(CD, PRO00268, Projekt, 2011)
Byron Metcalf with Steve Roach: The Shaman’s Heart II: The Healing Journey (CD)
PRO00268, Projekt, 2011
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
*
Z řady tmavých, až pochmurných obalů z poslední doby, jež vycházejí ve vydavatelství Projekt, vybočuje album Byrona Metcalfa svou příjemnou žlutohnědou barvou. Ta souvisí touto zemskou barvou se šamanistickým obsahem díla. Na rozdíl od jiného takto orientovaného CD Soriaha, který se soustředil spíše na čarování a zaklínání aztéckými slovy a hrdelním zpěvem, ale jinak šel po povrchu, můžeme o Metcalfovi říci, že jeho bubnování a hudba jsou vskutku s prvky šamanismu.
Samozřejmě, že opět nemůžeme mluvit o šamanské hudbě, protože nic takového neexistuje. Jsou šamanské rituály, zaměřené za nějakým účelem – šamanský výlet, léčení, navázání kontaktu s duchy apod., ale zde šaman řeší individuální situace pomocí bubnování a zvuků svého hlasu atd. a nelze přímo mluvit o hudbě a také je těžko přenosná na CD. Také je především velmi jednotvárná a v tom je její postupně se vyvíjející silný účinek. Takže i u Metcalfa musíme mluvit o hudbě, která je schopna určitým způsobem navodit šamanské stavy změněného vědomí, a to ještě jistě ne u každého.
Důvodem je to, že nehraje sám, ale přizval si Steve Roache, který hraje sice též na didžridů, ale především na různá elektronická zařízení. Tak tomu bylo již u prvního společného alba se stejným názvem z roku 2004. Tam se Roach, po pravdě řečeno, držel dost zpátky a byla to především záležitost Metcalfa. Zde je struktura alba velmi obdobná. Také je dlouhá, pomalá, mírně rytmická příprava, stejně pulzujícího rytmu, ale Roach do něj mnohem více zasahuje svými „strašícími“ zvuky a hrou na velmi nahalené didžridů. Metcalf se drží bubnování a chřestidel.
Máme tu jednu, přes 70 minut dlouhou skladbu, kterou si pro místa vnitřních přechodů Metcalf rozdělil do deseti částí. Opravdu zajímavé to začne být od šesté kde převáží skvělé, rychlé, rytmické bubnování a chřestění. Vykulminuje vše v sedmé části, kde se objevují i slovní projevy, jež mi tak často u této instrumentální hudby chybí a Roach výborně spolupracuje. Vše pokračuje ještě v osmé skladbě, po níž je zlom do pomalého rytmu a Roachových ploch, takže extáze trvala zhruba dvacet minut, asi od 33. minuty. Zbývajících dvacet minut následuje uvolnění, které v podstatě odehraje bez rytmu Roach sám. Můj výsledný dojem je, že první album bylo v něčem lepší, u druhého je zase extatická část obou hudebníků velmi silná.
© okultura MMXII
© Jiří Mazánek
*
