Až na konec světa…

David Helpling & Jon Jenkins: The Crossing (CD)

11 skladeb, SPM-9073, Spotted Peccary Music, 2010
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

Dva američtí hudebníci se již podruhé sešli ke spolupráci na albu vedle svých vlastních, sólových projektů. David Helpling, ač hudební samouk, si získal renomé v oblasti doprovodné hudby k videu a filmu, protože je citlivý melodicky i rytmicky.

Jeho hlavními nástroji jsou kytarový syntetizátor a perkuse. Sám svou hudbu charakterizuje jako nezemskou, temnou, plnou barev a futuristickou. Já bych připojil, že je především znát, že Helpling má rockové kořeny a drive a tak jsou potom skladby melodické, až taneční, vyvíjejí se od jednoduchého motivu, který se opakováním stupňuje díky aranžmá k výbušnému vrcholu.

Oproti tomu Jon Jenkins je vyloženě elektronický, ambientní hráč, jehož šest sólových alb si získalo uznání jak kritiky, tak posluchačů.

Řeknete si asi, co přimělo tyto dva hudebníky vytvořit něco společně. I když se vám k tomu snaží oba něco říci, myslím si, že chtěli hlavně překročit své vlastní styly a k tomu potřebovali někoho druhého a tím zároveň vznikla kombinace obého. Proto mluví o tom, že název alba The Crossing je jakési překročení nejen něčeho, ale zároveň dvou proudů, dvou cest tak, aby vzniklo něco krásného a smysluplného. Já bych to nazval místy melodický ambient, místy třeba ambientní rock, i když to jsou jen pomyslné škatulky.

Faktem je, že z 11 spíše kratších skladeb – sedmá nejdelší (For The Fallen) má kolem devíti minut nebo další epická skladba To The Ends Of The Earth – je tak polovina, hlavně v druhé půlce alba dost ambientních, a druhá takových písničkových instrumentálních, obohacených zvláštní ambientní atmosférou.

Docela je to povedené, ač já zrovna ty vrcholící instrumentály tolik nemusím, byvše odkojen Hendrixem a Claptonem či jim podobnými, které už asi těžko někdo překoná. Přesto je album velmi povedené, protože si udržuje svou atmosféru jakési zamyšlenosti a nostalgie po celou dobu.

*

© Jiří Mazánek
© okultura, 20=