(Trigon, Praha 2012)
Drahocenná perla v růžové zahradě. Alchemikální florilegia
292 stran, nakladatelství Trigon, sv. 11, Praha 2012, vydání první, vázané
ISBN 978-80-86159-33-7*
Jedenáctý svazek Knižnice Logosu představuje výkvět drahocenných alchymických spisů, které reprezentují západoevropskou alchymii 14. století, nicméně zároveň také dokumentují stálice alchymického myšlení od samých jeho počátků až do poloviny 16. století.
Procházka rozrostlou zahrádkou počíná u nejstaršího, leč krátkého textu Marie prorokyně, sestry Mojžíšovy (zv. též Marie Židovka), nazvaného Praxe umění alchymického. Následují hlavní letorosty tohoto kmene, jejž představují dvě významná pozdně středověká alchymická florilegia, Rosarius philosophorum, připisované Arnaldovi z Villanovy a Rosarium Johna Dastina, připojen jest další florální text, Flos florum, roub připisovaný Arnaldovi.
Korunu našeho stromu tvoří krátké pojednání Pretiosa Margarita Novella (Nová drahocenná perla), s významnou sérií komentovaných vyobrazení, jejímž autorem jest Janus Lacinius, kterým uvedl svoji edici rozsáhlého alchymického traktátu Petra Bona (Pietro Antonio Boni), poprvé vydaného v Benátkách roku 1546.
V tajemném „okřídleném“ stromu smrti a znovuzrození hnízdí okřídlení a neopeření ptáci, jak o nich čteme např. u Lambspringa: „Tu jsou dva vznešení a vzácní ptáci: tělo a duch pohlcující se navzájem.“ Jde o tzv. „bílý úsvit“, za nějž se duše a duch navracejí do purifikovaného těla. U Petra Bona jest toto animae jubilatio seu ortus seu sublimatio popisováno následovně: „Jest to tělo, v němž přebývá duše, a tato duše může zjevit svoji moc teprve tehdy, je-li sjednocena s tělem.“ Psychologicky symbolizuje alchymické drama „hnízdění“ depresivní reakci dosahující svého nadiru (z arabského: نظير naẓīr, což znamená „protiklad“) a bodu návratu. Enigmatické motto „Neopovrhuj popelem, neb ten jest diadémem tvého srdce“ poukazuje na depresivní „spálení mostů“ (zpopelnění) osobnosti, a v tomto popelu se zároveň nacházejí klíčky uzdravení z chaosu depresivní nálady. „Bílý úsvit“ iluminuje temnou noc duše a iniciuje akt znovuzrození, jež jest hořkou agónií jáství. Doprovázejí ji zvláštní konvulze nevědomí, a v tomto vyvrcholení deprese vystupují dosud skryté vrstvy druhého a traumatického zrození, jevícího se jakožto „okřídlené“ či sublimované vydání onoho prvního zrození.
„Nic, co má duši, se nemůže zrodit, povstat ani ožít bez putrefactio neboli shnití. Shnitím dojde k dobrému digestio čili trávení a lze pak snáze provést separatio, totiž rozdělení. Pokud Kámen prve neshnije, nemůže se roztavit ani rozpustit, a nedojde-li k rozpuštění, pak z Kamene nic nevzejde a vše bude zmařeno.“
Nejstarší paralela lapis/Kristus se objevuje v pojednání Pretiosa Margarita Novella Petra Bona z Ferrary z roku cca 1330:
„Toto umění je částečně přirozené a částečně božské či nadpřirozené. Na konci sublimace začíná prostřednictvím ducha klíčit zářivá bílá duše, jež s duchem vylétá do nebes. Jest to jasné projevení Kamene, a i když je tento postup vskutku podivuhodný, přesto se stále děje v rámci přírody. Tento tajný Kámen je darem Božím. Není alchymie bez tohoto Kamene. Je to srdce a tinktura zlata.“
Latinské Rosarius nebo Rosarium znamená „Růžová zahrada“ a jeho význam osvětluje poetickým příměrem John Dastin:
„Nazveme tento spis růžovou zahradou, neboť jsme při jeho sestavování nakládali s knihami starých alchymistů tak, jako bychom z trnitých keřů natrhali růže a pak je posbírali do jedné kytice.“
Ve spise Rosarius minor se jeho anonymní autor vyjádřil podobně vzletně:
„Sestup do mé zahrady, abys mohl pozorovat zrození různých rostlin a mezi dalšími květy mé růžové zahrádky nalezl zdobné sněhobílé a krvavé, tedy rudé růže…“
Alchymisté se domnívali, že je třeba hledat „semena“ kovů, která v sobě — právě vzhledem ke své nedokonalosti a nerozvinutosti — obsahují patřičnou potenci. Tato myšlenka je pro alchymii klíčová — přestože je tato mimořádně zajímavá nauka často redukována na výrobu drahých kovů, alchymie nehledá dokonalé formy, ale postupy, jak zdokonalovat. „Matka Mercurius odpověděla toto: Milí synové, dala jsem život šesti tělům. Jedno z nich však nad ostatní vyniká a zastiňuje je svou září. Je prosto chyb, je jejich králem a vládcem.“
Co jest skryté, musí vyjít ven na světlo Boží. Jak praví Bonus: „Nač jsou skryté drahokamy, zakopané poklady, jež nikdo nevidí? K čemu je nám svíce, když ji namísto do svícnu dáme pod hrnec? Tak arci učil sám náš Spasitel. Jsem si však jist, že tihle licoměrníci poklady Páně neskrývají z křesťanské lásky, nýbrž z vrozené lakoty a z jejich slov spíše než zbožnost a úcta zaznívá lenost a zbabělost.“
A Lacinius mu odpovídá: „Znám mnoho lidí, kteří se o své knihy tolik strachují a tak úzkostlivě je před světem tají, že je ani sami nečtou a dobrovolně setrvávají v nevědomosti. A protože jsou také závistiví, a co nemají sami, nepřejí druhým, nikomu je ani neukáží a nedají přečíst. Třeba si představují, že sotva je otevřou, hned z nich vypadne Kámen mudrců a bude si špacírovat a vesele se kutálet všemi městy a vesnicemi.“
Abychom tedy nebyli jako ti lupiči a kořistníci, o nichž se tu mluví, a nestavěli si do cesty Odpůrce, jenž „četné a obtížné překážky nám všem při hledání tohoto tak žádoucího a nade vše drahého kamene staví do cesty“, k tomu nám dopomáhej Bůh. Vale!
Krásný úvod Ivo Purše Růžové zahrádky alchymických filosofů si určitě přečtěte před samotným bádáním, jeho listy jsou zelené a samy pod rukama rostou k nebi.
Čtenářům znalým alchymické knižnice Trigonu netřeba dílo doporučovati, ostatní by měli zajít do zahradního altánu a připravit sobě náčiní zahradnického i pomůcek ptáčnických, neboť bez ptáků nebudou míti zdravého sadu.
*
Noticka k překladu, který je veskrze kvalitní, přesto jsem našel i místo, kde by byl příkřejší příměr více namístě, např. „nemytý čumák“ (str. 61), snesla by se tu i „špinavá držka“, „čumák“ je označení spíše pro zvíře, nebo snad ve spojení „studený jako psí čumák“.
Na str. 31, kde se mluví o „odhmotňování“ hmoty v alchymickém díle, »aby se stala duchem, nicméně duch je zpětně převáděn do hmoty, neboť bez hmoty jej nelze vázat – po otevření nádoby po otevření nádoby by odletěl. Je to reciproční proces, který můžeme směle nazvat oduševňování hmoty — nemá tedy jít o „pouhé“ chemické reakce látek na sebe navzájem, ale o cosi vznešenějšího, o jejich subtilizaci oduševňováním, což je nepochybně kategorie, která se vymyká moderní vědecké nomenklatuře.« Mluví se tu o „duchu“, mělo by tedy jít spíše o „produchovnění“ hmoty.
A na str. 261 jsme svědky přílišného zpřítomnění: „A ke všemu jsou tak lakomí, že na naši věc nikdy nepřispějí ani korunou a jen toužebně čekají, až jim Kámen mudrců sám spadne do klína jako dar z nebes.“ Netuším, co stálo v originálu, lépe by se tu ale vyjímal „krejcar“ či podobná stará měnová jednotka.
*
© San
© okultura vMMXIV
