Aniela Jaffé: Přízraky a zjevení. Psychologický výklad paranormálních jevů
184 stran, nakladatelství Portál, Praha 2000, vydání první, brožované, cena 219 Kč
ISBN 80-7178-270-X*
Mistr Eckhart říká: „Věci jsou dříve ve svých příčinách než v sobě samých. Kdo tedy vidí nějakou věc v její příčině, může předpovědět něco o věcech dříve, než se stanou.“
Geniální myslitelé postřehují důsledky již v obecných příčinách nebo důvodech schopností, která těžkopádnějším chybí. I neúspěch se dá předtušit, a to na základě přirozeného instinktu, vcítění, jemuž říkáme předzvěstný smysl.
Intelekt je přirozená schopnost duše, a tak on je něčím, protože duše je něčím opravdově jsoucím a jako opravdově jsoucí je ona principem svých přirozených schopností.
Psycholožka Aniela Jaffé (1903-1991), jeden z nejvybranějších interpretů idejí C. G. Junga, se narodila v Berlíně a studovala psychologii na universitě v Hamburku. Po vypuknutí 2. světové války emigrovala do Švýcarska, brzo poté začala studovat psychiatrii u C. G. Junga a později se stala jeho sekretářkou. Její reputace coby vizionářky a jasnozřivé spisovatelky s velkou autoritou se utvořila během spolupráce s Jungem na jeho autobiografii Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga (č. Atlantis, Brno 1998), uspořádala jeho sebrané Dopisy (č. 100 dopisů. Výbor z korespondence. Výbor připravil Rudolf Starý. Sagittarius, Praha 1996), a četné nezávislé práce včetně díla Mýtus významu. Pracovala jako psychoanalytička v Curychu až do své smrti v roce 1991.
Její zájem o věci okultní osvědčuje i kniha Religiöser Wahn und schwarze Magie. Das tragische Leben der Anna Kingsford (1846-1888) – (Náboženské třeštění a černá magie. Tragický život Anny Kingsfordové), v níž se věnovala blízké spolupracovnici H. P. Blavatské a spoluzakládající člence Theosofické společnosti. Jaffé pokládala za jednu z moderních forem černé magie i vivisekci a po celý život proti ní bojovala.
Není divu, že C. G. Jung, který postoupil Aniele Jaffé dopisy, které v souvislosti s výzkumem paranormálních jevů dostal od redakce časopisu Schweizerischer Beobachter a čtenáři v nich popisovali své tajemné zážitky, napsal ke knize Přízraky a zjevení i úvod.
Stěžuje si v něm, že „o těchto jevech se však nehovoří, i když k nim dochází, a intelektuálové o nich ‚nic nevědí‘, neboť neznají ani sebe, ani lidstvo jako takové, jaké skutečně je. Na světě, aniž si to oni uvědomují, se dál odehrávají tytéž děje, které provázely lidský život od nepaměti: varovné příznaky, předtuchy, šestý smysl, strašidla, duchové, návraty mrtvých, uhranutí, očarování, magická zaklínání atd.
Zjevení duchů, předtuchy, jasnozřivost, kontakt s mrtvými, očarování – tyto a další fenomény, které bývají označovány za paranormální, vždy přitahovaly a přitahují zájem mnoha lidí. Autorka tyto příběhy pokládá za to, čím opravdu jsou, totiž za duševní skutečnosti, a neohrnuje nad nimi nos jenom proto, že se nehodí do našich zavedených témat. Autorka zkoumá, jaký je archetypový základ zmíněných fenoménů a poukazuje na jejich souvislost s obrazy kolektivního nevědomí.
„Nedílnou součástí každého takového zážitku,“ pokračuje Jung, „je totiž stav utlumeného vědomí. Kromě toho jej také provází neschopnost kritického postoje, ochromená vůle a pocit, že se člověk najednou přiblížil ‚něčemu‘, co ho přesahuje. V takových okamžicích se jakoby ‚vypaří rozum‘ a ke slovu se spontánně dostává jiná síla, která umožňuje zažít zcela mimořádný pocit, jejž člověk poté chtě nechtě uchovává jako tajný poklad bez ohledu na protesty svého rozumu.“
Studie se soustřeďuje na otázku, co tvoří psychický základ jevů, které popisovali lidé různých dob i míst. Nelze pochybovat, že takové zprávy najdeme ve všech dobách kdekoliv na světě. O věrohodnosti jednotlivých zpráv tedy nemáme důvod pochybovat.
Na některých místech jeví však práce jisté znaky strnulosti. Jaffé komentuje případ „věšteckého daru“ u jedné holčičky, která dostala od svého otce napohlavkováno, když se ho opovážila zeptat, zda si vezme někoho jiného, až zemře její matka, slovy: „Facka zatarasila nebezpečnou cestu k iracionálnu, což bylo určitě dobře. Život mohl pokračovat“ (str. 22). V tuto chvíli z ní mluví více žena než nezaujatá psychoanalytička. Tento moment poukazuje na to, že sama v sobě rozděluje bytí na ‚racionální život‘ a ‚iracionálno,‘ které je nebezpečné. Jenže tato ‚fackou zapuzená iracionálnost‘ jeví rysy působení nevědomí a hrozí recidivou. Jenže ‚nebezpečnost‘ v tomto případě představuje pro danou bytost působení ‚prapodstaty‘, která chce být poznána a bude hledat všechny cesty, aby se znovu vynořila – i z hlubin.
Jednání řízené vnitřním hlasem neobsahuje moment rozhodování, který bývá při hodnocení postoje k iracionálnu důležitý. Naleží tedy do oblasti „rozumu“ (logos) nebo „intelektu“, nikoliv „rozmyslu“ (racio). Vidění čehosi, co bývá odpradávna označováno jako „duchovní tělo“ člověka, čili o „vnitřního člověka“, jenž se objevoval také v meditacích a dílech alchymistů. Jaffé tak zajímavým způsobem srovnává prožitky dnešních lidí se zkušenostmi mystiků nebo fantaziemi alchymistů. Alchymisté tento fenomén kvůli jeho jasu nazývali „hvězda v člověku“ (Eckhartova „jiskérka“) nebo corpus glorificationis – oslavené tělo. Toto duchovní tělo, o němž se věří, že dlí v člověku a je nesmrtelné, je obdobou toho, čemu sv. Pavel říká „Kristus ve mně.“ V apoštolském vyznání víry je Kristus navíc označován jako „lumen luminum“ (světlo ze světla) a tento obraz má starobylou tradici. Lze ji sledovat až k předkřesťanskému učení o „prvotním člověku“, kterého zná íránská mytologie jako Gajómarta nebo jako jeho paralelní postavu Jimu, jehož jméno se objevuje v podobě „zářivý Jima.“
Jaffé také připomíná obdobu z kabaly a židovské mystiky, „Adama Kadmona,“ jemuž byly také připisovány kvality světla. Podobně Zósimos z Panapole, alchymista ze 3. století po Kristu, se dozvídáme, že tělesný člověk v sobě nese duchovního člověka, jehož jméno zní v překladu „světlo“ (Stilbon, Třpytivý nebo Zářivý). Později se s těmito idejemi setkáváme u Paracelsa („světelný člověk“ a „hvězdné [siderické] tělo“). Jung potom tohoto „vnitřního, duchovního člověka“ alchymistů označoval jako daimon.
Z psychologického hlediska je tímto činitelem osudu bytostné Já člověka, jeho celost či jinými slovy jeho daimon zahrnující jak vědomí, tak nevědomí. Vede člověka k cíli, který je mu zprvu neznámý, ale nejde o nic jiného než o poznání sebe samého.
Již jen přehled dalších kapitol musí čtenáře zajímající se o tuto problematiku zaujmout: Duchové, kteří září nebo světélkují – Bílí duchové – Zjevení „ženy v bílém“ (obdoba „Bílé paní“) – Průvodce mrtvých a duch-mužíček – Relativita času a prostoru v nevědomí – Nevykoupení duchové – Duchové bez hlavy nebo bez tváře (alias „Bezhlavý rytíř“) – Fenomén zdvojení – Duchové, které nelze rozlišit od živých lidí – Blízkost duchů zesnulých v teorii Emmanuela Kanta o světě duchů – Synchronistické fenomény – předvídající sny, předtuchy, „zvěstování“ atd. – Jasnovidectví u zvířat – Omyly a strašidelné historky.
K rozšíření obzoru lze doporučit starší práci sběratele národních mýtů, zvyků a rituálů Josefa Svátka Zlomky z české démonologie v zrcadle lidových skazek a pražských pověstí (Havran, Praha 2001), v níž najdete k výše uvedeným tématům mnoho materiálu.
Nedávný úspěšný inteligentní psychologický horor M. Night Shyamalana, Šestý smysl, vypráví o novém pacientovi úspěšného psychiatra Malcolma Crowea (Bruce Willis), osmiletém chlapci Cole Setrovi, který své nešťastné matce dělá starosti svým často velmi podivným chováním.
Když jej matka jen na malý okamžik ponechá samotného v kuchyni, najde vzápětí všechny zásuvky a dveře otevřené, děti ve škole jej nemají rády (moment vypuzení poznamenaného), je uzavřený a samotářský, vede divné řeči a na těle se mu objevují různá zranění. Někdo jej týrá a Malcolm by tomu všemu rád přišel na kloub. Pak jeho vlastní život vezme za své, když se svou manželkou oslavuje své profesní ocenění a jeho bývalý pacient, který Malcolma obviní ze selhání léčby, mu vpálí kulku do těla, načež si sám vezme život. Nakonec ale lékaře a pacienta sblíží především smutná skutečnost, že jsou oba, byť každý z jiného důvodu, trpící a osamělí a Cole konečně prozradí své tajemství: „Vidím mrtvé lidi. Nevědí, že jsou mrtví. Chtějí, abych pro ně něco udělal…“
Malcolm nakonec odkryje své vlastní hrůzné tajemství, že totiž on sám je mrtvý, je duchem, který Colea navštěvoval, aby našel způsob, jak si to uvědomit a odešel z tohoto světa na „onen.“ I zde cítíme mrazivou atmosféru strachu z neznámého, o onen vtíravý iracionální pocit přítomnosti nějaké temné vyšší síly. Vykoupení se mu dostane, když Coleovi podá v jeho trápení pomocnou ruku. Nepomáhá tak zároveň i sám sobě?
„Oči mysli a duše musí zůstat otevřené, musí pozorovat a přemítat s pomocí onoho vnitřního světla, jež Bůh od počátku rozžehl v přírodě a v našich srdcích…“
Publikace, doplněná vysvětlujícími poznámkami autorky, je určena čtenářům se zájmem o témata hlubinné psychologie a o populárně psychologickou tematiku. Kniha jistě zaujme i ty, kdož se zajímají o paranormální jevy.
„Mohu ji doporučit každému, kdo dovede ocenit všechno, co může zdravě narušit jednotvárnost každodenního života, někdy i otřást naší jistotou a propůjčit křídla fantazii.“
– C. G. Jung
*
© San
© okultura, MMII
