Spareova ontologie

Stephen Mace se narodil v Kalifornii v roce 1948 a v období dospívání se odstěhoval do Milfordu ve státě Connecticut. Magií se zabývá od roku 1970 a pravidelně přispívá do anglického časopisu Chaos International.

Napsal knihy: Stealing The Fire From Heaven: A Technique For Creating Individual Systems Of Sorcery; Squeezing Being: A Modern Approach To Reality Manipulation, a Taking Power: Claiming Our Divinity Through Magick.

Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás a podstata Spareovy magie spočívá v jeho řešení hlavolamu objektivity a subjektivity, makrokosmu a mikrokosmu.

*

Celá podstata otázky »Co je skutečné?« spočívá v zásadě v tom, že nás trápí touha poznávat už od té doby, co si lidé začali být vědomi sami sebe a dokázali si uvědomit, že na ni potřebují znát odpověď. Největší obtíže způsobuje problém vymezit, co je objektivní a co je subjektivní, nebo co se opravdu nachází vně a co je jen na ni projektováno našimi vlastními dispozicemi – našimi nadějemi, potřebami, obavami a také předsudky, ať už jsou vědomé nebo nevědomé, připouštěné nebo potlačované. To všechno, co známe, je tím, co postřehujeme, takže je zhola nemožné, aby to bylo absolutně objektivní, a přesto je objektivní realita sdostatek reálná, což může potvrdit každý, kdo měl automobilovou nehodu.

Eliminace dispozic vnímajícího je jediným hlavním cílem vědecké metody i se svým důrazem na měřitelnost a opakovatelnost, které mají zajistit, aby vědecké teorie fungovaly pokaždé, když je chce někdo odpovídajícím způsobem použít. Tyto pojistky však dostoupí svých mezí, jakmile začneme studovat něco, co má vědomí, neboť mysl nemůže být změřena a na pokusy donutit ji, aby vyhověla požadavkům na opakovatelné experimenty, odpoví s perverzním a výsměšným vzdorem. A přestože tomu tak je, pořád ještě se jistí akademičtí psychologové snaží redukovat veškeré mentální funkce na něco, co lze kvantifikovat v laboratorních podmínkách a dojít ke zcela logickému závěru, že mysl není nic víc než vedlejší účinek existence nervové tkáně. Má to asi takový smysl, jako kdybychom se pokoušeli napravit zlomenou nohu modlitbou a zároveň je to i nejjasnějším důkazem toho, že striktně vědecký postup na tomto místě přestává fungovat.

Magie představuje pokus vyplnit zející propast mezi vědou a důvěřivostí ústředním pilířem, neznamená to však, že tak unikneme hlavolamu objektivity a subjektivity. Namísto toho zformulujeme tento problém znovu jakožto problém makrokosmu a mikrokosmu. V magickém smyslu se makrokosmos skládá ze sil, které spočívají v universu mimo nás. Mikrokosmos se zase skládá ze sil, které jsou uvnitř nás. V tradičním pojetí mágové předpokládají, že ten či onen starodávný planetární mytologický aspekt je popisem sil těchto »bohů«, kteří působí jaksi zvenku a že lidská entita – jakožto »kreace« či »emanace« těchto bohů – je skladbou těchto sil, které takto zakoušíme zvnitřku. Jakmile mág jednou zvolí patřičnou božskou strukturu, má – ať už jde o muže či ženu – k dispozici techniky ceremoniální magie, s jejichž pomocí může manipulovat se silami, které jsou v této struktuře obsaženy a může díky nim buď tuto moc povznést nebo ji upozadit, přivolat ji nebo ji nechat zeslábnout, podle toho, jak tomu chce jeho vůle.

Mág tedy vyžaduje symbolický styčný bod, který mu dovoluje manipulovat silou, aniž by se cítil nucen zabývat otázkou, čím tato síla jako taková právě je.

Klíčem k účinnému používání kteréhokoliv symbolického systému je naprosté přijetí jeho součástí mágovým nevědomím, které ho pak používá. V tradici Zlatého úsvitu se tak dělo tím způsobem, že bylo třeba se tento symbolismus naučit zpaměti, dále ceremoniální iniciací za spoluúčasti pojmů a prvků tohoto symbolismu, a především astrální výukou, která byla vůbec nejdůležitější. Člověk totiž musí ochoten vložit rosikruciánskou strukturu do svých astrálních vizí a vyžadovat, aby vše to, co se v nich objeví, se utvářelo v takových obrazech a představách, které jsou v tomto systému definovány. Aleister Crowley, jako jeden z příkladů, je v tomto ohledu zcela srozumitelný a naléhá, abychom zapudili jako démonické podvodníky veškeré entity, které se zdráhají vyhovět tomuto požadavku. Podle mých osobních zkušeností to nebylo až tak nutné, neboť mé vize jakoby měly obavy se tak chovat. A těžko mě to mohlo uklidnit, neboť bylo zřejmé, že mé nevědomí bylo ochotné pracovat s jakýmikoliv obrazy do té doby, dokud se projevovaly celistvostí a měly schopnost začlenit všechny další zřejmé duality, které se staly předmětem naší zkušenosti. Tohle systém Zlatého úsvitu určitě umí a navíc tak činí velmi podivuhodně. Nicméně jsem shledal, že celá poznámka o samoprogramování symbolismu je mi osobně proti srsti. Takže jakmile mi bylo jasné, že ve skutečnosti bylo právě tohle účelem rosikruciánského tréninku, nechtěl jsem se ho už účastnit. Fráter O.T.L., který byl v té době mým učitelem, slyše mé hlasité a jasně vyřčené opovržení nad touto rosikruciánskou alternativou, mi vlídně doporučil, abych nahlédl do spisů anglického čaroděje, jehož jméno jest Austin Osman Spare.

Podstata Spareovy magie spočívá v jeho řešení hlavolamu objektivity a subjektivity, makrokosmu a mikrokosmu, o němž jsme se právě zmínili. Spare se jal dobýt tento problém přímým útokem a přišel s tím, co lze popsat jako praktický solipsismus – solipsismus, který je vírou, že já je jediným předmětem poznání, a tedy navíc i jedinou věcí, která existuje. »Čemu tady mám věřit, když ne svému jáství?« táže se v Knize rozkoše. »A jáství je negací úplnosti jakožto reality. Nikdo nikdy žádné já neviděl. Jsme to, čemu věříme a tím, co je implikováno časovou rovinou koncepce; stvoření je zapříčiněno tímto ulpíváním na formulaci« (str. 1). Čímž se chce říci, že to, čemu věříme, určuje naši zkušenost, což určuje to, co jsme, což skrze čas určuje to, co je, neboť prostřednictvím našich předpokladů určujeme, jak má vypadat cokoliv, s čím přicházíme do styku, a to dle naší moci.

Ve své knize Ohnisko života to Spare rozpracovává:

»Věčné a bez počátku je jáství; ni konce nemám; není žádné jiné moci nebo substance. Věčně se měnící změny a rozmanitost, kterou vidíme, jsou výsledkem zapomnětlivosti, chybně vykládané jako významy a smysl noční můry. Když toto jáství začne znovu toužit, pak přetrvávám jenom já a zase jenom já. Dovoluji všemu, ať už by to bylo cokoliv, co vychází z mých představ, aby to z tohoto já vystoupilo. Věř tomu, co chceš, není tu slitování. Význam sebelásky lze použít na vše. Podle toho je si vše rovno. Zhoubce oddaných; milenec všeho, co je unikátní« (str. 21).

K tomu, aby uvedl ideu dynamiky této věci, uvádí Spare v Knize rozkoše argument týkající se mně (jakožto čtenáře) a motýla. Já jsem si vědom bytí svého »já«, a také motýl si vědom bytí svého »já«, a proto mé vědomí a vědomí tohoto motýla jsou jedinou věcí. Spare chybuje, uvádí-li tento příklad jako logický sylogismus a z tohoto hlediska musí nutně zklamat, avšak vpravdě to, o čem hovoří, není logika. Spíše je to popis skutečností, které vnímá a na nichž se zakládá jeho magie, se kterou zde pracuje.

Následky toho, že jsem akceptoval své »já« (sebe!) jsou stejné jako u tvého »já«, a jsou také stejné i u všech ostatních »já«, která si sebe sama uvědomují v nerozborném celku existence – že totiž vše je v základě obecnou zkušeností rozdělováno jen proto, že jsme uvěřili svému odcizení – jsou poněkud dalekosáhlé. Zlatý řez se stává banalitou a rozhodnutí jíst maso předpokládá ochotu být také eventuálně snězen. Myslet si však, že jsem fundamentálně totéž co samička komára, kterou jsem právě připlácnul nebo ten čubčí syn, co mě dnes odpoledne skásnul na dálnici o mýtné, no, tomu je tedy dost těžké věřit a ve většině případů tomu také tak není. Stvoření je výsledkem tohoto odlučování, následkem všech názorů – co do zdroje, podstaty a bytí totožných jako u každého jiného, tak i prvořadě co se mne týče – se jeví jáství spíše jako něco, co si může cpát panděro, šukat nebo zdrhnout, a tak nebýt snězeno.

O tom opět v Ohnisku života: »V tomto tedy spočívá živá noční můra, kde vše znamená kanibalismus. Proč popíráš sám sebe? Vpravdě, člověk připomíná svého stvořitele v tom, že se užírá mnohým svinstvem.

Nebesa rozdávají přehršlemi bez rozlišování – to aby živila příšerný svár, jehož jméno jest existence.

Nezbytností se stalo úmyslně otročit své vlastní rozkoši – stále více se odcizovat. Odpoutanost od jáství přináší bolest a předčasnou vyspělost stvoření« (str. 7).

Nezbytností stvoření se stalo úmyslně otročit rozkoši tohoto já, což umožňuje vidět jáství jakožto pozemek, ze kterého lze těžit rozkoš, objekt, a tedy ve skutečnosti vůbec ne jáství. S tímto rozštěpením přistoupila bolest a touha bolesti se vyhnout, a rozkoš tak byla ještě horečnatěji vyhledávána, což s sebou nese tisíce úskoků, od ploutví až k šupinám, od poletování až k feromonům, a veškerý ten kvetoucí život přírodního světa.

A v tom všem není onen rozštěp hlubší, než jaký se nachází v naší vlastní víře, a kdybychom jej mohli vyléčit, mohli bychom ke svému užitku čerpat veškerou pohybovou energii kosmu, která se ukrývá za nekonečným stvořením, a tak konat svoji vůli.

Přinejmenším je toto cesta, kterou se Spare vydal, což samozřejmě neznamená, že se tak věci opravdu mají, i kdyby byla jeho magie účinná. Můžeme právě tak snadno říci, že prostě jeho solipsismus je účinný postoj, jenž lze mít tehdy, když se chopí síly, aby konal magicky, a to dokonce i v tom případě, že existence samotná v základě solipsistická není. A nakonec, jediný způsob, jak můžeme na magické síly narazit, představuje naše vnímání; můžeme dokonce říci, že vše, co vědomí obsahuje, je buď zdrojem moci manipulovat, nebo něco jiného, co nám brání s ní manipulovat. Skutečnost je taková, že to, co je opravdu někde mimo, není magicky vůbec významné. To, na čem záleží, je způsob, jak ji pojímáme, ony tajené domněnky, které se týkají toho, čím je a toho, co jsme schopni s ní vykonat. Optimismus a pesimismus jsou obvyklými příklady takových domněnek, jsou to postoje, které mohou zabarvit celý náš přístup k životu. Mnohem subtilnější jsou naše předsudky týkající se toho, co je možné, a také toho, co je a co není spojeno se světem ležícím »mimo«. Tím, že se zaujme solipsistický postoj, že Vše je jáství, se Spare vyhýbá problému tak, že uloží vše »dovnitř« a tam má všechno své vazby.

Takže pro Sparea jsou to naše habituální postoje, které nás drží zpátky, naše přesvědčení protikladná našim idejím.

Anglický mág Peter Carroll, zabývající se chaos-magií, k tomu uvádí velmi zajímavou poznámku:

„Rozdíl mezí vírou a ideou je ten, že idea může být pravdivá, zatímco víra je vždy falešná. Ideje mohou být pravdivé proto, že jsou pouhými obrazci poznání toho, co je postřehováno. Víra je vždy klamná, protože definuje to, jaké jsou věci v absolutním pojetí, a absolutno je něco, co žádným způsobem nepřipouští definici.“

Je to, jakoby naše víra a přesvědčení byly stopami, které běží vedle sebe k moci, kterou přivoláme, aby námi hýbala, ale aniž by nám dovolila, abychom ji někam přesně zacílili, obezřetně se jí chopili a využívali. Kdyby tomu tak bylo, museli bychom si těchto stop přestat všímat.

Pro Sparea je víra hlavní překážkou mágovu dílu, a víra a přesvědčení týkající se povahy ducha a duše jsou ze všeho nejzákeřnější. »Náboženství jsou projekcemi neschopnosti«, píše v Knize rozkoše, »imaginacemi strachu, pozlátkem pověrčivosti… a častokrát jsou vedle toho dekorovány slaboduchostí…. Čemu jste sloužili ve vašem náboženství, je úplná zhouba, představte si, že by tomu tak bylo!… Začalo to být vrozené a tělo je na to citlivé« (str. 1). Víra, kterou prohlašuje za pouhý sebeklam, poněvadž »’ochraňuje’, avšak nevede ke změně toho, co je podstatné«. Pokud člověk, například, chová víru, že ho nějaké dobrotivé božstvo zachrání před jeho osobní suitou démonů a že už nadále není jejich loutkou (nehledě na většinou víc než postačující důkaz, že je tomu přesně naopak), pak uvěří, že se víc udělat nedá a nebude se obtěžovat setkat se s nimi na jejich vlastní půdě a podrobit si je, což jest jediná cesta, jak nad nimi spolehlivě získat kontrolu.

»Umírá-li víra, vrací se ‘jáství’ samo k sobě… Já sám jsem neviděl člověka, který by ještě nebyl Bohem«.

Ovšem i pak věrouky, které definují člověka jako boha, nestojí stranou Spareova odsouzení, neboť se zrovna tak vysmívá i tradiční magii. »Někteří vychvalují ceremoniální magii a má se o nich za to, že jejich extáze je daleko větší! Naše útulky jsou přelidněny, scéna je přeplněná! Je to tím, že jde o symbol toho, že jsme se stali symboly? Byl jsem korunován jako král, mám být králem? Raději bych byl předmětem hnusu nebo lítosti« (str. 2). Říká nám, že magie je přirozenou věcí, je naší schopností nechat rodit události jakoby náhodou, je to ceremoniál více jako styl života než jen jako nějaký druh představení. Odmítá se zabývat tradiční praxí, která rozděluje různé druhy síly do jednotlivých tříd podle jejich místa v teosofickém schématu. »Svobodnou energii nezískáte tím, že ji spoutáte, a velikou moc tím, že ji zničíte. Není tomu tak proto, že naše energie (nebo myšlenkové jádro) je již pevně spoutána a rozdělena, takže nejsme ničeho schopni, natož pak něčeho magického?« (str. 3).

Nespoutanost tohoto myšlenkového jádra je tedy esencí Spareova přístupu k magii – tohle a taktéž jeho propojování takovými způsoby, které ho nespoutává, což dovoluje, aby bylo soustředěno tam, kde ho chce vůle mít, aniž by se zvláštnostem jeho manifestace kladly nějaké překážky anebo mágově schopnosti na něj reagovat.

Pro Sparea to není jen záležitost víry, která se týká podstaty božské architektury, která svazuje naši sílu, ale každé víry s výjimkou sebelásky. Sebeláska představuje přijetí a extázi jáství jakožto celku, sumu všech možností všech dob a míst, což také nazývá Kia. Vypustíme-li definici, je toto slovo spíše označení než popis, Kia je typickým mystickým Absolutnem a lze jej srovnat s čínským slovem Tao, kabalistickým ejn sof a novoplatónským Jedno. »Samozřejmé, avšak nepochopitelné, beztvaré, ale nejúžasnější uspořádání… Jaká moc se v něm skrývá, v jeho tvrzení, že ‘Netřeba – na tom nezáleží’! Sebeláska v absolutním ohledu slouží sama svému neproniknutelnému účelu extáze. Nejvyšší blaženost dává pocit opozice při dosažení rovnováhy…. Kdybychom tak dokázali napodobit jeho zákon, mohlo by se celé stvoření bez povelu sjednotit k tomu, aby sloužilo našemu účelu v rozkoši a harmonii« (str. 8). Čímž se chce říci, že náš kosmický účel jakožto perceptivních uzlin v Kia je radovat se, přijímat všechny zdánlivé protiklady a konflikty jako variace jeho Nekonečné Moci – síly, která, jakmile jednou rozpoznáme, k čemu slouží, zde bude pro naše potřeby. Nedokážeme to však do té doby, dokud budeme fascinováni vírou menší než je láska ke Kia, neboť toto přesvědčení nevyhnutelně lapí věřícího do osidel duality – simulované opozice, ale buďte si jisti, že budou dostatečně vražedné pro ty, kdož se do nich chytí.

»Zákon Kia si neustále podržuje svůj původní účel, neurčitý, emanace nedoznaly změn, a naším pojetím se materializují a mají povahu této duality, člověk odvozuje svůj zákon z této refrakce, svoje ideje – realitu« (str. 8). Dualita vzniká z našich představ, vzniká z naší snahy rozlišovat.

Kdykoliv rozlišujeme – kdykoliv říkáme »Tohle je to a ne tamto« – potvrzujeme nevědomě to, že tamto je právě tak reálné jako tohle, a musí ho tedy včas nahradit. Jestliže věřím, že existuje řád, pak musí rovněž existovat nepořádek; kdyby nepořádek neexistoval, pak by byl řád setrvalým stavem a nemohl by si nikdy dělat nároky na to, aby se v něj věřilo. Jestliže řeknu, že existuje samec, pak musí existovat i samice; kdyby existovalo jen bezpohlavní rozmnožování, pak by nebylo v žádném případě možné dělat sexuální rozdíly, a byl by vnímán jenom život, jehož protikladem by byla smrt.

Nebo přesněji, jestliže nějaký oboupohlavní červ žijící v primordiální bažině má za to, že existuje samec, pak musí existovat i samice. Sexuální odlišnost se ustavila na úplném počátku, a je tak zásadně vepsána až do samotných základů našich buněk, že ji lze transcendovat jen velikou mravní silou a odhodláním.

A tak je tomu s každou odchylkou, které dovolíme, aby vznikla. »Dualita ať v té či oné formě je vědomím existence. Je to iluze času, velikosti, jsoucna, atd. – konec světa. Dualistický princip je kvintesencí veškeré zkušenosti, žádné rozvětvování nezmnožilo její původní jednoduchost, je jen jejím opakováním, pozměněním nebo je složitější, a její evoluce není nikdy ukončena« (str. 9).

A nyní k rozdílům jako je samec a samice a život a smrt; dualistický princip je velmi snadné přijmout, přinejmenším abstraktně. Jestliže se však máme napojit na sílu Kia zpoza duality, musíme uznat, že dualistický princip je kořenem tohoto rozlišování, které obsahuje velký emocionální náboj, poznání, které vyžaduje mnohem větší úroveň psychické zralosti.

Rozdíly, na které dáváme důraz a trváme na tom, že jsou pravdivé, jsou pak ty, které konstituují tuto pokulhávající víru. Předpokládejme například, že se rolník dívá na své pole a říká si, jak je žírné. Jestliže tento dualistický princip akceptoval, potvrdí zároveň, že tu někde je také půda, která trpí suchem, a že za čas jeho pole může trpět suchem rovněž. Ale pokud mu zájem velí, že jeho půda bude žírná, srážky se nedostaví, pak jeho přesvědčení o žírnosti jej donutí zavlažovat. Jednou, možná dokonce i vícekrát za jeho život tato taktika uspěje, nakonec se ale sůl, která je ve vodě, bude v této půdě usazovat, takže bude nejen trpět suchem, ale navíc se z ní ještě stane smrdutá poušť, která způsobí, že bude pro veškerý život sterilní. Posila, kterou mu přináší jeho víra, způsobí, že póly této duality budou daleko extrémnější, a vyvolá násilný vpád protikladného – mrzačení sebelásky a moci, která z ní vychází. Jak o tom také Spare píše ve své knize Zosovo anatéma: »Víra před sebe vrhá svůj obrácený obraz. Přemoženi zapomenutými touhami a svářícími se pravdami, stali jste jejich obětmi při zániku i zrození zákona« (str. 13).

Cesta bez víry by jednoduše spočívala ve střídání plodin podle úbytku srážek, což by vyžadovalo přechod od kukuřice k obilninám a k zatravnění, zohledňujíce to, aby půda nebyla vymrskána za účelem krátkodobého zisku. Vyžaduje to vnímavost a přemýšlivost, ducha překypujícího nápady, nikoliv však víru, která úplně přehluší kreativitu, jež musí být v souladu s tím, co je vnímáno, aby mohlo být jáství opravdově milováno.

Lze samozřejmě aplikovat vědecké postupy na situace podobné této, jak rozšířit nadvládu jednoho prvku duality nad jeho protikladem. Aby se zabránilo zasolování půdy, je možno položit do půdy drenáž, která bude škodlivou vodu odvádět. Jenže obrat se může vždy příležitostně dostavit a extrém bude ještě výraznější – například zasolená půda zaneřáděná drenážními trubkami z jílu namísto jenom zasolené půdy. Jakákoliv technologie, která nenese odpovědnost za oba prvky, z nichž se dualita skládá, je nakonec vedle. Tamtéž se také octne veškerá perspektiva vědeckého materialismu, protože považuje všechny věci za mrtvé a duchaprázdné.

Ale zatímco dualistický princip představuje subtilní problém pro fyzikální postup, v morálce a sociálních řešeních je vyloženě zhoubný. Nejkřiklavějším příkladem morální duality je dualita dobra a zla. Povyšovat to, co považujeme za »dobro« nebo ještě hůře pokoušet se »zlo« vykořenit znamená jenom to, že posilujeme právě to, co nechceme, a dovolujeme, aby se manifestovalo pokaždé v ještě ryzejší podobě. Touha katolické církve vykořenit toto zjevné zlo rozkolu a kacířství vedla ke vzniku inkvizice, která se sama stala nepřekonatelným nástrojem hrůzy. Pokus Američanů vymýtit komunistické zlo kulminoval v abscesu vietnamské války. A když se jim pak rozsvítilo a pokusili se pouze udržovat rovnováhu ve vojenském smyslu, komunismus se zhroutil pod tíhou svých vlastních dogmat.

Dualita dobra a zla nadělala pořádnou spoušť mezi našimi vnitřními stavy mysli stejně jako v průběhu dějin. Jestliže dovolíme, aby nás lidé nebo situace, s nimiž se dostáváme do styku, nějakým způsobem urazili, nebude možné získat sebelásku a moc, která z ní plyne. Věřit, že je něco urážlivé a bojovat s tím, i kdyby to existovalo jen v naší mysli, znamená oddělit to od Já a ztratit tak veškerou svou moc, jež nám dovoluje vnímat ji přesně a zacházet s ní rozhodně. A rovněž i energie, které se oddáváme jako jejímu protikladu, nám poskytne jasnější definici a propůjčí větší sílu.

Samozřejmě to není jen hněv a urážka, které mohou způsobit naše odcizení se Kia. Je to i strach, pocit viny, sentimentalita, nenasytnost a pýcha. Ve svém publikovaném díle nás Spare nutně vede k závěru, že jejich zdrojem je naše omezená víra. Za sebe musím říci, že si nemyslím, že by šel dost hluboko. Podle mých zkušeností víra, která má základ v emocionální reakci na okolnosti, je všeobecně produktem předpojatostí, které se vpily do osobnosti, psychické reflexy, které můžeme interpretovat jako nezávislé duchy nebo démony a ovládnout je prostřednictvím neustále pokračujícího a nepřerušeného programu zvláštních evokací a magické kontroly. Spare na druhé straně pojednával tento problém coby jedno z přesvědčení jako takových a pokoušel se je rozebrat na kusy pomocí dvou obecnějších technik – cvičení, které nazýval »pozice smrti« a použití logického nástroje, jejž označoval jako »princip ani to-ani ono«. Pozice smrti je právě jen – pozicí – a proto není pro tento esej opravdu podstatná, avšak ani-ani sem naprosto přesně zapadá, neboť jest nutným důsledkem předcházejících vět o dualistickém principu – vskutku jeho přesným protikladem.

Podstata ani to-ani ono tkví v tom, že právě tak, jak prosazování každé odlišnosti nezbytně vytváří její protiklad, tak i myšlenková kombinace odlišnosti a jejího protikladu vynuluje dualitu a uvolní energii prvotního tvrzení o nerozdělené moci, kterou pak lze využívat v magii. Tuto energii Spare nazýval »osvobozenou vírou«.

Ani to-ani ono jde proti každé víře, od přesvědčení o existenci jakéhokoliv »permanentního« objektu (pokuste se jen představit si ho mimo čas) až k emocionálním potřebám, jak o nich pojednávají ti nejjiskrnější filosofové.

Spare o tom mluví v Knize rozkoše: »Pročež transformujte touhu v Kia cestou »ani to-ani ono«, jest to ta nejvýbornější formulace, která jde za hranice jakékoliv radosti – všeobjímající vakuum, které redukuje »vše« na praktický smysl, na němž spočívá toto Universum.

Pročež nevěřte ničemu v této Knize podle tvrzení »ani to-ani ono« a potřete koncepci »ani to-ani ono« právě tvrzením »ani to-ani ono«, a věřte, že jest to »ne-zbytné« aneb výsledkem jest radost, kterou uděláte sami sobě, neboť to »není-třeba-na-tom-nezáleží«.

Člověk má za to, že to »po celý čas« představuje pravdu »Vůle«, nikoliv to, v co se věří, poněvadž ‘účel světí prostředky’ znamená evoluci k prostředkům nepopsatelného účelu« (str. 27).

Samozřejmě, že čím více se člověk přiklání k nějaké víře, tím obtížnější bude vyvolat potřebný protiklad; v případech, kde se víra jeví jako absolutně nezbytná, bude třeba veliké osobní síly k tomu, abychom uviděli tu druhou polovinu duality a ještě mnohem větší energii k tomu, abychom transcendovali obě poloviny skokem na úroveň, kde lze mít obě poloviny v hlavě souběžně. A třebaže je osoba schopna intelektuálně akceptovat obě poloviny, neznamená to, že je muž či žena musí akceptovat stejně platnými způsoby chování. To znamená, že je důležité dělat rozdíl mezi záležitostmi pravdy a záležitostmi Vůle. Aplikovat tvrzení ani to-ani ono na tvrzení »žiji« znamená potvrdit, že »zemřu«, což však neznamená, že bych byl povinován tak učinit. Dokud je to má vůle, mohu dychtivě povyšovat život jako jednu z polovin duality. Moje cena se však zvýší tehdy, jestliže přijmu i realitu oné poloviny čítající smrt, neboť tancem v její blízkosti můžete pro sebe ukrást veliké moci, moci, jíž lze užít k životu daleko triumfálnějšímu.

Závěrem bych jen poznamenal, že jakmile už jednou tato osvobozená víra spatří světlo světa, měli byste se na ni neustále soustředit jakoukoliv formou magické práce, protože když ji necháte ležet ladem, probudí některého z vašich dominantních démonů, čímž dojde znovu k návratu odcizení, třebas i v nějaké nové podobě.

*

Poprvé vyšlo v © Revue HORUS – Thelémské texty pro Nový Æon, 1995 e. v.

© 1991 by Stephen Mace
Translation © San

© okultura, MMI-MMX

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit