Zelený z daleké jitřní země

Jeremias Gotthelf: Černý pavouk

104 stran, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2013, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7207-888-2*

Jeremias Gotthelf, vl. jm. Albert Bitzius, se narodil 4. října 1797 v městečku Murten (Morat) ve švýcarském kantonu Fribourg v rodině pastora. V roce 1804 se přestěhovali do vesnice Utzenstorf, do regionu bernský Emmental. Zde Bitzius vyrůstal, dostalo se mu zde i prvního vzdělání a našel si zde kamarády, stejně jako musel pomáhat svému otci obdělávat církevní půdu. V roce 1812 odešel dokončit svá studia do Bernu – tam se věnoval teologii, matematice, fyzice, dějinám a filosofii. Byl zakládajícím členem studentské společnosti Zofingia, druhého nejstaršího bratrstva ve Švýcarsku (založeno 1819).

Roku 1820 byl vysvěcen na pastora. V roce 1821 začal navštěvovat universitu v Göttingenu, ale rokem 1822 se musel vrátit domů, aby pracoval jako otcův asistent. Po otcově smrti (1824) přešel ve stejném postavení do Herzogenbuchsee, a později do Bernu (1829). Počátkem roku 1831 šel dělat zástupce přestárlému pastorovi do vesnice Lützelflüh, aby se brzo stal jeho nástupcem (1832) a oženil se s jednou z jeho vnuček (1833). Strávil tam už zbytek života; zemřel 22. října 1854.

Zprvu byl přívržencem liberálních idejí, později se stal rozhodným odpůrcem protináboženského radikalismu. V duchu Pestalozziho lidovýchovných idejí pěstoval drobnou i velkou prózu, v níž jadrným jazykem a zemitou dikcí zobrazoval takřka výhradně život a prostředí bernského rolnictva. Brojil proti pokračujícímu mravnímu rozkladu vyšších, zejména měšťanských vrstev, protestoval proti tvrdému vykořisťování chudého vesnického obyvatelstva a zasazoval se o zlepšení sociálních poměrů na švýcarském venkově. Všechny tyto tendence ztvárnil ve svém hlavním díle, dvousvazkovém románu Jak čeledín Uli k štěstí přijde (1841) a Pachtýř Uli (1849). Z jeho kratších próz vynikají texty Černý pavouk (1842) a Bětuška, děvečka podivná (1843).

Je považován za nejvýznačnějšího švýcarského prozaika před Gottfriedem Kellerem a Thomas Mann se vyznal z obdivu ke Gotthelfovi v románu Jak jsem psal doktora Fausta těmito slovy:

„Udržovat styk s velkou epikou, jakoby koupat v ní své síly, je nezbytné, jestliže člověk usiluje o něco vypravěčsky odpovědného; tak jsem četl Jeremiase Gotthelfa, jehož Černého pavouka obdivuji jako sotva jiné dílo světové literatury.“

Gustaw Herling-Grudzinski nabízí tuto zvláštní souvislost v Deníku psaného v noci (Nakl. Franze Kafky, Praha 2005):

„Dva ďábelské romány vznikly skoro současně: jeden v Americe, Černá kočka (1842), druhý ve Švýcarsku, Černý pavouk (1840). Autorem toho prvního je Edgar Allan Poe, autorem druhého je Jeremias Gotthelf (oblíbenec Eliase Canettiho). Oba romány pojí nejen černá barva v názvu. Kočka a Pavouk jsou nástroji Zla, které se krčí v podvědomí. V americkém románu je to zřejmé, vypravěč je jakoby původcem i režisérem vlastní záhuby, to on perverzně rozpoutal ďábelskou sérii událostí prostřednictvím Černé kočky („nejtemnější zlé myšlenky ovládly mou bytost“).

Méně výrazné je to u přívětivějšího spisovatele švýcarského, který se spokojuje s podvědomým paktem s Ďáblem, králem jedovatých pavouků. Avšak jak v jednom, tak v druhém případě se Zlo stává něčím jako nádorem. Ten vyrostl v nemocném člověku a nakonec se zcela osamostatnil v zabíjení člověka. Pro obě díla je typické přesvědčení, že Zlo nosíme v sobě. Gotthelf hledá v Černém pavoukovi pomoc u Boha, jak se sluší a patří a na spisovatele s takovým literárním pseudonymem. Poe v Černé kočce ničivým satanským silám sám pomáhá. Pro spisovatele jeho formátu je Zlo nepřekonatelnou vášní.“

Gotthelf má dar prokládat pomalu snovaný příběh náhlým jasem silných myšlenek, např. (str. 37) „Před obědem ruší myšlenky žaludku myšlenky duše, přičemž lidé nenechávají rádi tenhle vnitřní stav trčet v nitru, ale zahalují jej pomalými slovy o nicotných věcech,“ a je v tom podoben G. K. Chestertonovi, zejména jeho postavám otce Browna a pana Ponda, jejichž „schopnost vycítit zlo je zvláštní. A dokonce víc než to. Celá příroda náhle senzibilizovaná příchodem otce Browna vycítí přítomnost zla, nečistý záměr nebo temné pikle a nějakou metaforou, hmatatelnou asociací ohlašuje spáchaný nebo předvídá chystaný zločin. Divadlo zločinu obsazuje skutečný systém tajných znaků, je z nich úplná hieroglyfická řeč a tvoří složitý rébus adresovaný zasvěcenému, který umí číst přírodu a má intuici pro přírodní harmonii,“ píše Iordan Chimet ve své knize Hrdinové, fantomy & myši (Vyšehrad, Praha 1984).

Černý pavouk vypráví o hrůzách na švýcarské vesnici před několika sty lety. Celý děj je vsazen do poklidného rituálu křtu dítěte a následné bohaté hostiny se zajímavými obyčeji někdejšího švýcarského venkova. Mezi jednotlivými chody zaznívá u tabule mnoho podivuhodných zvěstí. Ta černá bytost položila svých osm noh do všech koutů onoho domu, je v ošklivém černém okenním rámu, pro nějž chybělo dřevo, „a tak se vzalo v nouzi a spěchu něco ze starého domu,“ vypráví ctihodný stařec, „a vždycky, když se zadívám na tohle dřevo, musím se podivovat, jak se mohlo stát, že z daleké jitřní země, kde prý vznikl lidský rod, přišli lidé až sem.“ A přednese temný příběh o Hansi von Stoffelnovi, který si nechal rolníky postavit mocný zámek na pustém kopci a pak je ještě donutil vzít sto vzrostlých buků z Münnebergu, s větvemi a kořeny, a zasadit je na Bärhegenu, aby vytvořily stinnou cestu, a kdyby jediný buk chyběl, museli by mu to zaplatit majetkem a krví. V zoufalství sedli rolníci za zámkem a plakali, když „tu naráz před nimi stál, nevěděli dokud, vysoký a vyzáblý zelený myslivec. Na šviháckém baretu vlálo červené péro, v černém obličeji plála ryšavá bradka a mezi zahnutým nosem a zašpičatělou bradou, téměř neviditelně jako jeskyně pod převislou skálou, (byla) ústa.“ Nabídnul jim pomoc, za niž však požadoval „nic víc než jedno nepokřtěné dítě.“

Už věděli, že to byl čert, a když počaly práce bez jeho pomoci, jakoby proti nim stál neblahý osud – rytíř nadával a rolníci plakali. „Tu přišla rázem, až to zafičelo jako vítr, když proudí z kotlin… Kristýna,“ – hle, nomen omen! A když začala nadávat a láteřit, „vtom se náhle ženina ramene dotkla dlouhá černá ruka a zazněl pronikavý hlas: »Ano, ta má pravdu!« Uprostřed mezi nimi stál s rozšklebeným obličejem zelenáč, vesele se klátilo červené pero na jeho klobouku.“ Jenom Kristýna neutekla a počala mu nekřtěnce rozmlouvat. Jenže Černý myslivec jí odporoval: „Čím jsou mladší, tím je mám raději, čím dříve můžu dítě vychovávat po svém způsobu, o to dále je přivedu, k tomu mi ale není křest vůbec zapotřebí, nechci jej.“

Kristýna za sebe svolila a zelenáč s tím byl dostatečně spokojen a po polibku namísto úpisu „projel mezi nimi žlutý blesk a odhalil jeho radostně zpitvořený ďábelský obličej a sjel na ně hrom, jako kdyby puklo nebe… v mysli jí šumělo a hučelo, jako by nějaká velká voda valila svou potopu dolů do černého jícnu přes skály, vysoké jak věže.“ Poté se začal naplňovat úkol, jejž zadal rolníkům von Stoffeln a byl dokonán. Posléze „přišel okamžik, kdy měla rodit jedna žena, a poslalo se pro kněze, aby vstoupil do boje s mocným odpůrcem pro tu utrápenou duši. Ten vyznačil svěcenou vodou svatou klatbu, kterou zlí duchové nesmějí překročit, vykropil práh, celou světnici. Žena v klidu porodila a kněz dítě nerušeně pokřtil. Někteří prý z dálky uslyšeli hlučný smích. Když kněz křtil dítě, bylo Kristýně jako by někdo náhle přitiskl rozžhavené železo na místo, kde dostala polibek od zelenáče. A jedna stará žena spatřila na Kristýnině tváři téměř neznatelnou skvrnu a „ten malý bod nepozorovaně narůstal, všichni jej viděli a ptali se, co je to černé v jejím obličeji. … Bolest stále sílila, černá tečka se zvětšovala a tmavla, vybíhaly z ní jednotlivé tmavé proužky, a zdálo se, že na kulaté skvrně nad ústy vyrůstá hrbolek. … Stalo se, že opět jedna žena očekávala dítě … a čím víc se blížil den porodu, tím hroznější byl oheň na její tváři, tím víc se rozšiřoval černý bod, vysunul ze sebe zřetelné nohy, vyhnal krátké chloupky, na zádech se mu objevily lesklé body a proužky, hrbolek se změnil v hlavu, leskle a zlomyslně se z něj blýskalo jakoby ze dvou očí. Všichni vykřikli, když spatřili na Kristýnině tváři jízlivého pavouka křižáka, a plni strachu a děsu se rozutekli, když viděli, jak pevně sedí v obličeji a jak z něj vyrůstá.“ Když přicházel kněz, aby dítě pokřtil, „Kristýna se mu v zoufalství vrhla do cesty, objala mu kolena, prosila o vysvobození ze svého pekla, o obětování dítěte, které přece nezná život, a pavouk se nadouval stále víc, blyštěl se hrozivou černí v Kristýnině rudě nateklém obličeji,“ avšak v tomto snažení neuspěla, „obíhala marně, bezmocně kolem domu, vyrážela ze sebe zvuky, jež se nepodobaly zvukům z lidských prsou. Dobytek se ve stájích třásl a trhal od úvazků, duby v lese zděšeně hučely.“ A nadchází pekelný porod, „Kristýna stržená k zemi hroznou bolestí…, jakou ještě žádná rodička na zemi nezažila, a pavouk v obličeji bobtnal do výšky, pálil stále žhavěji.“

Substituční magií přenesl se Černý v Kristýninu bytost, a počal v ní svým temným slovem nový život, jímž nahradil neodevzdaného nekřtěnce. „Jakoby jí obličej náhle praskl, jakoby se v něm rodily žhavé uhlíky, ožívaly, hemžily se jí po obličeji, po všech údech pryč, jako kdyby na něm všechno oživlo a s pálením se škrabalo přes celé tělo ven. Tu spatřila v sinalém světle blesku nesčetné dlouhonohé, jedovaté pavoučky, jak jí běží po nohou a po rukou, ven do noci, a za zmizelými běželi další nespočetní dlouhonozí a jedovatí.“ A ti začali škodit na dobytku, nebylo možno před nimi ochránit žádnou stáj, marné byly světské i kněžské dovednosti proti zlým čarám. Doslechl se o tom i von Stoffeln, jaké ujednání se učinilo se zelenáčem, a povstal proti nim divočeji než kdy předtím. Většině už svitlo, že pavouci jsou metlou Zla. Skrze Kristýnu rodil zelenáč v nezměrných počtech své zplozence, neb on „ze sebe šaška dělat nenechá.“ A pavouk rostl na ní znovu, zvyšují se bolesti, jak se blíží porod příštího dítěte.

Jest jisto, že Hanns Heinz Ewers, který sepsal svého Pavouka roku 1915, Jeremiase Gotthelfa znal, a patrně ho i nechal zemřít v pokoji č. 7 v této narážce: „První z nich byl obchodní cestující ze Švýcar.“ Z otevřených úst další oběti vylezl velký, černý pavouk. Nakonec i hrdina příběhu Richard Bracquemont s příšernou dusivou hrůzou podlehne temnému očarování samičky, která v něm evokuje přítomnost krásné Clarimondy – ač je toliko pouhá vsugerovaná fantazie – a v samotném závěru svého života prozře, že to proniklo do něj: „Nikoli, to se nesměju já, to se něco směje ve mně.“

Do popkultury pronikl Jeremias Gotthelf jako reminiscence v pochmurně živém díle Odilona Redona, tomu druhému byl připsán krátký animovaný film Die Spinne – Hanns Heinz Ewers od anonymního tvůrce Selina709.

Měli bychom tu ovšem připomenout i nezájem H. P. Lovecrafta o Gotthelfa, který jej nezahrnul do své studie klasické horrorové fikce, jež sahá až do pozdních dvacátých let, kdy dokončil první koncept knihy Supernatural Horror In Literature (revidované verze vyšly v letech 1939 a 1945), podobně jako tam chybějí Edgar Jepson (spolupracoval s takovými autory, jako byli John Gawsworth, Arthur Machen a Hugh Clevely, a také překládal, hlavně příběhy Arsèna Lupina od Maurice Leblanca; psal pohanské hrůzostrašné příběhy a o „strachu z lesů,“ jejž vtělil do tzv. sylvánského horroru), a George Oliver Onions (rozšiřující záběr psychologického horroru s tématy černé magie, převtělování, médií, vlkodlaků atd.), třebaže právě Černý pavouk předjímá hrůzu z líhně HPL.

Dalším pozoruhodným příspěvkem k našemu tématu je umělecké dílo Louise Bourgeoise, nazvané Mama, nacházející se v Guggenheimově muzeu v Bilbao.

Kterak nakonec byli pavouk a ten s rudou štětkou přemoženi, přenechám na čtenáři, a bude-li se bát Boha, nebude se muset obávati pavouka.

*

Z němčiny kultivovaně přeložil a zasvěcenou předmluvu napsal Miroslav Stuchl. Jedinou výhradou budiž slovo „zelenáč“ použité pro čerta v zelené kamizolce. V originále čteme např.: „Da ward noch schwärzer des Grünen schwarz Gesicht…“ S ohledem na možnou asociaci s anglickým slovem „greenhorn“, jehož bychom tu neradi slyšeli, by se bývalo lépe hodilo za „des Grünen“ označení „Zelený“. Mělo by to alespoň další zajímavé konotace (Green Man aj.).

Neměli bychom ani opomenout expresivní ilustrace Jana Trakala, z nichž jmenuji alespoň řvoucího von Stoffelna, který má – podobně jako ostatní „rytíři“, kuželoidní hlavu oproti rolníkům, začasté v podivně židovských kloboucích, a pak zejména tu, jež podává „ďáblův polibek“, jejž tu vlípne téměř jako starý Odpůrce v podobě černého hada soukajícího se ze zelené kamizolky. Mj. se věnuje i komiksu, najdeme však od něj i drobné animace (Trakal, Rutová: Pulitzerova dcera, režie Dávid Lipkovič, 2014).

Opus bonum.

*

© San
© okultura viiMMxiv

Uložit