(CD, FCD-1065, Freerecords 1998)
Max Corbacho: Vestiges (CD)
7 skladeb, 53:54, FCD-1065, Freerecords, 1998
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
Hned na začátku musím říci, že u nás dosud málo známý španělský hudebník Max Corbacho mě mile překvapil a oslovil. Sám o sobě píše, že se narodil v jihozápadním koutu Španělska a vyrůstal v překrásném přírodním prostředí, které na jeho vývoj mělo velký vliv. Všechny ty pocity nekonečné hvězdné oblohy, šumění větru v listí dubů, cvrkot cikád a hlavně hluboké ticho na něj v dětství tak zapůsobily, že když se později – po rockových, kytarových začátcích – dostal ke skládání ambientní hudby, snažil se toto vše do ní zobrazit.
Album Vestiges španělského ambientního umělce Maxe Corbacho je často srovnáváno s alby Steve Roache Western Spaces a Desert Solitaire. Přestože taková srovnání mají určitý význam, mohou odvést posluchače od vnímání Corbachových nuancí a jemností. CD má určitě Roachův styl pouštního ambientu, jenže Corbacho tam vkládá své typické zvraty a proměny zvukové plochy. Etnické rytmy a aridní atmosféra je úplně odlišná a vyznačuje se plností. Rytmy tuto atmosféru alba pohánějí vpřed.
Jeho první album Vestiges vyšlo v roce 1999 a v roce 2000 se stalo jedním z nejprodávanějších alb space-ambient music v prestižním on line obchodu Backroads music. Na CD je sedm skladeb, všechny zhruba o délce od 7 do 9 minut.
Po pravdě řečeno, mě první dvě skladby tolik nezaujaly, a to hlavně kvůli naprogramovaným perkusím a až new-age zvuku syntezátorů. Druhá skladba Night Caravan v sobě díky monotónnímu rytmu měla větší napětí a hypnotičnost. Ale již třetí skladba First Rain po prvních třech minutách rytmického doprovodu ukázala, že půjde o něco jiného.
Corbacho si hraje se zvukem mnohem propracovaněji. Nejsou to jen táhlé, pomalé tóny nebo akordy, ale objevují se zvukové plochy přinášející určité nálady, tajemství a neznámé zvuky, které upoutají vaši pozornost nezvyklostí.
V tomto duchu navazuje i čtvrtá skladba Erosion, nejdelší na albu. Také zde jsou jemné perkuse, ale působí naopak od prvních dvou skladeb velmi přirozeně a smysluplně. Kolem nich krouží jemné víry spirálovitě se točících zvuků v krásném propojení, nebo zvukově něžné vybuchující gejzírky jako u nějaké fontánky. Zároveň vše jakoby pomalu plyne dopředu.
Od další skladby Death Valley se začínají projevovat některé prvky podobnosti s hudbou Steve Roache, hlavně alb Western Spaces a Desert Solitaire. Není však tak temná, působí vřeleji.
Obdobně navazuje šestá skladba Quietness působící svými křišťálovými tóny jako ledový chrám ticha.
Závěrečná, ústřední skladba alba Vestiges začíná tajemnými perkusemi – jakoby vrhanými a valícími se kameny, ale rychle přejde do opět stříbřitě křišťálových, táhlých tónů, znějících skoro jako zvonky, kterými jsou ostatně doplněny.
Toto stříbřité „sypání“ zvuku podporuje táhlá hlubší melodie, která později převezme hlavní sólo a pomalu skladbu dokončí podložena tajemným hlubokým zvukem.
Až na první dvě skladby, které jsou asi doplněny odjinud z šuplíku, je to opravdu hluboká, ponořená deska. Bude jistě výzvou fanouškům Ma Ja Le, Biff Johnsona, Temps Perdu, Steve Roache a Vidna Obmany.
© Jiří Mazánek
© okultura, MMVII
*
