chodby vynořily dvě lidské postavy, Plitzinger a Binovič. Přestali hrát a šli si lehnout. Prošli kolem otevřených dveří karetního salónku. Ale Binoviče musel lékař napůl vléct a napůl uklidňovat silou, jelikož se patrně pokoušel rozběhnout po chodbě vzletnými tanečními skoky. Čepýřil se. Vypadalo to, jako by se velký pták snažil vznést a letět, kdežto jeho společník ho nutil zůstat na zemi. Plitzinger rychle zaujal nové postavení mezi svým společníkem a hosty v temném koutě místnosti. Hnal Binoviče, jako by ho chtěl skrýt před zraky všech. Oba zmizeli v temné části chodby. A někdo se podíval významně a tázavě na souseda, ačkoliv se nejdřív nezeptal na nic nahlas. Všichni měli pocit, že ty dva následuje zvláštní vzruch ve vzduchu. Věra promluvila první. „Tak jste to teď slyšeli,“ vydechla bledá jako stěna.
„Zatraceně!“ vyhrkl vztekle její bratr. „Byl to náraz větru do zdí hotelu – větru vanoucího z pouště. Ten před sebou žene písek.“
Věra se na něho podívala. Přitiskla se pevněji k boku starší ženy, která ji pevné držela.
„To nebyl vítr,“ zašeptala prostě.
Odmlčela se. Všichni stísněně čekali, až dokončí větu. Hleděli jí do obličeje jako prostí venkované očekávající zázrak.
„Křídla,“ zašeptala Věra. „Bylo to šumění křídel.“
Ve čtyři ráno, když se všichni vrátili vyčerpáni z výletu do pouště, malý Binovič spal zdravě a klidně ve své posteli. Všichni prošli kolem jeho dveří po špičkách. Ale on je neslyšel. Měl sny. Jeho duch prodléval v Edfu a konal pokusy s tím podivným starověkým božstvem, které vládlo veškerému létajícímu životu, a prožíval všechny neznámé slasti, k nimž se jeho ztrápené lidské srdce upínalo s takovou vášní. V bezpečí u mocného sokola, jehož moc ještě před několika hodinami vlastními ústy popíral, se teď jeho duše, osvobozená v živém snu, oddávala slastnému létání. Bylo to podivuhodné, bylo to nádherné. Přeletěl Nil rychlostí blesku. Vrhl se střemhlav z Velké pyramidy a bez chyby a přesně pronásledoval holubičku, která se marně pokoušela skrýt před jeho úžasným pronásledováním pod palmami. Neboť co miloval, muselo zbožňovat, co zbožňoval sám, a majestát těch obrovských postav mu roznítil obrazotvornost až do tvůrčího stádia, v němž se výraz stává naprostou nutností.
Potom náhle v okamžiku slastného uchopení se sen změnil v hrůzu, nabyl příšerných rysů noční můry. Obloha ztratila všechen lesk i azur. Dole, hluboko, hluboko pod ním ho malá holubička lákala do bezejmenných hlubin, takže letěl čím dál rychleji, ale přesto ji nedokázal dohonit. A za ním se vzduchem řítilo cosi obrovského, cosi černého, co se vznášelo na obrovských rozpražených křídlech. Mělo to strašlivé oči a bitím křídel mu to bralo všechen vzduch. Pronásledovalo ho to, a byla toho plná obloha. Vnímal obrovský zobák zahnutý jako turecká šavle a zlověstně zašpičatělý jako ocelový slib. Vyděsil se. Pokoušel se křičet.
Propadal se prázdným prostorem, chycen za krk. Popadl ho obrovský přízračný sokol. Pařáty mu zaťal do srdce. A ve spánku si vzpomněl, jak ho proklel, vybavil si svá nevybíravá slova. Kletba nezasvěceného nemá význam; kletba zasvěcence je skutečná. Tento útok směřoval na jeho duši. Přivolal si jej sám. Potom si uvědomil, že holubička, kterou pronásledoval, je konec konců návnada, která ho vědomě vlákala do zkázy… a probudil se vyděšen k smrti, celý zalit ledovým potem. Za otevřeným oknem bylo ještě slyšet šumění křídel, vzdalující se mohutnými rozmachy do okolní tmy oblohy.
Tento zlý sen udělal dojem na Binovičovu dramatickou, dojmům přístupnou povahu. Povzbudil jeho sklony. Druhý den o něm vyprávěl Věřině přítelkyni madame de Drühn s poněkud bujarým smíchem, jakým některé povahy zakrývají méně příjemné pocity. Ale nedostalo se mu povzbuzení. Náladu předcházející noci nešlo vrátit; byla to už prastará historie. Rusové se nikdy nedopouštějí té banální chyby, že by nějaký zážitek opakovali až do úplného vyčerpání; raději se honí za něčím novým. Život jim ubíhá a pádí, nikdy nestojí na místě, aby si jej mohli vyfotografovat vnitřní kamerou mysli. Madame de Drühn si však dala tu práci a zmínila se o věci před Plitzingerem, neboť Plitzinger podobně jako vídeňský odborník Freud zastával názor, že sny odhalují podvědomé sklony, které se dříve či později nutně musejí projevit nějakým činem.
„Děkuji, že jste mi to oznámila,“ usmál se zdvořile, „ale už mi to řekl sám.“ Lékař se jí soustředěně díval do očí a přitom zkoumal její duši. „Víte, Binovič,“ pokračoval, zřejmě spokojen s tím, co zjistil, „já ho považuji za vzácný úkaz – za génia, který se nedovede projevit. Jeho duch je nesmírně tvůrčí, ale neumí si najít odpovídající výraz. Jeho tvůrčí potenciál je obrovský a plodný, a přesto nic nedokázal.“ Lékař se odmlčel. „Binovičovi tedy hrozí, že otráví – sám sebe.“ Plitzinger jí hleděl upřeně do očí, jako by vážil, do jaké míry jí může svěřit své poznatky. „Nu, a,“ pokračoval vzápětí, „jestli se nám podaří najít pro něho nějaké praktické východisko, nějaký obor, v němž jeho překypující obrazotvorný génius dokáže přinést výsledky, především viditelné,“ lékař pokrčil rameny, „tak bude zachráněn. Jinak ovšem,“ Plitzinger se zatvářil krajně důležitě, „dříve či později musí…“ „Zešílet?“ zeptala se skoro neslyšně.
„Řekněme raději explodovat“, odpověděl pochmurně. „Vezměte si například tu jeho posedlost Horem, která navíc vůbec neodpovídá archeologickým poznatkům. Au fond je krajně neobvyklý typ megalomanie. Jeho vášnivý zájem, láska, zbožňování ptáků, což je samo o sobě naprosto neškodné, nenalézá žádné uspokojivé uplatnění. Člověk, který má opravdu rád ptáky, je nechová v kleci, nestřílí je, ani nevycpává. Co tedy s nimi může dělat? Běžný milovník ptáků je pozoruje dalekohledem, prostuduje jejich zvyky a pak o nich napíše knížku.
Ale člověk jako Binovič, překypující takovouhle intenzivní tvůrci silou mysli i obrazotvornosti, se tím nespokojí. Chce prozkoumat i jejich nitro. Chce cítit totéž co oni a žít jako oni. Chce se stát jedním z nich… Chápete, co chci říct? Ne tak docela. Prostě se chce ztotožnit s předmětem jeho posvátné, vášnivé úcty. Každý génius touží poznat věc samu z vlastního hlediska. To vyžaduje spojení. Tento sklon, o němž sám možná ani neví a který je proto podvědomý, se skrývá až na dně jeho duše.“ Plitzinger se na okamžik odmlčel. „A nenadálý pohled na ty majestátní postavy v Edfu – na to vykrystalizování jeho utkvělé představy v žule se, abych tak řekl, zmocnil této jeho vnitřní krajnosti a v tuto chvíli ji soustřeďuje k jakémusi určitému činu. Binovič si občas připadá jako – pták! Všimla jste si, co se stalo včera v noci?“
Přikývla a přitom ji lehce zamrazilo.
„Nesmírně neobvyklá záležitost,“ zahuhňala, „nic podobného bych už nechtěla zažít.“
„Nejpodivnější na celé věci,“ reagoval lékař chladně, „byla pravdivost té záležitosti.“
„Pravdivost!“ vydechla úžasem. Cosi na lékařově hlase a vážnost jeho pohledu ji vyděsily. Přestávala chápat, oč jde. Narazila na věci, nalézající se za hranicemi jejího chápání. „Myslíte, že Binovič na chvilku – visel – ve vzduchu?“ Nedokázala se přimět, aby použila to druhé, správné sloveso.
Proslulý muž se tvářil záhadně. Promlouval zřejmě spis k její soucitnosti než k rozumu.
„Skutečný génius,“ pravil posléze s úsměvem, „je vzácný; talent, dokonce i velký, bývá naopak docela běžný. To znamená, že osobnost se, byť i jen na jedinou vteřinu, stane vším, stane se vesmírem, stane se duší světa. Nastane v něm záblesk. Ztotožní se s vesmírným životem. A když je všude a vším, je pro něj všechno možné – právě v oné vteřině živoucího prozření. Může dumat s krystaly, růst s rostlinami, skákat se zvířaty nebo létat s ptáky; génius v sobě spojuje všechny tři říše života. To je význam slova tvůrčí. Je to věc víry. Jakmile to člověk ví, může procházet ohněm, aniž se popálí, chodit po hladině, aniž se utopí, pohnout horou, létat. Protože člověk je oheň, voda, země, vzduch. Víte, genialita je šílenství v tom nádherném smyslu, že génius je nadlidský. A Binovič ji v sobě má.“
Lékař zničehonic zmlkl, neboť si všiml, že ta paní nechápe, co jí říká. Silou vůle v sobě potlačil jakési vznešené vytržení.
„Jde o to,“ navázal po malé odmlce nit, ale tentokrát obezřetněji, „že se musíme pokusit přivést genialitu tohoto vášnivě tvůrčího člověka na nějakou lidskou cestu, která by ji plně vstřebala a tím také zneškodnila.“
„Miluje Věru,“ řekla žena, která sice byla celá popletená, ale správně odhadla, oč v tuto chvíli jde.
„Ale vzal by si ji?“ zeptal se Plitzinger dychtivě.
„Už je ženatý.“
Lékař si ji pomalu upřeně měřil a v duchu váhal, jestli se jí má svěřit se vším, nač myslí. „V tom případě,“ řekl pomalu po chvíli váhání, „bude lépe, když jeden z nich odjede.“
Jeho tón i vystupování dělaly hluboký dojem.
„Myslíte, že jim hrozí nebezpečí?“ zeptala se.
„Spíš si myslím,“ odpověděl vážným tónem, „že celá ta tvůrčí potopa, kterou v sobě má a která se momentálně tak zvláštním způsobem soustředila na jeho představu o sokolu Horovi, může skončit násilným činem…“
„Ale to by bylo šílenství,“ řekla a tvrdě si ho změřila. „Ale to by byla katastrofa,“ opravil ji. A potom pomalu dodal: „Protože v okamžiku duchovního stvoření by mohl přehlédnout zákony hmoty.“
Maškarní ples pořádaný o dva dny později se nesmírně vydařil. Palazov šel za beduína, Chilkov za Apače, madame de Drühn měla na hlavě čepec od lidového kroje, Minskij působil v kostýmu Dona Quijota téměř přirozeným dojmem a celá ruská „skupina“ byla šikovně, i když trochu přehnaně vyparáděna. Ale největší úspěch ze všech dvou set přítomných tanečníků měli Binovič a Věra. Kromě nich upoutával mimořádnou pozornost ještě mohutný muž v kostýmu Pierota, neboť navzdory tomu, že jeho kostým byl dost obyčejný, z jeho zjevu presto vyzařovala jakási důstojnost, která přitahovala pohledy všech přítomných. Ale muž měl nasazenou masku a nebylo možné zjistit, kdo je.
Ale první cenu by určitě vyhráli Binovič a Věra, kdyby se cena ovšem udělovala, jelikož oba vypadali na postavy, které si zvolili, a navíc je ještě přesvědčivě hráli. Binovič v tmavošedém opeřeném úboru a s maskou sokola včetně hnědého zahnutého zobáku a roztažených pařátů vypadal divoce a zároveň naprosto přirozený, že působil neobyčejně svůdně. Věra v modrozlatém kostýmu, s okouzlujícím čepcem v podobě holubicí hlavičky na rozpuštěných vlasech a holubími křídly čepýřícími se jí za zády a rovněž s obnaženými hrajícími nožkami a útlými kotníky, sklidila také velký zájem a obdiv. Její velké a bázlivé oči, třepotavé pohyby i lehkost a roztomilost jejího tance – to všechno byly poslední tahy na dokonalém obrázku.
Jak si Binovič opatřil svůj kostým, zůstávalo tajemstvím, jelikož vrstvy křídel, které měl na zádech, byly skutečné; poskytly mu je velcí černí luňáci, kteří létají nad Nilem, a po stovkách krouží nad Káhirou a ponurými Mokkatamskými vrchy. Nikdo však nevěděl, jak si je opatřil. Křídla měla rozpětí jednoho a půl metru, svištěla a šuměla při každém Binovičově pohybu; byla to pravá sokolí křídla. Binovič tančil s indickými tanečnicemi, egyptskými princeznami a rumunskými cikánkami, tančil krásně, půvabně a lehce. Ale s Věrou netančil vůbec, s ní se prostě vznášel. Když se s ní otáčel po parketu způsobem, který upoutával pozornost všech přítomných, vyzařovala z něho jakási vášnivá odevzdanost. Jako by spolu opustili pevnou půdu pod nohama. Byl to okouzlující, úžasný pohled, ale zároveň to bylo něco neopakovatelného. Podivnost té záležitosti promluvila mnoha ústy. Zvláštní výstřednost té podívané se jaksi donesla do všech koutů plesového sálu. Tančící pár se stal středem pozornosti. Ozval se šepot.
„Podívejte se. Támhle je ten podivný ptačí muž! Pohybuje se jako jestřáb. A pořad se vrhá na tu holubičí dívku. A jak podivuhodně to dělá! Je to dost strašné. Kdo to je? Nezávidím jí.“
Když Binovič proletěl kolem nich, lidé mu ustupovali z cesty. Vyhýbali se mu. Zdálo se, že Věru pronásleduje neustále, dokonce i když tančí s jinou. Šlo to od úst k ústům. Všude se probudil jakýsi telepatický zájem. Chvílemi se projevoval trochu příliš skutečně, v divokosti toho pronásledování bylo cosi nevhodně vážného, cosi nepříjemného. Dokonce nastalo i jakési zděšení.
„Je to nechutné, raději bych to ani neviděla, tohle je skutečně hanba,“ bylo slyšet ze všech stran. „Myslím, že je to hrozné, vidíte přece, jak je vyděšena.“
A v jednu chvíli došlo dokonce k menší scéně, která sice byla banální, ale přesto prozradila tuto skutečnost, jíž si mnozí povšimli a která se jim nezamlouvala Binovič přisel požádat o tanec s tanečním pořádkem v opeřených pařátech, ale zároveň zpoza rohu nečekaně vyrazil mohutný Pierot a projevil stejné přání. Svědkové tvrdí, že tam předem čekal a přišel schválně a že z jeho chování osel úmysl uplatnit svou autoritu a chránit Věru. Nedorozumění bylo naprosto banální – jména obou mužů byla zapsána u téhož tance, jenže „Číslo 13 – tango“ zároveň zahrnovalo i přestávku, během níž se podávala večeře, a proto ani Jestřáb, ani Pierot nechtěl ustoupit. Oba vystupovali velice tvrdohlavě. Oba muži ji chtěli pro sebe. Bylo to trapné.
„Holubička si z nás dvou vybere sama,“ prohlásil zdvořile Jestřáb, avšak prsty skryté pod pařáty mu nervózně cukaly. Pierot však měl buď víc zkušeností s tím, jak se má jednat se ženami, anebo byl drzejší, neboť líbezně prohlásil: „Jsem připraven podřídit se jejímu rozhodnutí.“ Z hlasu mu přitom čišela jen chabě zastřená autorita, jako by na ni měl nějaké právo. „Ale tenhle tanec jsem si zadal dávno předtím, než se Jeho Veličenstvo Horus ráčilo vůbec objevit na scéně, a proto mám samozřejmě přednost.“
Dořekl a okamžitě si ji s výrazem pána odvedl. Nebylo možné mu odporovat. Chtěl ji mít a také ji dostal. Ačkoli se zároveň poddávala i bránila, byla odvedena. Oba zmizeli ve zmateném mumraji pestrobarevných kostýmů a zoufalého a poraženého Jestřába zanechali napospas uštěpačných poznámek přihlížejících. Jeho rychlost mu v konfrontaci s touto vytrvalou mocí nebyla nic platná.
A právě v té chvíli si přítomní poprvé všimli toho neobvyklého jevu. Lidé, kteří ho přitom viděli, tvrdí, že se naprosto vtělil do role, kterou hrál. Bylo to děsné; nebylo to možné. Místnostmi a chodbami se šířil vzrušený šepot.
„Ve vzduchu se vznáší cosi neobvyklého?“
Jedni před tím couvli, kdežto druzí se naopak hrnuli, aby se přesvědčili na vlastní oči. Někteří se zapřísahali, že ten zvláštní šustivý zvuk bylo slyšet, atmosféra byla viditelně porušena a otřesena, na místo, které opustila naše dvojice, dopadl stín a zároveň bylo slyšet výkřik, pronikavý, šílený, pátravý výkřik: „Hóre, ty jasné božstvo větru!“, který se rozlehl a vzápětí zmlkl. Jeden muž si byl dokonce jist, že okna byla otevřena a cosi vletělo dovnitř. Bylo to samozřejmé vysvětlení. Šířilo se to rychle. Jako při panice, jaká vypukne při požáru, zavládlo zděšení a rozrušení. Zmatek se přilepil na paty všech tančících. Hudba se polekala a vypadla z rytmu. Vedoucí pár tančící tango se zastavil a rozpačitě rozhlédl kolem sebe. Všichni jako by se tlačili zpátky, schovávali, šourali, jako by chtěli vidět, ale ještě více jim záleželo na tom, aby nebyli viděni, jako by propuklo cosi neobvyklého, nebezpečného a hrozného. Všichni se seřadili kolem stěn. Uprostřed tanečního sálu se uprázdnil rozsáhlý prostor a v něm se nečekaně znovu vynořil Pierot s holubičkou.
Připomínalo to výzvu. Bylo slyšet potlesk, tlumené hlasy a tlumené plácání rukou v rukavicích. Pár vtančil nádherně do arény. Všichni zírali. Vzbudilo to všeobecný dojem, že jde o secvičené vystoupení a to právě začíná. Hudba znovu pookřála. Pierot byl klidný a důstojný a nečekané vystoupení před zraky všech ho vůbec nevyvedlo z konceptu. Holubička sice jevila známky trémy, ale přesto se půvabně poddávala vedení. Tančili spolu jako jedno tělo. Věra byla zcela unesena. A pro muže, který ji potřeboval, to byl přirozeně zoufalý pohled – na protektorské gesto, s nímž ji Pierot držel, jeho oprávněnost a síla, moc svrchovaného vlastnění.
„Pořád ji má!“ vydechl někdo tak, že ho všichni slyšeli, a vyjádřil tím jejich mínění. „Dobře, že ji nemá ten Jestřáb!“
A v tu chvíli se k všeobecnému úžasu zjevil právě on. Vzduchem se mihla jakási postava. A znovu uslyšeli ten vysoký, pronikavý křik: „Opeř mou duši…, ať poznám tvou strašlivou rychlost!“ Zpěvná roztomilost dojímala srdce, úpěnlivá, vášnivá sladkost byla podivuhodná, jelikož tento muž, převlečený za silného tmavého ptáka, seskočil z galerie a vrhl se s okouzlující lehkostí a grácií dolů.
Peří zasvištělo vzduchem, křídla se rozpřáhla jako plachty, které zachytily příznivý vítr. Tento tvor s mohutnými křídly se snesl do prázdného prostoru, kde tančili ti dva, jako jestřáb, který se se vší silou vrhá na kořist. Sledován všemi se nádherně snesl na křídlech roztažených tak, jak to dokáže každý orel. Se samozřejmou zkušeností si vybral místo přistání hned vedle užaslých tanečníků. A přistál.
Přihodilo se to tak rychle, že to všechny oslnilo a oslepilo, jako by vedle nich sjel blesk. Lidé stojící na různých místech v sále si všimli různých podrobností; pár jich nevidělo vůbec nic, protože po prvním znepokojujícím šoku zavřeli oči nebo si zakryli obličej dlaněmi, aby se chránili. Celý sál pocítil záchvěv panické hrůzy. To bezejmenné, co celý večer nejasně tušili, bylo konečně tady. Zničehonic se to hmatatelně projevilo.
Neboť tato neuvěřitelná věc se stala za plného světla na parketu přístupném všem. Binovič, který se v jistém smyslu stal mocným, rozvíral nad dívkou temná, mohutná křídla. Přitáhl si ji k sobě. Dlouhá šedá pera se pohybovala a zvedala silné vanutí větru, jenž šuměl. Jako emanace z něho vyzařoval aspekt čehosi hrozného. Nádherná hlava se zobákem byla připravena zasadit ránu, opeřené pařáty byly zdviženy jako prsty, které se otvírají a zase zavírají, a veškerá předtucha čišící z jeho úžasné postavy se soustředila v útočném postoji, který byl majestátní a zároveň hrozný. Nikdo, kdo jej spatřil, nemohl pochybovat. Ale našli se někteří, kteří tvrdili, že to vůbec nebyl Binovič, ale že se nad ním tyčilo další příšerné a stínové zjevení, které přikrývalo jeho menší postavu dvěma obrovskými křídly temnoty. Ať jsou pozdější popisy sebezmatenější, lze tvrdit, že se za tím skrývalo jakési neznámé božstvo. Neboť mnozí z přítomných sklonili hlavu a šíji. Zavládla všeobecná hrůza. A také děs. Přihlížející se zavinili, jako by vzduchem nad nimi proplula nějaká neznámá síla.
V sále byla určitě slyšet křídla.
Potom někdo zoufale vykřikl, vysokým a pronikavým hlasem, a lidské city, obyčejné a nezvyklé na hrozné věci, propukly naplno. Jestřáb s Věrou se vznesli – dívka s ochotou a radostí, muž silou. Pierot, sražen ke stěně, jako by ho odhodil větrný vír, se zapotácel. Bezmocně přihlížel, jak mu oba mizí. Vyletěli z osvětleného sálu, z lidského prostředí přecpaného hosty, z horka a umělého osvětleny ze sálů bez vzduchu, jejichž stěny tvořily zároveň klec. Tomu všemu unikli. Vypadali jako bytosti patřící do vzduchu a větru, šťastně stvořené z jiného živlu. Země je nepoutala. Mířili k otevřené noci a s neobvyklou lehkostí, jaká je vlastní ptákům, se řítili dlouhou chodbou ven na jižní terasu, kde ze sloupů visely barevné záclony. V tu chvíli bylo ještě oba vidět. Potom okraj obrovské záclony, zdvižený závanem větru, ukázal na vteřinu jejich temné kontury, odrážející se od hvězdné oblohy. Ozval se výkřik, skok. Záclona znovu pleskla a zastřela je. Zmizeli. A do tanečního sálu zavál chladný noční vzduch z pouště.
Ale tři postavy jim byly okamžitě v patách. Hluk poloomámeného a polozblblého davu přihlížejících je, jak se zdálo, vymrštil jakoby silou jakési exploze. Shluk ustoupil, ale ti tři se jako vypálené projektily vrhli nesmírnou rychlostí za uprchlíky – Apač, Don Quijote a jako poslední Pierot, Neboť Věřin bratr Chilkov a baron Minskij, muž, který chytal živé vlky, byli už jistou dobu ve střehu a doktor Plitzinger, který nebyl nikdy daleko a zrovna správně pochopil projevené symptomy, bedlivě sledoval každý pohyb těch dvou. Odhodil masku a všichni okamžitě poznali slavného psychiatra. Pronásledovatelé doběhli k parapetu právě, když se záclona s mohutným plácnutím vrátila na původní místo; v příští chvíli zmizeli za ní. Chilkov, štván varovnými slovy, která mu v běhu stačil pošeptat lékař, však byl v čele. Asi pětadvacet metrů od terasy byl okraj drolícího se útesu, na němž byl postaven tento slavný hotel, a k okolní poušti vedl asi dvacetimetrový prudký sráz. Okraj byl označen pouze nízkou kamennou zídkou.
Na tomto místě se jednotlivé verze rozcházejí. Chilkov – zdá se – dorazil na místo ještě včas, aby v posledním okamžiku stačil zachytit sestru doslova se řítící do propasti. Zaslechl, jak uvolněné kameny dopadly do písku pod srázem. Došlo ke krátké potyčce. Věra se zpočátku divoce a vší silou bránila bratrovu zásahu. V jistém smyslu byla celá vedle – mimo – sebe. A bratr udělal charakteristickou věc: nejen že ji přivedl zpátky do plesového sálu, ale přímo s ní přitančil zpět. Bylo to obdivuhodné. Ničím by nebylo možné uklidnit líp všeobecný rozruch. Oba spolu tančili, jako by se nic nestalo. Svaly tohoto mladého jezdeckého důstojníka, zocelené náročným výcvikem v kozáckém pluku, si poradily s polomrtvou váhou v jeho pažích. Přihlížející si přinejmenším pomysleli, že unavená je možná sestra. Důvěra byla obnovena – taková je psychologie davu – a uprostřed víru vídeňského valčíku se Chilkovovi snadno podařilo vyvést sestru nepozorovaně ze sálu, vzít ji do jejího pokoje, dát ji napít brandy a uložit ji do postele… Nepřítomnosti Jestřába mezitím nikdo nevěnoval pozornost; padlo pár poznámek, ale všichni je hned zase pustili z hlavy. Předmětem nezvykle soucitného zájmu se naopak stala Věra. A v okamžiku jejího zachránění moment primitivní, dětinské paniky pominul. Také Dona Quijota bylo po chvíli možno spatřit v bezstarostném tanci, jako by se nic zlého nestalo. Pak přišla večeře a bylo po incidentu; rozplynul se ve všeobecném mumraji večerní nezodpovědnosti. Skutečnosti, že se znovu neobjevil Pierot, si nepovšiml vůbec nikdo.
Ale doktor Plitzinger měl jiné starosti, které útočily na jeho srdce, mysl i duši. Úmrtní list se vždy nevystavuje tak snadno, jak si veřejnost myslí. Že by Binovič zemřel zadušením při prudkém pádu z výše pouhých dvaceti metrů, nebylo představitelné, ale že jeho mrtvola zůstala ležet jako úhledná hromádka po pádu z tak nepatrné výšky, bylo ještě podivnější. Mrtvola nebyla pocuchána ani potrhána; na kostech nebyla jediná fraktura, žádný sval nebyl natržen. Nenašla se ani jediná modřina.
Binovič se také vůbec neotiskl do písku. Jeho mrtvé tělo leželo na boku, jako by spal, bez jediné známky násilí, a temná křídla měl složena, jako je má složena každý nádherný pták, když se odplíží umřít někam do samoty. Pod Horovou maskou měl v rysech vepsán úsměv. Vypadalo to, že doletěl k smrti živlem, který měl tolik rád. A jen Věra viděla obrovská křídla, která se nezvána vznášela nad temnou propastí, když ho tak jemně odnášela na onen svět. Plitzinger, abych byl přesný, je viděl také, ale prohlásil rozhodně, že patřila velkým černým sokolům, kteří se vznášejí nad Mokattamskými vrchy a v noci hřadují na hřebenech hned za hotelem. Ale oba – Plitzinger i Věra – se však shodli na jedné věci: pronikavý, ostrý výkřik, který jim zazněl divoce a naříkavě ve vzduchu nad hlavami, určitě vydal černý luňák – prostě to byl zpěv sokolí samice, která v roztoužení hledala samce. A právě díky zlomku vteřiny, na nějž se Věra zastavila, aby si ten výkřik touhy poslechla, umožnil její záchranu. Stačila chvilka opoždění, a byla by doletěla k smrti s Binovičem.
*
Poznámky:
1Originál nelze přeložit. Tento výraz znamená „Dej křídla mému životu.“
