(CD, PRO00274, Projekt, 2012)
Forrest Fang: Animism
CD, Projekt, PRO00274, 2012
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
Forrest Fang se hudbou zabývá již od 80. let minulého století. Postupně se stal multiinstrumentalistou. Začínal houslemi, pak studoval okouzlen jejím rozvojem elektronickou hudbu, skladbu a jazzovou improvizaci. Protože takových skladatelů, co se zabývají elektronickou hudbou, je jako hub po dešti, neboť si myslí, že hrát ji není žádný problém, že to jde samo, na čemž něco je – rozhodl se Fang vrátit ke svým kořenům. Je totiž čínsko-amerického původu.
Začal studiem nejstarší čínské citery čeng. To se hned projevilo stylovým posunem od progresivního rocku k jeho vlastnímu, osobitému stylu skladeb kombinujících východní nástroje s elektronickou hudbou, a to sice na jeho čtvrtém albu The Wolf In The Runs v roce 1989.
Pak se vrhl na studium japonské dvorské hudby gagaku a balijského gamelanu, orchestru složeného jen ze samých perkusivních nástrojů a gongů, většinou kovových. To využívá na svém šestém albu Folklore z roku 1995 nebo Gongland z roku 2000. V tomto duchu přispívá i na CD Roberta Riche Seven Veils. Vedle těchto východních nástrojů hraje také na mandolínu a mandolu.
Své deváté album nazval Animism, čili animismus. Chtěl tím snad vyjádřit svoji víru, že vše má v sobě ducha, životní sílu, s níž se dá komunikovat. Na albu je osm skoro stejně dlouhých skladeb, zhruba od sedmi do devíti minut.
První Tailing Wind (6:49) začíná určitým zvukovým clusterem, z něhož se jasněji projeví zvuková stěna gamelanového rytmu, kterou obletují elektronické „obláčky“. Přes tu se převalí potom druhá zvuková plocha, zřejmě ze samplů strunných nástrojů, a ta skladbu ukončí. Trochu obdobná je i druhá skladba The Chameleon’s Paintbox (6:20), kde rytmus začala turecká loutna lavta. Ta se zmnoží multiplaybackem do rytmické plochy a po vrcholu se opět vrací k sólovému nástroji.
Všechny ostatní skladby jsou již v podstatě relaxační až meditační, velmi éterické, atmosférické. I když i zde jsou využity různé druhy perkusí, jsou spíše doplňující melodické nástroje. Mezi nimi jsou akustické i elektrifikované housle, stejně tak mandolína, flétničky či vietnamský jednostrunný dan bau. Ještě třetí skladba plyne v jemném gamelanovém rytmu, ale ostatní už ne. Některé jakoby plavou, jiné se vznášejí a zajímavé je na nich to, že jsou všechny kompaktními zvukovými stěnami, není v nich žádný sólový nástroj, ale více je jich smícháno do ambientního zvuku. Zvláště nejdelší poslední skladba Resting Point (9:40) má v sobě jakousi pohádkovou poezii, s níž odplyne a ukončí celé album, které má jasně rozeznatelný osobitý zvuk, který ho odlišuje od ostatní elektronické, ambientní hudby.
*
