Potopené zrcadlo: Legendy, pověsti a pověry z Bretaně
328 stran, Argo, Praha 2005, vydání první, vázané
ISBN 80-7203-670-X*
V úvodu knihy se píše o lidech majících dar vidění a vypráví se o nich, že „prošli posvěcenou půdou tam a zpátky dřív, než byli pokřtěni“. Vidí to, co většině lidí zůstává skryté.
A o tom a o nich je tato kniha sebraných legend, pověstí a pověr z Bretaně.
Třebaže je titul knihy odvozen z téměř strašidelného příběhu Potopené zrcadlo, po hlubším studiu se zdá, že ústředním je Peronnik Hlupáček.
Jestliže se u něj zastavíme trochu déle, není to přezírání ostatních příběhů, nýbrž jeho naprosto výjimečná osobitost, původnost a narativní struktura. Vyprávění obsahuje mnoho alchymických a magických detailů, jež můžete dlouho promýšlet a následně domýšlet, o čem vlastně Peronnik přináší zprávu.
Po prvním přečtení seznáte, že z kategorie příběhů O hloupém Honzovi je tento ten nejpůvodnější. Peronnik Hlupáček je také uveden jako pohádka od Kulatého stolu.
Peronnik se řadí k nevinným človíčkům křtěným zaječím olejem. Z poznámky vyčteme, že jde o toho, který rozumu moc nepobral, ba pojedl málo vtipné kaše.
Fulcanelli ve svém vrcholném dvoudílném spisu Příbytky filosofů (I, str. 18) vysvětluje, že zajíc představuje hrubou matérii Velkého díla, jež je „šupinatá, černá, tvrdá a suchá“, jejímž grafickým symbolem jest globus s křížem, tedy astrologická Země představující prvopočáteční Chaos alchymického Stvoření, obráceno dolů stává se znamení Země znamením Venuše, ♀, zelené fáze Díla. Jejím symbolem bývá zelená ropucha v protikladu k vzduchu, je totiž zemí, na níž se pohybuje pomalu a nikdy nesměřuje k jinému živlu. Má těžkou hlavu a hledí k zemi. Naproti tomu orel představuje Lunu (Juno, Venuši), která je prchavá a okřídlená jako orel, který se vznáší k nebesům a v očích se mu zrcadlí paprsky slunce.
Rovněž mějme na paměti, že zde zmíněný „rozum“ není Kantův „čistý rozum“, nýbrž „rozmysl“, tedy to, co neustále něco zvažuje a analyzuje bez naděje na syntézu. Tito nevinní človíčkové pak hledají cosi mimo rozmysl!
Hrdina předstírá, že je blázen, aby svoji duši spasil před ohrožujícím poznáním sexu (jako děti jsme každý jako před Pádem, než k onomu poznání došlo). Cudný Peronnik připomene prototyp Parsifala, který uniká sexuálnímu pokušení (Kundry) tím, že hraje blbce. Není nepoučen o sexu, nýbrž předstírá nezkušenost, a tím dosahuje svého vítězství, svatého Grálu (srv. Otto Rank: Psychologie duše).
Takže vedle dříve zmíněného konceptu základního příběhu O hloupém Honzovi je tu i prvek grálového hledání.
Zeus, vládce Olympu, přijímal podle libosti rozličné podoby. Patřil k nim orel, býk, blesk, zlatý déšť a jiné rekvizity. Divotvorný kámen, emerald-safír, byl schopen svému vlastníkovi splnit nejrůznější přání. Jeden z nejstarších magických textů je napsán na Smaragdové tabuli. Emery (angl.), franc. Aimeri, německy Emerich, má za základ staroněmecké slovo Amalrih, doslova „řidič (vládce) díla“. Esmeralda, španělské ženské jméno, srv. stfranc. esmeralde, nyní émeraud, angl. emerald a česky – smaragd. Vše vyrůstá z řeckého smaragdos (dříve maragdos). Řecké slovo však pochází ze semitštiny, srv. hebrejské slovo bárćqeth (ohledně kořene bar viz výklad slova „berešit“ v Erotice kabaly Jiřího Langera na str. 82.) znamenající sloveso „tvořit, počátek“), dále akkadské barraktu, a hebrejské slovo báráq „zablesklo se“, podst. jm. báráq „blesk“. Zářivý drahokam byl ochranou proti – blesku.
A tak se Peronnik nachází na Božích cestách, šel, kam ho nohy nesly. Až k hradu Kerglas, kam jezdí rytíři hledat zlatou misku a diamantové kopí.
Zlatá miska v okamžiku vydá pokrmů a pokladů podle přání, tak se z ní stačí napít a člověk je vyléčený ze všech svých neduhů (ne duha!) a mrtví dokonce, jen co se jí dotknou rty, ožívají.
Grál byl vyřezán ze smaragdu, který se uvolnil z čela Luciferova v okamžiku jeho Pádu. A je jenom jeden Pád, Lucifer jest Adam.
Diamantové kopí zabíjí a ničí všechno, čeho se jenom dotkne. V knize Tajemství zlatého květu (uvedené do evropského prostředí překladem R. Wilhelma a s komentářem C. G. Junga) je dosaženo nesmrtelnosti proměnou do diamantového těla, adept se zaměřuje na srdce (pozemské a nebeské) a zahání stáří a smrt. Prvek kopí zavádí postavu drakobijce, tedy sv. Jiří či sv. Michala. Draci jsou dvojí povahy: okřídlený představuje volatilní matérii, nebeskou, kdežto ten druhý, je pozemského charakteru, bez křídel, a značí pevnou látku. Neokřídlený brání druhému v letu. Budiž připojeno, že jméno hradu Pendragon se vykládá jako „Pán hadů“ a transformace draka v hada budiž vzpomenuto, až se Peronnik dostane k jezeru plnému draků.
V příběhu však je černou mocí působení těchto esenciálních zbraní zaměněno, miska zde představuje nebeské agens, kopí pozemské. Ohledně významu kopí viz dále Fulcanelli: Příbytky filosofů (I, str. 265).
Čaroděj Rogéar z hradu Kerglas každý den se projíždí kolem lesa na černé kobyle a za ním běží hříbě jednoroček. V ruce drží to nelítostné kopí.
„Roger“ je slangový výraz pro penis, dříve slavné jméno ve spojení s kopím. Vychází z germánského HROD (sláva), srv. české HROT („špička, být na špičce“), a germán. GER (kopí), takže i Germáni jsou kopiníci! Germ je zárodek, klíček.
Bretaňské kêr znamená „dům, panství“, přeneseně „říše“; glas je „modrozelený“; stojí zde na místě „skla“; viz též Fulcanelli: Příbytky filosofů (I, str. 165 a 242). Když Robert Graves v Bílé bohyni píše o kouzelné lodi krále Artuše jménem Prydwen, vzpomíná též Llaminawga, v jehož rukou zanechal svůj blyštivý meč, a tento se objevuje i ve sbírce pověstí Morte D’Arthur jako „Sir Bedivere“. Caer Wydr (Skleněný zámek) je Glastonbury, neboli Inis Gutrin, což se také překládá jako Skleněný zámek, v němž po smrti přebývala Artušova duše. Glastonbury jest rovněž ostrov Avalon (Jabloní), na nějž víla Morgana le Faye dopravila jeho mrtvé tělo. Latinské slovo pro Gutrin je vitrinus; a v sasštině je to glas. Toto slovo označující barvu pokrývalo každý odstín mezi tmavě modrou a světlezelenou. Odtud pohádky o zlém čaroději přebývajícím na skleněné hoře, kam se hrdina dostane toliko koňmo a ten nadto musí mít podkovy osázené diamanty. „Skleněné“ zámky v irských, manských a velšských legendách mají tedy být chápány buďto jako ostrovní svatyně obklopené zelenou vodou v barvě skla, nebo hvězdné žaláře umístěné v souostrovích na tmavomodré noční obloze; ve středověkých legendách však byly ze skla a jejich spojitost se smrtí a měsíční bohyní se udržela v lidové pověrčivosti, neboť se praví, že dívat se na Měsíc přes sklo přináší neštěstí.
Boží přikázání brání Rogéarovi používat kopí v kerglasském hradu. Jakmile do něj vstoupí, ukládá kopí i misku do hlubokého temného sklepení, které nejde žádným klíčem odemknout. V tu chvíli je možné čaroděje zničit. To znamená, že kerglasský hrad, „říše“, odnímá moc kopí i misce, činí je tedy „neutrálními“ ve smyslu pohlaví, jsou tam jako „dítě“, v rajském stavu. Kouzlo tak působí jen ve „světě“.
Peronnik potkává čaroděje Bryaka, Rogéarova staršího bratra, kterého chodí navštěvovat, a ani on navzdory své moci nedokáže projít zakletým lesem a neztratit se v něm, proto si vždycky zavolá černé hříbě jednoročka, a to jej vždy zavede k bratrovi. Má na to čarovnou průpovídku, kterou předchází tři kruhy v prachu (triskelion, trinacria).
Peronnik musí projít začarovaným lesem, kde se ho budou pokoušet všemi možnými kouzly vyděsit a svést z cesty.
Podobně je zkoušen i princ Velen v pohádce Princ a večernice. Nevědomí (les) skrývá neaktualizované jástevní obsahy, které jsou potlačovány a ke slovu se dostávají teprve při příznivé konstelaci. Návštěvníci se v něm nevyznají, bývají konfrontováni s přechodovými rituály a proměnami. Mohou se v něm objevit zvláštní a nečekané věci, mohou tam žít podivní lidé, je to domov příšer a čarodějnic.
Jeníček a Mařenka se tam setkají s lidožravou čarodějnicí, Vasilisa Překrásná potkává v lese samotnou Babu Jagu. Už sumerští hrdinové Gilgameš a Enkidu se vydali do cedrového lesa, aby tam bojovali s příšerami a jako první v něm začali kácet stromy.
V norském mýtu byl Mirkviðr temný a nebezpečný les, dokonce i hrdinové a bozi jej překonávali s obtížemi.
Římané se obávali jako začarovaného místa Hercynského lesa, kde podle nich žil jednorožec.
Rumplcimprcampr je skřet, který prozradí své jméno toliko v lese, načež hrdina pohádky najde cestu k vysvobození.
Nejdříve se Peronnikovi pod nohama otevře bezedná propast (vzduch 
), potom kolem něj vzplanou divoké plameny (oheň 
), rozvodňuje se potok (voda 
), jindy u paty hory hrozí se utrhnout obrovská skála (země 
), která ho má rozdrtit.
To představuje ujařmení čtvernosti, kříž živlů, které musejí být kvintesenciálně spoutány pod jařmo ducha.
Až Peronnik tím lesem projde, narazí na korigana, skřítka či ducha v jeho podobě, majícího ohnivý bodec (meč; jako cherubín, jehož Bůh osadil k východní straně zahrady Eden s mečem plamenným blýskajícím se, aby ostříhal cest ke stromu života), který všechno, čeho se dotkne, mění na popel. Ten skřet hlídá pod jabloní (Avalon), a z té musí Peronnik utrhnout jablko. KORR je trpaslík, IG = diminutivní přípona umocňující již předchozí tvar, tedy skříteček. Toho Peronnik obelstí pastí na ptáky, smyčka je z žíní namočených ve svěcené vodě.
Potom uvidí smějící se květinu. Je v houští, nade všemi ostatními květinami; kolem však obíhá lev s hřívou ze zmijí.
Smějící se květina je obskurní symbol. Může jít o pozůstatek mýtu o nymfě Dryopé, která porodila Hermovi boha pastýřů Pána, s kozlími nožkami a dvěma růžky, jenž ve svém raném dětství byl hlučným a šťastně se smějícím dítětem. Pán byl pasáčkem koz (aipolos), po Hermovi byl dvojí podstaty (thériomorfní), nahoře hladký, dole kosmatý a podobný kozlu. Hermés (E) nosil štěstěnu (eriounes).
Podobně i japonský bůh Ebisu, nebo Hiruko, byl jedním ze sedmi bohů štěstěny, patron rybářů. Měl se narodit jako první dítě Izanagiho a Izanami, bez kostí, jinde pak bezruký a beznohý, kvůli hříchu své matky během svatebního rituálu, nadto prý ještě hluchý, takže když se dvanáctého dne desátého měsíce slaví měsíc bez bohů – kannazuki –, a ostatních osm milionů bohů japonského pantheonu se odebere do arcisvatyně, Ebisu výzvy neslyší a je proto stále nablízku, je-li žádán o pomoc.
Je pozoruhodné, že C. G. Jung uvádí v díle Mysterium Coniunctionis toto: „V Lambsprinckových symbolech jsou to astrologické ryby, které plovouce opačnými směry znázorňují protiklad ‚ducha a duše‘. Voda, v níž se nacházejí, je ‚mare nostrum‘, a vykládá se jako corpus. Tyto ryby nemají maso ani kosti (sine omni carne et ossibus). Z nich pak vzniká mare timmensum, právě ona aqua permanent, jako výše. Dalším symbolem je jelen a jednorožec, kteří se potkají v lese. Jelen znamená animu, jednorožec spiritus a les corpus.“
Hargrave Jennings ve svém díle Rosikruciáni: Rituály a mystéria ve spojení s »tzv. fleurs de lis nebo lisses nebo „lilie v poli“, objevujícími se nezaměnitelně ve spojitosti se sv. Janem nebo Duchem svatým, a rovněž tak se sv. Pannou Marií, a to ve všech křesťanských symbolech nebo insigniích« mluví o »trojitém peru prince waleského, jež zdá se mít stejný mytický egyptský a babylonský původ, a zásadně jde o tentýž symbol jako v případě „lilie“. Jestliže jsou lilie uspořádány po třech, představují trojitou sílu přírody: ‚stvořitele‘, ‚prostředek stvoření‘ a ‚stvořené‘: ‚lilie‘ jsou zobrazeny v důmyslném přestrojení jako tři pera, jež tvoří chochol přilby prince waleského. Předpokládá se, že v tomto tvaru lilie uniká běžnému chápání.
Čtenář nechť si všimne narážky na tyto významné „lilie“ u trojitých spirálových ozdob nebo ‚esíček‘, jež se ovíjejí kolem břevna na zadní straně gotické kameje, což je tzv. lev-had Chnufis, který se vztyčuje do výše, aby vyrazil, korunovaného sedmi hláskami, kabalistického to daru člověku při jeho pádu, a tyto hlásky znamenají „řeč“. Na druhé straně kameje vidíme trojité ‚S.S.S.‘ vinoucí se kolem falu.
Proslulý nápis (delfské E) byl umístěn nad portálem chrámu v Delfách. Tento nápis obsahoval jediné písmeno, totiž E, jehož jméno bylo v řečtině E, a je to druhá osoba přítomného času slovesa ειμι (eimi) a znamená ‚Ty jsi‘; Plutarchos to vysvětloval tak, že tak zdravili božstvo ti, kdož vstupovali do chrámu (De E apud Delphos; O delfském E).
Delfské ‚E‘ znamená číslo „pět“, tedy polovinu kabalistického zvěrokruhu, nebo pět vystupujících znamení. Toto ‚delfské E‘ je také kotvou Seleukovců; převzali ji gnostici, aby tak označovali „Spasitele“ a je častým znamením mezi amulety a talismany raných křesťanů.«
Lva se Peronnik nakonec zbaví tak, že jej naláká na skřivánky a strčí mu hlavu do pytle, který mu podváže okolo krku a nad uzlem udělá znamení kříže, aby zajistil jeho nezničitelnost.
Brzy byl u dračího jezera, kde ho chtěli draci sežrat. Vzal tedy růženec a začal zrnka z něj rozhazovat mezi ně, jakoby krmil kachny pohankou. A s každým spolknutým soustem se draci obrátili břichem vzhůru a umřeli.
Zbývalo už jenom překonat údolí hlídané černým mužem. Byl za jednu nohu řetězem upoutaný ke skále a v ruce držel železnou kouli. Vždy, když ji někam hodil, sotva se dotkla cíle, už se mu vracela do ruky. Okolo hlavy měl šest očí a z těch bylo alespoň jedno vždycky otevřené a hlídalo.
Tento černý muž je animus, Hádés, Plútón, smrt. Černá koule je atak vševědoucího a vševidoucího nevědomí, které maje mnoho očí nikdy nespí. Připomeňme si stále bdícího hlídače Arga (Panoptés) střežícího bělostnou krávu Ió. Argos měl sto očí. Na rozkaz Diův ho zabil Hermés; v přestrojení za pastýře uspal hrou na flétnu všechny oči Argovy, usekl mu hlavu mečem a Ió osvobodil. Povšimněme si, jak na to šel Peronnik.
Peronnik ho uspal zpěvem velké mše a když se dostal k Magnificat, černý muž usnul. Naznačuje se tím, že svatá činnost nevědomí ukolébává, konejší a usmiřuje.
Peronnik přibyl kolem strážce do údolí radostí, kde to bylo vůbec nejhorší. Nebezpečí sice nehrozilo, leč bylo nutné odolat pokušení (sv. Antonína). Bylo jako zahrada plná ovoce, květin a kašen, z nichž tryskalo víno a nejjemnější likéry, květiny prozpěvovaly sladkými hlasy cherubínů v ráji. Všude prostřené stoly a z lázní vystupovaly krásné dívky, tančily a volaly ho jménem a lákaly ho mezi sebe.
Najednou mu však prolétla myslí vzpomínka na zlatou misku a diamantové kopí. Popadl bezovou píšťalku a začal pískat, aby neslyšel sladké hlasy sirén, žvýkal chleba namočený ve žluklém tuku, a oči upřel na uši koně, aby nic neviděl. A tak se mu podařilo šťastně projet údolím radosti a nakonec uviděl hrad Kerglas.
Dělilo ho jenom koryto řeky a hledal paní, kterou měl dovézt do hradu. Uviděl ji sedět na skále, byla v černém atlasu a ve tváři žlutá jako nějaká Maurka. Smekl čepici a zeptal se jí, jestli snad nechce převézt přes řeku. Když přisvědčila, vzal ji za sebe do sedla a ona se ho ptala, jestli ví, kdo je. Když zvěděl, že je to paní Mor, nadskočil a chtěl se vrhnout do řeky, ale ona jej mírnila, že mu neublíží, spíše naopak. „Čaroděj musí zemřít!“ Jenže ten je nesmrtelný, namítl Peronnik. Paní Mor mu svěřila, že „jabloň hlídaná skřetem je odnož stromu dobra a zla zasazeného v pozemském ráji samotným Bohem, a ovoce tohoto stromu dává nesmrtelným schopnost zemřít.“ Tento odkaz poukazuje na to, že obr Rogéar je téže povahy jako Kostěj Nesmrtelný, tedy ve stavu „před Pádem“.
Když zařídí, aby čaroděj to jablko ochutnal, bude stačit, když se ho ona jenom dotkne a on zemře. Když se jí ptal, jak se potom dostane ke zlaté misce a diamantovému kopí, když jsou schované v temném sklepení, které nejde žádným klíčem odemknout, poradila mu, že „smějící se květina otevře všechny dveře a prosvětlí každou tmu“.
Když se setkal s obrem, a tady poprvé vysvitne, že Rogéar jest obrem, dokáže odrecitovat kouzelnou průpovídku čaroděje Bryaka, Rogéarova staršího bratra, přivolávající hříbě, i když předtím toho schopen nebyl, prohlásí se za jeho učně a že prý mu posílá dva vzácné dary získané z maurské země (černá spálená země), jablko štěstí a ženu podrobení (černá žena alias žena v černém).
Obr se zakousl do jablka, žlutá paní se jej dotkla a on padl mrtvý na zem.
Peronnik vběhl do hradu, smějící se květinu v ruce. Prošel padesát sálů, až se nakonec zastavil před stříbrnými dveřmi do sklepení. Ty se samy otevřely před smějící se květinou, která hlupáčkovi osvětlila cestu až ke zlaté misce a k diamantovému kopí (osudu).
Sotva se jich dotkl, země se mu otřásla pod nohama, rozlehl se ohlušující výbuch, palác (konstrukce) zmizel(a) a Peronnik stál uprostřed lesa s oběma talismany v ruce.
Vše by bylo v pořádku, kdyby se nevyprávělo, že bratrovi Rogéara, Bryakovi, se podařilo znovu se zmocnit obou talismanů, a tak těm, kteří by po nich zatoužili, nezbývá než si je znovu najít.
Na začátku oddílu Potopené světy je zařazena mimořádně podivuhodná legenda, Keris – Legenda o potopeném městě Is.
Je uvozena neméně enigmatickým čtyřverším:
Ker Is kdysi dávno utopené (Abaoue ma beuzet Ker Is)
Bylo až Paříží nahrazené (N’eus kavet de par da Baris)
Až se Paříž potopí (Pa vo beuzet Paris)
Ker Is se znovu objeví (Ec’h adsavo Ker Is)
Prohledal jsem web, jestli dvojí pravopis Baris/Paris je správně a vskutku tomu tak je. Baris je ovšem zřejmě archaičtější podobou novodobého Paris. Is je však psáno Ys.
Za dávných časů vládl Cornouaille mocný král Grallon. Cornouaille je bretaňskou obdobou Cornwallu. Název Cornwallis nebo Corn-wealas je jméno keltského kmene, latinsky Cornovii, a znamená „lidé z poloostrova“, (z kelt. „kernou“, tzn. „roh“ nebo „mys“. Je přibuzné anglickému „horn“, *ker- „nejhořejší část těla, hlava, roh, vršek, hřeben“), s příponou „-wealas“, ze slova „wals“, používaného v angličtině pro „cizince odjinud než z Německa“, zejména jde-li o „keltsky mluvící osobu“, tento prvek se objevuje ve slovech Valoni, Wales, Valašsko, walnut (vlašský ořech), a jména Wallace a Walsh).
Jednou se král a jeho družina ztratili na lovu v lese Ménéhom, až přišli k poustevně svatého muže Korentina. Ten měl ve studánce podivuhodnou rybu, z níž mohl každého dne kousek odříznout, aby ji příštího dne našel opět celou. Krále tak oslnil, že ho jmenoval biskupem Quimperu a v Landévenneku postavil klášter, načež se sám odstěhoval do města Is. Bylo tak veliké a krásné, že když chtěli kdysi lidé vyjádřit nádheru hlavního města Galotů, pojmenovali ho Par-Is, což znamená „podobné Is“. Bylo vystavěno níž, než byla hladina moře, a před vodou ho chránily hráze, které pod vedením nadpozemsky krásné princezny Alc’huèz, Ahèz (také Dahut, Dahud) vystavěli všichni korigani z celého kraje, vykovali železné brány, palác pokryli kovem podobným zlatu (jsou totiž zruční padělatelé) a zahrady obehnali ochozy a věžičkami, třpytícími se jako vyhlazená ocel.
Dahut může být známa také pod jménem Keben, a bývá líčena jako čarodějka a druidka. Někdy je ztotožňována s Lí Ban, posvěcenou mořskou pannou z Lough Neagh, kterou biskup z Bangoru v 6. stol. pokřtil a byla pak známa jako sv. Muirgen, tj. „z moře zrozená“. V jiném textu byla první ženou, která byla proměněna v lososa kromě své hlavy. Také se vypráví, že Bůh prý potrestal Dahut tak, že ji proměnil v podivné zvíře nazývané dahu, podobné kamzíkovi. Skřeti měli na starost i přístav, kde byli vykrmováni mořští draci, které si Dahut podmanila a přidělila každému obyvateli města jednoho takového a ti svým pánům nosili z vodních hlubin vzácné zboží a pomáhali jim napadat nepřátelské lodě. Bohatství je však proměnilo v necitelné hříšníky a Dahut jim v tom šla příkladem. Přijímala krásné muže, jimž dala kouzelnou masku, která je při odchodu zadusila. Černý muž je odvážel do lesa a svrhával je do hluboké propasti.
Korentin varoval Grallona, že Boží trpělivost je u konce, až jednoho dne přijel muž v červeném, který se vyznal ve špatnostech lépe než oni všichni dohromady. Jednoho dne ukradl princezně klíče od hrází a tehdy svatý Korentin vrazil do komnat krále a varoval ho, aby prchl, dokud je čas. Grallon nasedl na černého koně a vyrazil za svatým, který letěl vzduchem jako ptačí pero. Už slyšeli burácení vod a spatřili vousatého cizince, který už ve své ďábelské podobě odemykal všechny přehradní brány stříbrnými klíči, a moře v kaskádách zalévalo město, bílé zpěněné vrcholy vln vystupovaly nad střechy. Když míjeli Dahutin palác, vyběhla princezna na terasu a vrhla se za svého otce do sedla. Jeho kůň se náhle zastavil a sklonil a voda vystoupila Grallonovi až ke kolenům. Když prosil Korentina o pomoc, odvětil mu tento, aby setřásl hřích, který má za sebou. Grallon se nedovedl rozhodnout a tak se Korentin dotkl biskupskou berlou ramene princezny, která se svezla do mořských vln a zmizela v hlubině, které se od té doby říká Ahèzina propast.
Grallon padl na kolena, aby poděkoval za záchranu, ale sídlo hledal marně. Představa o velikosti města byla skutečně závratná. Bývá někdy označováno jako „dolní město“, Trewger, Treoger, „Traou“ a „Ker“.
Tam, kde stával přístav a čněly paláce, se rozkládal hluboký záliv, a nad troskami poslední potápějící se hráze zdvihl v triumfálním gestu červený muž nad hlavu stříbrné klíče (srv. H. P. Lovecraft: K branám stříbrného klíče).
Ahèz nepřestává od té noci strašit na moři, zpívá hlasem sirény, nechává si však říkat Mary Morgana, což bylo jméno starobylé bohyně vod, napůl žena a napůl ryba nebo dokonce had (srv. původ Meluzíny). Morgana byla mj. sestrou krále Artuše. Hora mezi Saint-Michel-en-Grève a Saint-Efflame je hrobka ukrývající nádherné město. Každých sedm let o vánoční noci se hora pootevře a trhlinou pak lze vidět ozářené ulice toho mrtvého města.
Mýtus o Atlantidě lze vnímat i z této legendy, protože ji lze psát jako Atlant Is, město u Atlantiku, resp. za sloupy Atlantovými.
*
Knihu provázejí půvabné linoryty Dagmar Urbánkové. Evokují děj, někdy vtipně, jindy mrazivě, a jejich naivita a syrovost příhodně rámují kouzelné příběhy. Pro knihu však vytvořila i iniciály a viněty, navrhla obálku a potah knihy a potištěné předsádky.
Napadlo mne, když se tak člověk probírá všemi dosavadními svazky edice mýtů a pohádek nakladatelství Argo, že by Markéta Nová mohla začít připojovat na konci každého svazku stručný medailon ke každému ilustrátorovi, protože někdy je docela obtížné o nich dohledat nějakou zmínku.
V knize najdete rozsáhlý poznámkový aparát, který detailně vysvětluje dotčené pojmy, dále seznam použité literatury, soupis bretaňské slovesnosti a nakonec i studií a knih o Bretani v češtině, který sestavil Daniel Samek.
Nemohu se dočkat dalšího svazku!
*
© San
© okultura, MMXII
