(Projekt, PRO278, 2012, CD)
Erik Wøllo: Airborne (CD)
Projekt, PRO278, 2012
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
Ačkoli již Erik Wøllo skládal, hrál i vydával hudbu, asi ho s většinou lidí seznámil světoznámý americký hudebník Steve Roach tím, že spolu vydali dvě alba. Wøllo pak přišel se sólovými nahrávkami, které mu vyšly právě u stejného vydavatelství Projekt. Tím jaksi „chytil slinu“ a začal být plodný jako ostatní ambientní hráči, aspoň většina z nich.
Wøllo je však všestrannější, což dokázal právě albem Airborne. To už bych já do ambientního stylu nezařadil, i když tam jistě tyto prvky jsou. Především se již nedá říci, že jde o elektronickou hudbu. Wølle nezapře své rockové kořeny a oblibu kytar. Ty jsou také ve formě různých svých druhů hlavním nástrojem alba. Jsou tu kytary elektrické, slide, bezpražcové, s kytarovými syntetizátory, basové a teprve potom klávesy, samplery, programovací zařízení a perkuse.
Také skladby nejsou dlouhé, je jich tu dvanáct, většinou mezi pěti až sedmi minutami a skoro nikdy nepřecházejí jedna do druhé, jak bývá v ambientu zvykem. Také jejich struktura je obdobná. Asi nejvíce je využito jednak jemného, neprosazujícího se elektronického dronu v pozadí a minimalistického, jednoduchého, opakujícího se motivu nad ním. U každé skladby je vymyšlen nějaký jiný, všechny jsou velmi líbivé a obvykle i rytmické. Tím se stávají skladby hodně taneční a hypnotičnost jim dodává nejen ostinátní figura ve stejné tónině.
Ústřední skladba Airborne se tu objevuje třikrát [Airborne 1, Airborne 2 a Airborne 3] a Wøllo nám tak ukazuje, jak si lze různými způsoby hrát se stejným motivem. A podobně se dokáže „mazlit“ i s ostatními skladbami. Celé album se tak stává velmi sevřeným, jednolitým, stále svěžím, nabitým energií a vůbec ne nudným. Wøllo na těchto kratších skladbách ukázal, jak dovede jiskřit mnoha nápady a jistě to posluchače potěší.
© okultura, MMXII
© Jiří Mazánek
*
