Zřím zřídlo zření

Robert Hugh Benson: Zrcadlo ze Shalottu

192 stran, Malvern, Praha 2012, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87580-09-7* 

Robert Hugh Benson (1871–1914) byl nejmladším synem Edwarda White Bensona, arcibiskupa z Canterbury) a jeho ženy Mary. Za svého života byl veleben jako jedna z hlavních postav anglické literatury, dnes však je téměř zapomenut. V roce 1911 byl jmenován papežským komorníkem Pia X. Byl obdivovatelem G. K. Chestertona, s nímž ho pojí záliba v mysteriózních až nadpřirozených příbězích. V roce 1895 byl Benson vysvěcen na kněze, působil v londýnské misii a jako kněz v malém farním kostele v Kentu, než byl později přijat do anglikánské obce v Mirfieldu v Yorkshiru. Tady napsal první z řady svých knih, soubor krátkých příběhů pod názvem The Light Invisible (č. Neviditelné světlo). Benson byl v Mirfieldu šťastný, ale zjistil, že se stále více přiklání k římsko-katolickému vyznání, jehož nauka a bohoslužby silně zapůsobily na mystickou a uměleckou stránku jeho povahy. V roce 1903, sedm let po úmrtí svého otce, Benson odešel do Říma, kde byl později přijat jako kněz v římskokatolické církvi. V den vyhlášení první světové války nabídl své služby jako vojenský kněz pro vojáky v první linii a po ukončení své cesty do Lancashiru čekal na rozkaz, aby se připravil na odchod do Francie. Benson zemřel v biskupském paláci v Salfordu u Manchesteru v listopadu roku 1914, poté co během své kazatelské mise na severu dostal zápal plic. V předchozích dvou třech letech ho několikrát postihla angína a několik měsíců před svou smrtí často trpěl velkými bolestmi.

S dílem Roberta H. Bensona jsem se seznámil už začátkem osmdesátých let, když jsem náhodou narazil na knihu Neviditelné světlo, která vyšla v roce 1970 v nakladatelství Vyšehrad ve znamenitém překladu Vladimíra Pražáka. Šlo o sbírku krátkých okultně laděných próz, v nichž jeho literární talent výrazně zazářil.

Slavný autor utopie Pán světa nechává v knize Zrcadlo ze Shalottu vypravovat kněží příběhy, které nelze vysvětlit přirozeným způsobem. V originále je na titulním listě ještě latinské předznamenání: Primus est deorum cultus deos credere. Samotný název knihy naráží na Tennysonovu báseň Paní ze Shalottu (The Lady of Shalott), báseň lorda Alfreda Tennysona z roku 1842, která kvůli kletbě směla pozorovat skutečný svět jen v odraze v zrcadle. Dílo půvabným způsobem navazuje na artušovské legendy, z nich autor převzal místo děje – okolí hradu Camelot i jméno jednoho z dvojice hlavních hrdinů – Lancelota z Jezera.

Báseň popisuje příběh Elaine z Astolat, ženy, na niž byla kdysi uvržena kletba, která ji věznila pod hrozbou smrtí ve věži hradu na říčním ostrově jménem Shalott. Paní celé dny pracuje na tkalcovském stavu a nesmí ani pozorovat svět venku jinak, než přes odraz v zrcadle. Když pak v něm jednou uhlídá rytíře Lancelota na koni a v lesklé zbroji, na první pohled se do něj zamiluje. Odvrací se od zrcadla, přes jehož odraz oknem pozorovala svět, a jata představou šťastné lásky na břehu řeky, rozhodne se nedbat na kletbu, opustit hrad a vydat se do Camelotu, aby svou lásku poznala. Když vychází z hradu, zrcadlo v její komnatě puká, což má být zlým znamením jejího dalšího osudu. Paní najde u břehu loďku a napíše na její bok své jméno, pak se pustí po proudu řeky. Čím však je blíže Camelotu, tím více ji opouštějí síly, až nakonec, když loď míjí první domy města, paní umírá. U přístaviště uprostřed skupiny seběhlých lidí sir Lancelot žasne nad krásou urozené mrtvé. Dílo je triumfem lásky nad všemi hrozbami. Říká, že lepší je třebas jen chvíle splněných tužeb, nežli prožít nenaplněný život v nudě a že některé ideály jsou důležitější než život. Poslední scéna dodává básni tragiky, když ukazuje, že naděje paní nebyly neopodstatněné, a sir Lancelot by mohl opětovat její city, kdyby vše nezhatila zlá kletba, která způsobila smrt paní ze Shalottu.

Krásné je vyprávění otce Brenta o tajemné „přílivové vlně“, která jaksi neměla viditelného původce, bylo to však, jakoby nějaká velká loď vplula z moře do ústí. Žádná taková loď tam však neplula, nebylo nic vidět. Něco však viděl Jack: „Lodě, tři lodě.“ Přízračné lodě, snad starých Féničanů, zbloudilé v záhybech času, které se rozhrnuly právě v onom okamžiku, kdy v domě u mořského ústí pobýval otec Brent.

Vyprávění otce Girdlestona, odehrávající se při snění s otevřenýma očima na pozadí vřesoviště, připomene mrazivé příběhy Arthura Machena. To, co se mu stalo, se odehrálo v jeho nitru, když překročil hranice smyslů, a dokonce i svět rozumového myšlení.

„Lidé, kteří zvládli Modlitbu pokoje svaté Terezie, říkají, že při ní vědomě pronikají do jiného světa – do světa s předměty, zvuky a vším ostatním, který je ale nesdělitelný i pro toho, kdo ho vnímá. Pro toto zření nelze najít odpovídající obraz či analogii a tím méně ho lze vyjádřit slovy. Je to znázornění pravdy, že Boží království je v nás.“

Měl pocit, že jej něco pozoruje. Lépe řečeno někdo. Osobu, která ho pozorovala, vnímal v jiné úrovni. Neměla v žádném smyslu lidskou existenci, neměla ji nikdy dřív, ani v budoucnu. A ničím nepřipomínala přízrak mrtvého. Pak postupně pochopil povahu a charakter návštěvníka. Ten zvuk, který se před jeho zjevením ozval, neměl materiální povahu, nebyl to výkřik, slovo ani pohyb. Ale nějakým způsobem to byl projev osobnosti. Znáte zvuk, jaký vydávají plameny ohně? Není to vibrace, ani melodie, ani rachot – ani nic jiného. Byla to známka živé a silné osobnosti, jejíž přítomnost ho určitým způsobem paralyzovala, takže se nemohl pohnout ani myslet, přesto si jeho duše byla vědoma odporu a nenávisti, kterou vůbec nebyl schopen popsat. Během těch několika vteřin cítil přítomnost jakési destilované kvintesence všeho zla v podobě osoby, a to osoby bez lidské podstaty.

Ten pokoj je živoucím pokojem plným životodárné energie, třebaže nejde o opravdovou kontemplaci. Svatý Jan od Kříže ukázal, že je to stav, v kterém bychom měli žít stále. Je to Boží království v nás, o němž mluvil Pán, ale není to Královský palác.

Následně u vidiny skály došlo k útoku na kněze. Na jeho tělo, mysl i duši. Pak nastalo promyšlené obléhání – při rozjímání, v nejvnitřnější komůrce duše, v předpokoji transcendentálního světa. Intelektuální nesnáze jako nepostižitelná pomíjivá temnota, hutná temnota, ve srovnání s níž všechny ostatní obtíže jsou pouhým ztlumením intelektuálního světla. Temnota či obrovská tíže vážící jako nebe i země dohromady, soustředěná kolem této temné osoby. A účelem jejích útoků bylo vyhnat kněze z té vesnice pohlcovaného duchem, jehož nedozírnost a zlobu si nelze představit. Viděl prostor plný nepopsatelné černoty – malý jako špendlíková hlavička nebo obrovský jako nekonečno. Byl to prostor bez prostru, ryzí prázdnota, ale plná děsu, a tato prázdnota byla v něm a on v ní. Nebyl to jen duch, nebyl v žádném vztahu k hmotě. Byl to duch vrhající se do boje o odhalení své podstaty.

Zbývalo toliko poslední útočiště, svět smyslů. A cílem oné moci bylo vtáhnout smyslový svět kněze do této mocné esence zla. Vpadnout do něj nebo spíš zahalit hmotu. Tedy propadnout šílenství.

Následuje popis zápasu mezi silami Temnoty a Světla, jehož vychutnání ponecháme na čtenáři, i když slovy jej vypsat nelze.

Když se pokoj vrátil do své běžné existence – neboť veškeré zlo se děje hned za prahy našich dveří, a nikoliv ve snových feériích – hmota zas byla sama sebou, z ulice byl slyšet hukot mnoha hlasů a bylo vidět záblesky světel. A právě tak se zalévala jeho duše světlem s omračující sladkostí, pramenem věčného života a někde velmi, velmi hluboko se zavřely dveře.

„Stojíte za zády davu, který se dívá na něco jiného, ne na vás. Jen občas se setkáte s pohledem člověka, který se rozhlíží okolo – ale to je všechno.“

Tímto povzdechem a zároveň i výzvou, abychom se dívali do všech stran – jakož i nahoru a dolů, a hlavně dovnitř – můžeme zakončit naše rozjímání s pány monsignory.

*

© San
© okultura 2013

Uložit