(Herrmann & synové, Praha 2002)
Josef Jiří Kolár: Pekla zplozenci
192 stran, nakladatelství Herrmann & synové, Praha 2002, vydání první, vázané, cena 159 Kč
ISBN 80-238-9367-X*
Kolárův román Pekla zplozenci byl prvně otištěn roku 1853 v časopise Lumír, knižně o devět let později v druhém ročníku Slovanských besed. Třetí a za autorova života poslední vydání, které je základem této edice, pochází z roku 1877 (první svazek Spisů J. J. Kolára v Kobrově Národní bibliotéce).
Osud díla po smrti jeho autora odpovídá skeptickému postoji oficiální české kritiky ke Kolárovým prózám; za zmínku stojí pouze přepracování J. Karáska ze Lvovic (z roku 1940 jako Zplozenci pekla), jež ovšem podstatně zjednodušuje spisovatelův jazyk i celkovou kompozici románu; roku 1997 se k Pekla zplozencům vrátil v brněnském Hostu J. Typlt.
Jazyk Kolárův připomene bibliofilům onen z Domu U tonoucí hvězdy Julia Zeyera, který podobně svým magickým obsahem vyčnívá z jeho tvorby jako je tomu u Kolára. Grotesknost řady scén ovšem připomene pilnému čtenáři ještě jiného mistra okultní prózy, a sice raně expresionistického Gustava Meyrinka. Jest to užívání podivných slov evokujících magickou atmosféru, jako tomu jest v kapitole Lilitha, výkřiky „Schvaixtix! Schvaixtix!“, římské zaříkávání „Huat, hanat, huat, ista pista sista, domiabo damnaustra“ nebo „Hahiri!“. Tato stať ovšem jest i první českou literami vysázenou satanistickou scénou! Dle tohoto popisu vskutku leckterá šlakovná lóže mohla by svých zlých rejdů činiti a popustiti lustovních chtíčů. Ajta, arci a ba! I smrtelných tělesných výpotků jest třeba pro zrození mandragory, tu napsáno jest, jak tomu na kloub.
Pneumatologiæ occultæ et veræ, toť vtip, jenž rozbřeskuje zasmušilou tvář dnešních mágů hledajících humor, kterého jest pomálu nejen v našich luzích: za Rudolfova věku mnohému bystrému duchu pomátla kolečka a zavedla v močály klamných světélek.
S potěšením zde nabízíme rajcovní doslov páně Jaromíra Typlta, který stačí sám co grandiosní pozvání ku čtení tohoto pekelného traktátu. Zplozenci, sem!
Duševní tvůj prostor bude zde rozšířen…
*
© San
*
Zapeklitost k nezasvěcení
Jaromír Typlt*
Jakoby připodobněnost. Určité výjevy v té knize jako by vznikly podle předlohy, jenže vykreslení se nikdy nekryje úplně přesně, buď schází rozhodující atribut, nebo se zas shoda celku ztrácí pod nějakým přehnaným rysem. Dokud se ovšem ve čtvrté kapitole neobjeví dívka se lvy:
„Jiřina skákala po lvích a lvíčatech, jako by to byli krotcí beránkové, – honila je po dvoře jako kočky, foukala a sypala jim písku do očí, trhala a škubala jim hřívu, unášela matkám lvíčata, které s přehrozným rykem a klopotem zadáviti ji hrozily, – než Darius, cestu jim zastoupiv, před Jiřinu se postavil a pánovitým pohledem velel své družině odtáhnouti.
Konečně, by dovršila míru smělosti a rozpustilosti, rozevřela Jiřina Dariovu ohromnou tlamu, vstrčila jedním okamžikem do ní hlavu, takže nebylo vidět ničeho nežli konce jejích zlatých vrkočů, – a tam v propasti Dariovy hlavy vypukla v hrozný smích, až se to v jeho žaludku rozléhati muselo.“
Tady už zbývá jenom vzít balíček tarotových karet a táhnout jedenáctý trumf, nazvaný Síla. Je na něm vyobrazena dívka, která holýma rukama rozevírá tlamu ohromného lva. Snadno a bez námahy, s naprostým klidem. Shoda málem tak dokonalá, že by to mohl být i klíč: proč nezkusit Pekla zplozence, to divné, rozhárané, vykřičené dílko české literatury, vyložit na základě analogií s tarotovým systémem?
Než víc karet ať zatím není taženo, neboť ten záměr je zavádějící. Ne snad že by tu bránily důvody historické: Tarot byl sice do Čech okultistickými kruhy uveden až skoro sedm desítek let potom, co Josef Jiří Kolár v roce 1853 poprvé svůj fantastický román uveřejnil na stránkách Lumíru, to však je pominutelná námitka. Kolár znamenitě ovládal řeči a jako vychovatel mladého uherského šlechtice měl i příležitost procestovat velký kus Evropy – jak známo, právě tuto protřelost cizinou potom s oblibou stavěl na odiv, aby tím podtrhl zdání své výlučnosti, mimořádnosti v českých kulturních poměrech. Řekněme tedy, že třeba v Paříži nebo jinde, kde pobýval a pročítal všechnu možnou, zřejmě i okultní literaturu, mohl o tarotu leccos zvědět.
Pravděpodobnější cestou, jak by se Kolár byl mohl seznámit s tarotovými trumfy, se však zdají taroky. Z tarotu odvozená hra pro tři hráče, pokleslá, okleštěná, nicméně zachovávající hrubou podobu a počet trumfů. Pekla zplozenci by svou povahou měli k tomuto vulgárnímu zdroji asi i blíž, než k vysokým esoterickým spekulacím, ale potíž je v tom, že se z textu vlastně nedá vyčíst vůbec žádný nepochybný doklad, že by v pozadí měly nějaké karty být. Rozhodně to není jedno z těch děl, která mají dvaadvacet kapitol či jiné nápadné známky toho, že jejich stavba byla rozvržena podle proslulé Velké arkány, soustavy trumfů. Shody v některých výjevech a postavách jsou pozoruhodné, bez váhání by mohl být tažen Císař, Kejklíř, vzápětí též Velekněz a Ďábel, ale na autorský záměr to přece jen nevypadá.
Nakonec by se ono srovnání dalo podniknout i bez ohledu na veškerou průkaznost, prostě jen tak, pro kvas symbolických propojení. Za jednoho předpokladu ovšem: ať už záměrně, ať bezděčně, tarot by byl skrytým, esoterním plánem knihy, a ta by proto měla povahu knihy iniciační. Jenže Pekla zplozenci nemají zasvěcovací strukturu. Rozhodně ne takovou, která by přiváděla k Poznání na způsob těch okultních nauk, jejichž průvodní příšeří inspirovalo děj románu.
Přitom tu nechybí adept, magický učedník: snadno ho rozpoznat ve Vilému Kurcínovi, oběšenci, který za děsné noční bouře zázrakem obživl a unikl ze šibenice. „Vstoupením do tohoto domu nabyls nového oživení, nového zrození,“ slibuje mladíkovi mág Giovanni Scota, jeho nový ochránce, když ho bere do učení. Uzavřen v ponurém Scotově domě, mrtev pro okolní svět a nadobro vyrván svému dosavadnímu životu, může se Vilém bezvýhradně oddávat tajemné moudrosti. Dík mimořádným vlohám se brzy ocitá na prahu úplného poznání a schází už jen jediný krok, aby završil své zasvěcení a dostoupil na „stupeň nad světem horující“.
Avšak už tento slibný rozběh podryl Kolár nedůvěrou, když na několika místech veškerou alchymii a tajnou pneumatologii ocejchoval jako podvod a blud. Není proto překvapením, že Viléma na konci iniciace nečeká ani nesmrtelnost, ani vyšší lidství, ale hořké rozčarování. Jinak to ani nemělo dopadnout, protože všechno to tajemné dění, ty záhadné úkazy a nadpřirozené schopnosti, to vše divadelník Kolár sestrojil pomocí jevištní mechaniky. Skrytá pera, zdviže, zadní východy, natahovací strojky a setrvačníky, jak důmyslně to všechno s přispěním šalby a kejklí mělo fungovat! Skoro jako by onen čarodějný svět duchů opravdu existoval…
O tom ale Kolár nebyl přesvědčen. Sice si nějaký ten pokoutní spis vyhledal a pročetl, ale nanejvýš kvůli rekvizitám. Podlehl by mystifikaci, kdo by ho chtěl považovat za adepta nebo okultního badatele, i když by nebylo divu, vždyť – jak se začalo zdůrazňovat záhy po jeho skonu – jestli Josef Jiří Kolár vůbec něčím byl, pak byl především znamenitým mystifikátorem.
Čtrnáctá kapitola, v níž je Vilému Kurcínovi dáno náhle a krutě prohlédnout mechanické pozadí těch vřelých přeludů, které ho měly lákat hloub a hloub pod vládu kouzel, kapitola s názvem Řehtající nevěsta, jako by měla děj románu nadobro oprostit od všeho tajemna. Je to tvrdé, výšklebné rozčarování. Mladík namísto vytoužené dívky líbá loutku ze dřeva a vosku, rachotivý strojek na klíč, a jeho prvotní ohromení přejde ve výbuch zlosti, při kterém roztříská na padrť celou Scotovu alchymistickou laboratoř. Výjev uzavírá nepříčetný smích, s nímž se osvobozený Vilém vyřítí na ulici, třímaje dřevěnou pannu za nohu. Tím se vše nadpřirozené, „veškeré blouznění nadvětrných mudrců“, v románu hroutí, takže se závěrečné kapitoly drží už výhradně na rovině „šejdů a šmejdů“, pletich a podvodů.
Leč na to, aby tohle vysvětlení plně uspokojovalo, Kolár v předchozím ději vypustil příliš mnoho temných mocností. Jako by tomu všemu za nic nechtěl věřit, a přitom si nebyl tak docela jist. To je dvojakost, která se rozevírá hlavně v postavě doktora Scoty. Vilémův hněv se proti němu obrací vlastně neprávem, vždyť Scota, ačkoli se jako opravdový šarlatán skvěle vyzná i v umění šalby, není ten, kdo své obcování s neviditelnými silami jenom předstírá. I císař Rudolf ho nakonec nazve starým podvodníkem, a z vyprávění Abigaily, čarodějovy družky, má vyplynout, že jedinou pohnutkou všech Scotových skutků byla touha po ohromném dědictví rodu Kurcínů. V rozuzlení knihy se tak z vyhlášeného alchymisty stává jakýsi protějšek podlého intrikáře Jáchyma Langa, který kvůli onomu dědictví neváhal bratry Kurcíny sprovodit ze světa. „Jeden padouch zmařil tvé tělo a druhý padouch tvou duši,“ rozjímá nad spícím Vilémem opat Matouš Filomén, vystupující v úloze zachránce a spravedlivého žalobce. Jenže Giovanni Scota, pokud ho Kolár opravdu chtěl mít padouchem, neměl být tolik zaujatý magií.
Zpočátku vůbec neprahne po pokladech, ale po mandragoře, prohlašuje se za jejího celoživotního hledače a úplně se rozplamení, když se díky Vilémovi, nevinně popravenému, konečně té převzácné rostlině přiblíží na dosah. Sám císař Rudolf se pak účastní ponurého půlnočního obřadu, během něhož Scota zpod Vilémovy šibenice vykopává živý kořen s lidským vzezřením, vousaté a chlupaté stvoření, jež bývá podle pověsti zplozeno semenem, které oběšenec vyroní v předsmrtné křeči. Mandragoru Kolár vylíčil v tónu bezmála vědeckém jako nepochybnou skutečnost, což tu ovšem platí za důkaz, že mág nezachází jen s chimérami. Takže Scota nepodváděl.
Ani při zasvěcování mladého Kurcína se do poslední chvíle nezdá, že by měl Scota nějaké vedlejší úmysly, naopak, chová se jako pozorný učitel, znalec nejtajnějších tajností přírody, na slovo vzatý mistr. Přitom by spíš měl mít zájem tohoto právoplatného dědice odstranit, než usilovat o zvelebení jeho ducha. Nakonec sice Viléma dovede k obětnímu stolu, kde se ho chystá rozkrájet na sedm dílů, ale jeho úmysly jsou čisté, dodržuje jen proceduru, jež slibuje vést k svrchovanému zasvěcení a tělesné nesmrtelnosti. Dík tomu, že stará Abigaila stačila Viléma předem varovat, čtenář ví, že je to zrádný blud, Scota o tom ovšem nemá nejmenší potuchy. Chce svému vyvolenému učedníkovi umožnit něco, čeho dosud žádný člověk nedosáhl, vkládá do něho veškeré naděje a v jistém smyslu se za něho i obětuje. Pravda, nezdráhá se použít mechanickou pannu a pár dalších triků, aby Viléma navnadil a přiměl k dobrovolnému odchodu ze světa, jelikož na „dobré vůli“ zemřít závisí konečný úspěch operace, tím však obluzuje jen chlapcovu smyslnost, jeho touhu po pozemských požitcích. Zato vlastnímu postupu přetavování smrtelného těla na nesmrtelné, vyzískanému z knihy Bič pekla, čaroděj Scota věří až skoro dojemně.
Kolár aspoň jeho víru nijak nezpochybnil. Vylíčil tu vzrušeného starce, který rozechvělým hlasem zaníceně rozkládá o přemožení smrti a zrození nového lidstva, jež víc nepozná pomíjivost slasti, a nepostřehneš jediný náznak, že by v tom horování mělo být něco falešného. Svědomitost, s jakou Scota opatřil potřebné kořeny, květy, roztoky, drahokamy a další ingredience, aby v athenoře, alchymistické peci, „lůně světlém“, mohl stvořit nesmrtelné tělo, oddanost oné myšlence a dlouholeté přípravy jejího uskutečnění, – to snad jsou známky šílence, ale rozhodně ne podvodníka. Hraničí to s nevděkem, když Vilém svého mistra osočí, že je příliš starý a slabý na to, aby celý obřad úspěšně zvládl. Scota, který jinak tolik připomíná Mága či Kejklíře z prvního tarotového trumfu, skutečně už nemá Mágovo mládí, jeho troufalost a sílu. Ale je pevně odhodlán, dokonale připraven. Vypravěč mu ponechal plnou přesvědčivost.
Posléze, v desáté kapitole nazvané Sempiterna, bude Scota poražen, ovšem za okolností, které by účinnost čarodějnictví mohly spíš potvrzovat, než vyvracet. Kolár jako by pro dvojakost svého postoje už nedokázal hrdinům zabránit v konání divů.
A tak Sempiterna patří k tomu vůbec nejpodivnějšímu, co bylo v devatenáctém století česky napsáno. Je to uhrančivý, tajuplný skvost, který nelze číst bez úžasu, a to nejen kvůli rozběsněné obrazotvornosti, jež vrhá do děje „přechvaty“ světel, vůní a zvuků, proměňuje věci před očima a v ukrutné mele nechává vše vířit, vřít a úděsně vřískat. Naprosto jedinečný je totiž jazyk, kterým je to celé podáno. Přehnaný, zpotvořený, vrzavý, plný kuriózních obratů a složenin, samá křeč, – zároveň ale uchvacující sevřeným rytmem, zaříkavým opakováním určitých odstavců a vět, pevným vedením překotného děje.
Co do imaginace a slovního výrazu je to kapitola rovnomocná nejzačouzenějším alchymistickým textům. Tak tu třeba z útrob vroucího kotle zazní píseň, která celé to násilí na češtině dovršuje vyšinutou slovotvorbou, pročež se hrnou na nebesa nejrůznější „slunoháři, lunoběsi, nococháři, hvězdošumci a vši živci, dnojasi a vši mařivci“, havěť vyhrklá, zplozená v ústech. – Hned nato ale kotel vzkypí, obzor se zastře závojem dýmu a Kolár mistrně, za stále se stupňujícího napětí, vyvolává dlouhý sled halucinací. Jejich účinek podtrhuje paralelní stavbou odstavců a refrénovým návratem hlasu vyzývajícího Sempiternu, Vilémovu vytouženou, aby zhynula.
Jako by to mělo opravdu zaklínat, opravdu očarovávat, tak uhrančivě je to psáno. A za tohoto líčení, pod Venuší zářící z desátého stupně znamení Blíženců, se čaroděj Scota pouští do svého Velkého Magisteria. Jako by měl opravdu vykonat nemožné, opravdu triumfovat.
Jenže „nastal přepodivný boj, možný toliko v takovém pelechu čarodějství a rejdů“, a vypravěč proti Scotovi postavil Abigailu, lítou stařenu s mandragorou v ruce. Samozřejmě se při jejich zápasu uplatní tajná pera, kterými Scota z dutin své laboratoře postupně vypouští kočky, kuňky a netopýry, útočnou sběř. Ale Abigaila ke své obraně použije kouzelnou moc mandragory, a Scota zase, aby se posílil, spolkne „zeleně skvoucího se hada“. Pak se před Vilémovými zraky odhalí, že stařena má jednu nohu kovovou a druhou oslí a že je tedy empusou, což autor výslovně označí za potvrzení nauk Scotovy čarodějné knihy. A porážka, kterou mág nakonec utrží, ani nemá jiné než magické opodstatnění: na nebi zajde Venuše, čímž minul čas příznivý k operaci.
Zrazený mág… Vypravěč se nerozpakoval pokořit ho mocí, kterou vzápětí prohlásí za podvod. Ba nerozpakoval se touto mocí proklít i osud dvojčat Viléma a Jošta, kteří byli jako synové incuba upsáni peklu a neušli proto záhubě. Copak tohle není falešná hra? A tak, jako po souboji Scoty s Abigailou už z románu mizí kouzla a čáry, budiž na tomto místě s plným důrazem řečeno, že v Pekla zplozencích není žádný skrytý plán a veškerá tajemná moudrost se jenom předstírá. Není to než dráždivá příchuť dobrodružného děje, o který Kolárovi šlo především.
Jak pošetilé bylo předpokládat, třebas jen na chvíli, že je ta kniha něčím víc než zábavným čtením! Vždyť je to celé tak omšelé a šablonovité, tak zoufale průhledné a ploché, samé schéma, samá strojenost, hromada rekvizit a obnošených kostýmů, – kdo by v tomhle mohl hledat něco jiného než román pro ukrácení chvíle? Byli literární dějepisci, kteří se přesto dali nachytat a vytýkali Kolárovi historickou nevěrohodnost, jako by byl učinil vážný pokus o zobrazení rudolfinské Prahy. Byli bychom se tu snad taky dali nachytat, vynášejíce jeden tarotový trumf za druhým.
Ale jestliže si Kolár dobu Rudolfovu vybral hlavně pro její vzrušující šerosvit, do kterého se daly zasadit i ty nejobskurnější zápletky a charaktery, nečerpal ani z alchymistických látek nic než utrejchy a dryjáky. Alchymista, to je přece postava, které skvěle padne černý aksamitový talár, plnovous sahá do půli prsou a tvář, jak jinak, je bledá, kostnatá, vysokého čela. Na orlím nose se skví bradavice, přirozeně, zde kupříkladu v podobě pavouka, který střídavě žhne či siná.
Když je to tak, proč se potom tímhle škvárem, tímhle bezostyšným literárním šarlatánstvím vůbec zaobírat?
Právě proto, že je to tak. Tak vyčpělé, tak vymknuté, tak přehnané a křiklavé! Až se vnucuje slovo, které zatím nechybělo snad v žádném pojednání o J. J. Kolárovi a těch jeho Pekla zplozencích: barokní, je to tak barokní! Barokní příběh, barokní obraznost, barokní styl… Ovšem, aby se z toho označení vůbec dalo něco vyrozumět, je nutno uvést, že většina dotyčných pojednání pochází z dob, kdy baroknost znamenala odsudek. Tím slovem se hanělo, byla to pořád ještě ona perla s kazem (v portugalštině barroco), ona bradavice (v latině verruca), protivící se dobrému vkusu. Soudě podle kritik Pekla zplozenců, za barokní bylo tenkrát považováno všechno překypující, rozbujelé, pokroucené, šálivé a rozšklebené, příšerné a temné.
Vidíme dnes baroknost v něčem podstatnějším a hlubším, nebo se na ni přinejmenším v tom smyslu kdekdo odvolává. Ale jak je to s knihou, která platila za barokní, tak odpudivě barokní, na základě oněch vnějškovostí? Bude už konečně pochopena ve výrazu, který jí je vlastní, nebo nadále plísněna za to, čím není? Pekla zplozencům se vždy vytýkaly hojné prohřešky proti hodnotám krásné literatury, snad právem, až na to, že to s tím nemá co dělat. Je to škvár. Dnes v mnohém aktuálnější než velebená díla, v jejichž jménu ho zavrhli. Řeklo se přece, jaký je to škvár!
Mezi úvodní kapitolou, nazvanou Na šibenici, a závěrečnou, Na šibenicích, všechno jakoby přerůstá svou mez. Především si Kolár nelámal hlavu s původností a vršil klišé na klišé, pokud něco vůbec rovnou neopsal (Kamper upozornil třeba na úryvek z Boccaccia, podsunutý do řeči císaře Rudolfa). Vedl si při tom počínání ale tak jedinečně, s takovou dávkou mystifikace a takovým do očí bijícím nevkusem, že přeexponoval konvence a přehnal pravidla žánru. Tluče se to, je tam přemíra toho haraburdí, příliš mnoho obnošených kostýmů a toporných póz, než aby se dalo věřit, že se to vážně předkládá k věření.
Celé se to pak ještě umocňuje přepjatostí stylu. Dlouhá, bachratá, nadobyčej starobyle a vznešeně znící souvětí se jakoby prolamují a trhají svou vlastní tíhou. Zároveň do jejich vzletné rétoriky neustále pronikají výrazy zavánějící přízemností – nelibá směsice zvuků, pachů a dalších projevů tělesného ústrojí, doplněná rachocením a skřípotem součástek ze všech těch strojků, kterými děj tolik oplývá. Místy jsou to líčení dost groteskní, zvlášť kde se Kolár pokusil i tělesné pohyby vyjádřit analyticky, na způsob mechanického dění:
„Smil Kolumbánský přiskočil jak hladový chrt ke stolu, na němž byla rozstavena chutná večeře zavražděných Kurcínů, mrkl a odfrkl, čmuchal a čmuchal s rostoucí laskominou, přisedl a hned nato bylo složení jeho čelistí v přehorlivém rozsmeku a smeku.“
Co nejbarvitější, co nejsytější, takové mělo být všechno líčení: co nejdoslovnější. Leč potřebných slov jako by se pořád nedostávalo – ani to nejvyšší roznícení jazyka nemohlo ukojit vybičovaný chtíč. Chtíč, který hýbá hrdiny Pekla zplozenců zřejmě víc než cokoli jiného. Jakýmsi jeho zosobněním je vize krásné „amazonky“, nahé dívky projíždějící se na hřbetu velkého tygra. Dlouhé a dusné jsou pasáže, ve kterých se líčí požitky, „vnady a vděky“, svody a slast. Už tu padl ten výraz – jsou to neustálé „přechvaty“. A Kolár, jakoby v opojení, řetězil přívlastky a ozvláštňoval tvary mnohých slov, aby dosáhl účinku ještě barvitějšího a ještě sytějšího…
„Mlčky kráčel Lang dále, dal nám rukou znamení, abychom ani slovíčka nemluvili, a pak zlatou uchytiv šňůru, zatáhl, rouška před výklenkem zašustěla, a vtom i ozvala se jako pod zemí sladká, milostná hudba, a před našimi zraky objevil se obraz – obraz oné milostenky ze zahrady, na tygru jezdící. Bylať zde na obraze tatáž půvabná postava, tytéž dráždivé vděky a svůdné krásy jejího obličeje a těla, totéž v srdce šlehající zažehání jejích přepodivných, okouzlujících očí.“
Vposledku je to však kusé, i když je všeho přespříliš. Je to přeplněné, a přitom schází plnost, celistvost. Na to jsou Pekla zplozenci román příliš rozháraný a roztříštěný. Pokroucenými slovy počínaje a překotnými dějovými zvraty konče, jenom se tu přebíjí, co má víc bít do očí.
Není tohle rozhodující důvod, proč Pekla zplozenci dodnes platí nanejvýš za okrajové dílo? V něčem úchvatné, v něčem mimořádné, ale vcelku okrajové? Přece pro svou naplněnost, dotaženost, pro svou nerozbornou celistvost se stěžejní díla stávala stěžejními – a to ještě před nedávnem. Je pravda, že takový požadavek už kdekdo zpochybnil, ale jak se zdá, ne proto, aby vyzvedl jakýsi zapomenutý škvár. Možná bude na překážku, že tenhle škvár není zas až tak úplným škvárem…
Jeden významný pokus, jak Pekla zplozence oživit, tu přitom byl. V roce 1940 vyšli Zplozenci pekla. Vydání Kolárova románu se tehdy ujal Jiří Karásek ze Lvovic, pro něhož to bylo „krásné, živé, průbojné, odvážné umělecké dílo“. A navíc dílo legitimující – v doslovu se mluví přímo o „vývojové čáře“, jež má vést od Pekla zplozenců přes Arbesova romaneta až ke Karáskovým Románům tří mágů a Manfredu Macmillenovi. Jako důkaz ale Karásek předložil své vlastní přepracování románu, a nikoliv autentický Kolárův text. Ten mu sám o sobě připadal příliš přepjatý – a nedotažený.
Co na tom nejvíc zaráží, je to, jak hrubé projevil Karásek nepochopení pro jedinečný styl předlohy. Spoušť je totiž dalekosáhlejší, než by se očekávalo. Nezmizely jen nezvyklé koncovky a kostrbaté popisy, ale třeba i ono promyšlené opakování odstavců, kterým se v Sempiterně vystupňovává napětí. Docela svévolně pak byly škrtnuty některé vize a šmahem i všechno to „pějte čerti, – mrchochrti“, ony tak uhrančivé písně pekelné havěti.
Karásek zkrátka román zploštil jen na dějovou linii, a tu zase, protože v ní viděl trhliny, jal se porůznu doplňovat a scelovat. Je jistě v Kolárově vyprávění nedůslednost, když dvojčata Kurcínova, která díky svému nadpřirozenému původu už jednou unikla smrti, nakonec přece bídně zahynou, prokláta mečem. Je to vůbec jedna z mnoha nedůsledností, kterých se autor dopustil ve snaze vyprostit závěr románu ze všech čarodějných zápletek. Karásek v tom Kolára „opravil“ a nechal bratry uniknout do podzemní chodby, aby tam záhadně zmizeli, nejspíš uneseni do pekel svým otcem. A dokonce i poslední odstavce knihy, kde měl Jáchym Lang jako státní vězeň skonat „v divé šílenosti“, Karásek okořenil černomagickým útokem.
Dosáhlo se tím nepochybně jednoznačnějšího vyznění, neskřípe to. Ale není to právě to skřípění, nedotaženost vypravěčských mechanismů, co Pekla zplozence nejvíc oživuje? Kolár rozpoutal temné mocnosti a pak se je zaskočeně snažil z děje zapudit, Karásek je zase obratně spoutal, ovšem za pomoci průhledných fabulačních triků. Vůbec nejde o to, jestli se jeho zásahy dají uznat – jistěže nedají. Horší je, že v přepracování Pekla zplozenců možná vychází najevo, k čemu skrytě směřuje i jejich čtení: neponechat text v jeho přebujelosti a rozbitosti, ale dotvořit ho, zbavit ho křečí, dát mu celistvost a řád.
Kolik jen scházelo, aby tu bylo taženo všech dvaadvacet tarotových trumfů? A vyložit nějaké dílo na základě souvztažností s tarotem, to přece předpokládá naprostou celistvost! Celistvost v nejsilnějším slova smyslu! Tarot není nikde přítomen jen částečně. Vždy vstupuje v úplnosti, jediná tažená karta předpokládá všechny ostatní, jejich posloupnost, celý systém. Tarot stojí a padá jako celek. Kdyby byl děj Pekla zplozenců skutečně podložen Velkou arkánou, snad by v něm ani nebylo míň zlomů, ovšem zdůrazňovala by se tím víc jeho završenost, úplnost. Iniciační naplnění. – A kdyby nebylo té jedné karty, jejíž výjev se tak dokonale kryje se scénou ze čtvrté kapitoly, dali by se Pekla zplozenci z podobných úvah už konečně vyjmout.
Ta karta tu ale přebývá. A nelze ji jen tak vzít zpátky, když už byla tažena. Síla, jedenáctý trumf. V ní tu dál cele přebývá i ono téma smetené už pod stůl – jediná tarotová karta není nikdy jediná. Scota je možná přestárlý Kejklíř, ale ve chvílích vzrušení, jako třeba při střetu s Langem, náhle plane „zápalem mužné bujarosti“, omládlý, odhodlaný a mocný, pravý Mág. Vilém nemusí viset na šibenici hlavou dolů, aby v něm byl rozpoznán pověstný Viselec z dvanáctého trumfu. Rudolf je Císař, trumf čtvrtý, opat Matouš Filomén zase naplňuje úlohu Velekněze z trumfu pátého. Na kartě žehná Velekněz dvěma klečícím postavám, tak jako i opat v knize bdí nad osudy Kurcínových synů Viléma a Jošta, dvojčat, která svou tajemnou propojeností upomínají na dětskou dvojici ozářenou paprsky Slunce z karty devatenácté. Tarotovým protějškem Velekněze je Ďábel, a i tahle vazba se v románu projevuje, když si vyznavači ďábla k obřadu ve Faustově domě nečekaně přinesou ohromný breviář, který byl předtím viděn na stole Matouše Filoména. Opat trpí Scotovi jeho čarodějnictví a stojí i v pozadí „pekelných služeb“, kterým Scota předsedá v převleku za chlupatého Behémóta. A podobně jako jsou na patnáctém trumfu k Ďáblovi připoutány dvě lidské postavy, trůní zde Behémót se svůdnou kurtizánou Lukrécií, „amazonkou“, a Joštem Kurcínem po boku. Ve Vilémových snech, kde vystupuje jako Sempiterna, se zase „amazonka“ blíží obrazu Hvězdy, okouzlující nahé Venuše z arkánu sedmnáct.
A tak dál, až bude „nezkrocený blesk“, který v úvodu knihy „zabrázdí v hustotě mraku a naplní celé vůkolí sirou a světlem“, aby s rachotem uhodil do Vilémovy šibenice, rozpoznán jako ten samý blesk, co na šestnáctém trumfu rozráží pyšnou Věž. Kdo jiný by pak byly ty dvě postavy řítící se z Věže do propasti, než Vilém a Jošt…
Je to už příliš? Ano, skoro se zdá, jako by se tu kvůli jedné kartě zacházelo až příliš daleko, tím spíš, že směr byl prohlášen za zavádějící, bludný. Nebo to bylo ukvapené, zapovědět si předem takovou možnost výkladu? I po všech těch pádných námitkách to přece jen svádí. Kolár si v Pekla zplozencích zahrával se spoustou esoterních motivů, a třebaže román sám nemá esoterní povahu, – mohl spisovatel na tuto půdu vstoupit bez toho, aby se do jeho záměru nevědomě vepsala spleť tajných učení? Na postavě čaroděje Scoty se už ukázalo, že Kolár byl proti tomu, co vtáhl do děje, téměř bezmocný. Stačí pak jen připustit, že v díle, které je tak roztříštěné, nemusí být ani iniciační plán přítomen úplně, že může být právě tak nedovršený a roztříštěný, zpřeházený a útržkovitý, a přece bude skrytě činný, vnitřně provázaný, vždy znovu se prosazující čtením, vždy znovu nedovršený a opět se prosazující.
Stačí to připustit a pak už se čte kniha kartami a karty knihou. Konečně, už první stránka románu podrobným popisem řezby na vratech Faustova domu odkazuje k Tarotu, neboť „čtvero dílů světa v rozmanitých symbolických obrazích“, to je Svět, poslední z trumfů. Tradičně značí úplnost. Jak dokonalé předznamenání!
S postupem děje se v Pekla zplozencích rozléhá pořád silněji jeden výkřik: „Utíkej, blázne!“ Stíhá Jáchyma Langa za vraždu Kurcínů, děsí ho k smrti, když se k němu zas a zas přízračně vrací z úst vzkříšeného Jošta. Zaznívá v tom zároveň i zoufalý smích Viléma řítícího se po ulici s dřevěnou loutkou v ruce. Je to bláznovství, nic než bláznovství, k čemu celý děj dospívá. Taškařice, jejíž četba končí rozčarováním, pustý výsměch. Ale je také možné porozumět tomu výkřiku a za autora Pekla zplozenců dosadit Škýze. Blázna. Šaškovskou kartu bez čísla, ztělesněnou nevědomost, která nezná ohledů, neurvale si se vším zahrává a všechno zpřehází. Josef Jiří Kolár nebyl ve vztahu k tajemství, s nímž se chtěl ve svém fantastickém románu vypořádat, ničím jiným.
V ruce hůl, ranec přeplněný harampádím, vždycky se vtírá nejistota, zda v Bláznovi náhodou nepřichází utajený zasvěcenec. Je to nevyzpytatelná postava. Pobuda v křiklavých šatech, který si to s povzneseným výrazem šněruje rovnou do strže. Všechno nasvědčuje, že se musí zřítit, ale kdo ví, jestli to tak opravdu dopadne. Pekla zplozenci se vzdor všemu očekávání drží v onom vykročení do prázdna už půldruha století. A pes, který se Bláznovi zezadu zahryzl do lýtka, právě povoluje stisk.
*
© Jaromír Typlt, 1996
© okultura, MMII
