Zdeněk Košek: Jak se dělá počasí
38 stran, Fokus MYklub, Liberec 2001, vydání první, brožované, cena 75 Kč
ISBN neuvedeno
*
Připadal jsem si jak tisíce hvězd, které do sebe zapadají svou gravitací. Doslova jsem se scvrkával, hroutil se do sebe… Byl jsem snad miliardy lidí. Taková to byla „rozmiliardovanost“. Nebylo to jen rozdvojení.
Deset lidských životů…
Objevitelé nových světů nejsou omezeni jenom na zaoceánské exotické kraje, náš vnější vesmír; tuto jest jeden, jenž si sám dal do vínku hledat exotické vnitřní kraje v jejich krajnostech. Nevšední počin páně Jaromíra Typlta servíruje pro psychické svalstvo okulturisty libý trénink v podobě půvabné knížečky o díle & myšlení ptakopravce, bouřňáka & duchozpytce Zdeňka Koška.
Vskutku jsem užasl, jak se v zemi Váchalově a jiných samorostů líhnou i dnes arcizvláštní opusy, k nimž záhodno přistupovati s hubou otevřenou, by v nás padlo slovo co největší. Takové to arcislovo, jež druhdy píšeme s velkým „S“. Slovometi tu již zajisté byli; pravda, tomu Největšímu vděčíme za tento svět, leč Zdeněk Košek otevírá svojí transcendencí ještě jiných vrátek našemu vnímání a JFT ctnými komentáři portrét jeho duše umně předkládá nechávaje mu prostor k vrůstání do té naší…
Zdeněk Košek se narodil 22. listopadu 1949 v Duchově. Žije a tvoří v Ústí nad Labem. Vyučil se typografem v podniku Severografia. Krátce studoval grafickou školu v Praze. Pracoval patnáct let jako sazeč a čtyři roky jako výtvarník v Domě kultury ROH v Ústí nad Labem. Od roku 1989 je v invalidním důchodu. V roce 1992 se stal členem ústeckého sdružení Fokus, podílí se tu na svépomocném hnutí, vydávání časopisu Zrcadlo a obecně vůbec na informování o problematice duševního onemocnění.
Jako výtvarný autodidakt se věnuje především olejomalbě a kresbě, uplatnil se ale i jako autor kresleného humoru (hlavně v letech 1970-83) a ilustrací pro regionální periodika (1991-96). V letech 1991-93 vystavoval s výtvarnou skupinou Plebs. Od roku 1998 se pravidelně účastní Arteterapeutických dílen a výstav pořádaných libereckým sdružením Fokus – MYklub.
→ J-DĚPO-AKSELÁČA-SÍ
»Počasí mě ohromovalo už od dětství, později pak meteorologie, které jsem – kromě malování – věnoval veškerý volný čas. Fascinovaly mě předpovědi počasí jak v rádiu, tak v televizi, zprávy o tornádech, bouřích, záplavách, suchu atd. Sám jsem soustavně pozoroval aktuální stav mraků, srážek a větru. Často jsem navštěvoval Hydrometeorologický ústav v Ústí nad Labem – Kočkově, a to od jeho vzniku v roce 1975 s přestávkami až do současnosti. Profesionální meteorologové mi říkali „srážkolog“ a „bouřkolog“, neboť na počasí mě právě nejvíce zajímají bouřky, sníh a déšť.«
V Koškových oblohách – těch namalovaných – se hromadí napětí. Někdy jsou až hrůzné, těžké, temné, nasupělé, krystalizující nebo žíravé… Jinde se obloha vlamuje do pozemského dění, které už samo o sobě připomíná vše smetávající vichr. Ale jinde je naproti tomu klid čistě amatérské krajinky. Životopis tohoto JÁ, zopakujme, má nespočet různých verzí… Jedna z nich se kryje se životopisem Vincenta van Gogha (1853-1890). I Koškův autoportrét připomene van Goghův, i Koškovo slunce a nebe připomenou van Gogha… Vnímat to obráceně bude asi těžší. Rozhodně je to však víc než jenom výtvarný vliv nebo odvozenost, víc než spříznění a obdiv.
»Vincent věřil, že se narodím, že bud malovat a že se prosadím. Že budu pokračovatelem, následníkem trůnu vášnivého, citlivého, zapáleného malíře. Že dokážu, že všechno souvisí se vším, že nic není náhoda. Že prostý člověk bude žít, pracovat, milovat a rozhodovat o všem. Že prostý jedlík brambor nebo zahradník nemusí být vždy kozlem nebo KOŠKEM. Uhlí, čas, POPEL, PEOPLE, ČERNÁ BARVA, HAVRANI, KOSI, POŠTOLKY – ČAS.«
Havrani, kosi, poštolky… Myšlenka je to asi podezřelá, ale sledujme ji chvíli – co když další možnou verzí životopisu JÁ, žijícího v Ústí nad Labem svou občanskou existenci pod jménem Zdeněk Košek, je životopis augura? U Etrusků a ve starém Římě býval augur neobyčejně váženou osobností, bez jejíhož výroku se obvykle neobešlo zahájení bitvy, sněmu ani obchodu. Všechno umění jejich tzv. auspicií přitom spočívalo ve schopnosti číst znamení z letu ptáků. Dnes už to nic neznamená, ale tehdy bylo ptakopravectví realitou. Lidé se rodili s většími či menšími předpoklady pro toto povolání, s větší či menší vnímavostí pro úkazy na obloze, dokonce s mimořádným talentem nebo naopak úplně bez něj. Byla to mnohdy zásadní podmínka jejich společenského úspěchu. A tak právě ten zvýšený zájem o chování ptáků a jeho nejrůznější možné významy, který Zdeňka Koška nakonec přivedl do psychiatrické péče, by v jiných dobách naopak mohl být považován za dar vzácné ceny.
»Na okno v kuchyni jsem nakreslil obrazce, o nichž jsem se domníval, že jsou komunikačním prostředkem mezi opeřenci a mnou. Dokonce ptáci „věděli“, co doma sepisuji, co doma dělám… Jednou se stalo, že jsem sledoval poštolku na protějším paneláku. Pomyslel jsem si: „Sedíš na plechu střechy a ani nevíš, že tě pozoruji, vůbec si mne nevšímáš!“ Vtom „tina“ (tinontuluc) FALCO vystartovala, namířila na okno – a těsně před oknem, na kterém jsem měl ony obrazce, „udělala“ kličku, aby přelétla panelák.
Na jaře 1992 jsem tzv. znormálněl. Už tolik opeřence nesleduji a už se nestalo, aby pikovali mou hlavu, mozek. Velice zajímavé…«
Podstatné ovšem je, že i věštectví a jiné okultní vědy mají přesná pravidla, na co se zaměřit a čemu naopak nevěnovat žádnou pozornost, co vůbec nerozeznávat a nezaznamenávat, natož tomu přikládat význam… Každá taková tradice poskytuje svému adeptu určitou oporu, aby nebyl stržen do světa, kde je tolik znamení, že se v nich už nelze vyznat. Člověk totiž není s to zachycovat a vykládat zároveň všechno. Zdeněk Košek by býval mohl být nejen vynikajícím učedníkem augurů, ale třeba i těch kněží, kteří četli znamení z blesků. Jeho zápisy tím přímo překypují. Co by pro něj mohlo být snazšího – při jeho vnímavosti – než podle druhu blesku, barvy, směru a podle místa, kam uhodil, vyložit ostatním, který bůh a s jakým záměrem blesk z nebe seslal? Vždyť nebeské znamení se Zdeňku Koškovi zjevovalo nejenom ve tvaru oblak či přeletu ptáků, ale třeba i v hluku letadla a brázdě, která se za ním táhla. V určité chvíli s rozhodně nedalo brát na lehkou váhu, že barevný odstín, který se objevil na severovýchodě na sluncem ozářeném mraku, odpovídal barvě auta zaparkovaného před domem s určitým číslem a po chvíli zase barvě bundy na jednom z kolemjdoucích dětí.
»Barvy, čísla, hesla, věty. Sledoval jsem každou ceduli, každého člověka. Hodnotil barvy jeho oblečení. Hlavu jsem měl jako včelín, vrtuli, kolotoč; vnímavost, citlivost sluchem, čichem, zrakem, chutí byla tak výrazná, že jsem byl z toho doslova „vytočený“, vygumovaný; „vše“, co se odehrávalo, mi prakticky procházelo mozkovými závity. Zvláště pak v „RÁDIOVÉM“ roce 1988 (RA) a pak v aktivním roce 1989 (AK), roce revolučním, mi můj mozek připadal jako radar. Doslova jsem měl pocit obrovského vycházení energie „VEN Z HLAVY“ jakýmisi paprsky, vlnami, elementárními částicemi. Vše, na co jsem myslel, propočítával, „promílal“, zkoumával, tzv. vymýšlel, se ke mně vracelo v podobě informací od jiných lidí, protože lidé se setkávají a povídají, ba přímo kecají, protože čtou noviny, hledají informace v televizi, očima i sluchem, naslouchají muzice a zprávám z rozhlasu. Doslova jsem všechno věděl, znal, měl v mozku… Já osobně jsem prakticky neposlouchal rádio, nesledoval televizi, nečetl noviny…
Netýkalo se to jen informací z úst lidí. Ale – třeba jsem si koupil „OBČAS“ (do roku 1990 kromě pobytu v nemocnici) noviny, přelétl je očima a: „To všechno vím,“ prolétlo mi hlavou. Jedině úplně „NEZNÁMÉ“ zprávy mě zaujaly. Netýkalo se to jen novin. Lidé něco vytvořili, vyrobili, napsali, namalovali. „I to jsem „ZAVINIL“ já. Tak nějak jsem uvažoval. Ale život je prostě pohyb, dynamika, poČASÍ. Touha „předělat“ svět byla u mě obrovská. Mé tělo bylo jen zrníčkem v „mracích“ elementárních „částic“ lidí. Ale mozek, mozek byl miliarda lidí. Myslel jsem si, že jsem mozek Země.«
Je to svět, jak ho věda a racionalistické filosofie nechtějí znát. Svět, ve kterém všechno, co je, podává zprávu. Svět doslova přeplněný smyslem. Svět nepřehledný, nezvladatelný a nezadržitelný, protože každá z těchto zpráv se neustále rozvíjí, doplňuje, řetězí, bují všemi směry. Zdeněk Košek není zdaleka jediný, kdo se tu nedokázal udržet v bezpečné vzdálenosti a sám sebe pak až téměř na pokraj sebezničení obětoval kvůli předávání zpráv, o jejichž rozluštění sotva může být řeč, když s luštěním se dost dobře nedá ani začít… Právě v Koškovi se ale tomuto nesdělitelnému světu dostalo jedinečného tlumočníka. Košek totiž připadl na způsob, jak složité řetězce oněch zpráv zhustit do celků, které už překračují spodní mez srozumitelnosti a zviditelňují se tak v našem zorném poli. Detaily nám většinou unikají, ale z úhrnu všech pohybů zachycených na těchto mapách vychází něco, co už je dokonce víc, než jenom informace.
Zjevuje se tu sám lidský mozek, který se pokouší v reálném čase zmapovat svoji činnost. Při takové podívané je těžko zdržet se úžasu… Košek navíc postupoval s velikou jistotou, bezpochyby i proto, že s mapami a v mapách už dávno žil. Díky tomu ani v nejprudším víru asociací neztratil určitý „vědecký“ smysl pro zpřehledňování a značení. Nakonec, podává-li meteorologická mapa vlastně obraz okamžiku, schéma dějů probíhajících v daném čase a prostoru. Košek se opravdu nedopustil ničeho horšího, než že jenom rozšířil její záběr…
Co Košek téměř neunáší, je lineárnost. V době tvoření obrazců nedokázal přijmout čtení, psaní ani uvažování postupující jenom jedním směrem. Plocha papíru se mu tak oživovala a nabíjela pod rukama. Stávala se aktivní blánou, která jakoby sama vedla všechno stáčení, roztékání, přelévání a propojování písma. I změna tlaku na tužku měla svůj význam. A i když se tehdy Košek snažil některým svým postřehům dát formu „souvislého textu“ a setrval v zavedeném průběhu řádku zleva doprava a odshora a dolů, měnil se mu tento řádek doslova ve frontovou linii. Při zachování vnější úhlednosti – Košek se přece léta živil jako sazeč v tiskárně – je to samá oklika, průlom, převrat, odskok, přesmyčka, pnutí; slova se obracejí a rozkládají, spojují s čísly nebo přecházejí v astronomické či chemické značky, zkratky se vzápětí stávají součástí složenin, písmo mění svou velikost a skáče k hornímu či dolnímu okraji řádku, a to často i uvnitř jediného slova, všude šipky, tečky, podtržení, přeškrtnutí, zakroužkování, kulatá závorka střídá závorku hranatou… Na první pohled je to text plný napětí. Přitom jako text se jen těžko dá soustředěně číst – je doslova bezbřehý, procházející jakoby v jednom dlouhém zátahu napříč úvahami a vzpomínkami a pozorováními a asociacemi. Nemá to konce. Dojem jednotvárnosti je pak kupodivu tím silnější, čím výraznější je rytmus jednotlivých míst.
»ST — střed, částic, , jadro, ja dro, der, dři, press, tlač, tlach, tchantos, tos, sot, set, sto, tas, co dnes ta moucha , ,
…Renčín, Jiránek, Jirásek — Filosofská historie — studenti, chmel, 10. 11., 17. 11., 7 + [1 + 1 + 1 + 1] 7 + 5 no vida…«
Zato se Koškův dar vyvolávat krátká spojení jako „Kořenov ženšen“, „jičínský ječmen“, „popelení Apokalypsa Popokatepetl“, „komín Komenský kometa“ nebo „konec konce rtu“ zhodnocuje jako svérázná poezie. Určitě by ji ocenil třeba James Joyce, který svoje životní dílo Finnegans Wake (psáno 1922-39) zasvětil právě takové neohraničitelné hře s etymologií, jež vtahuje do hry čtyřicet jazyků, jména všech světových řek, citáty všeho druhu i ryzí smysl pro humor. Rozšifrovávání této knihy je dnes samostatnou vědeckou disciplínou. To přesně je i Koškův sen. Už jenom představa celé té rozsáhlosti jeho záznamů v něm vyvolává pocit bezmoci. Vždyť ani různé papírky, fotografie nebo dokumenty vložené mezi jednotlivé stránky nejsou na tom místě bez významu… Atd. Atd. Atd. Atd. Dá se to všechno vůbec zachovat? Uspořádat? Pročíst? Vyložit?
No vida. Nevěda. Ne vidu. Nevidoucí.
Tuto jest potrava ku trávení vidoucím.
Jaromír Typlt se svým přirozeným darem obhledávat kořínky pravdy dobírá podstaty nejen Koškovy, ale i své vlastní i té naší. Jest tu cosi společného pro nás pro všechny. Jeho vykládací text působí jako sourodá součást útržků z Koškova myšlení i malování. Sdělení, zpráva a poselství této půvabné knížky závisí v mnohém (a jediném) pouze na nás samotných. Umožňuje nám stát se přímým účastníkem děje, být na chvíli zase homo ludus – takový Microsoft Word je vlastně také úžasným nástrojem stvoření: teď mi tu vyhotovil, zřejmě pod čaromocí Koškovou – který to určitě odněkud sleduje, to jsem si jist! – výtečnou augurskou verzi k tomu člověku hravému, totiž: homol udus!
Něco se mu na tom homolu nelíbí. Tož, běžte to prozkoumat…!
*
© LvcSan
© okultura MMII
