Ukázky z knihy Josepha P. Farrella SS Bratrstvo zvonu: Neuvěřitelná tajná technologie nacistů, která vyšla v nakladatelství Horus a Volvox Globator.
*
Činnost zvonu a jeho účinky: Rekonstrukce zvonu podle Witkowskiho
Při nastínění hlavních rysů z Witkowskiho prezentace doložených provozních a konstrukčních parametrů a účinků zvonu se pokusím být natolik důkladný, jak jen je to možné při uvádění citací z jeho výzkumu, neboť mnohé z toho, co říká, přímo souvisí s mými vlastními, a to připouštím, spekulativními výklady o některých aspektech zvonu. Činíme-li tak, a trvám na tom, že tomu tak je ve shodě s Witkowskim i Cookem, pak zvon představoval průlom v „pohonu na silové pole“, ovšem zastávám názor, že zvon představoval mnohem více než jenom tohle. Věřím tomu, že onen průlomový pohon byl motivem projektu, a věřím rovněž, že po cestě a možná dokonce už na samém počátku projektu, ještě předtím, než byl „zvon“ postaven v celé své velikosti, se Němci také setkali s nepředvídanými účinky, jež se rovněž staly základní výzkumnou oblastí tohoto projektu. Jak se pokusím ukázat ve světle současných modelů a experimentů, zvon vykazuje mnoho charakteristických znaků zařízení s rozmyslem navrženého koherovat s energií nulového bodu nebo „připojit se“ k ní, a zařízení navrženého fungovat takto nejen za účelem pohonu, nýbrž kvůli přeměně této technologie pro vojenské účely. Proto se dá asi nejlépe chápat jako prototyp „skalárního“ zařízení, jako prototyp technologie extrémně sjednocené fyziky. Budeme-li toto mít na paměti, můžeme se vrátit ke zkoumání, jež prováděl Witkowski.
Kde se to všechno odehrálo
Podle Witkowskiho byly hlavní laboratoře určené k práci na zvonu v dolním Slezsku, ve městech Neumarkt (dnes Środa Śląska) a Leubus (dnes Lubiąż), ukryté uvnitř podniku Schlesische Werkstätten Dr. Fürstenau & Co., G.m.b.H. Finanční korporační podporu získávalo od A.E.G. (Allgemeine Elektricitäts-Gesellschaft) a obří elektrotechnické firmy Siemens.[1]
Ještě další podzemní zařízení existovalo v dolním Slezsku v zámku v Książi (dříve Schloss Fürstenstein) stejně jako jiné, ukryté v uhelném dole ve Waldenburgu (dnes Walbrzych), kde mohl být zvon původně testován.
O kousek dál se nachází další komplex, který je součástí tohoto projektu, důl Václav v Ludwigsdorfu[2] (dnes Ludwikowice Kłodzkie). Tady v odlehlém údolí vystavěla SS krysí spleť tunelů a bunkrů, opět ukrytých v uhelném dole, a velmi zvláštní objekt, který vypadá jako veliký betonový monument kruhového tvaru; zcela evidentně jde o nějaký druh testovacího zařízení.
Tento kruhový monument stojí uvnitř nádrže nebo bazénu, kolem nějž jsou výstupní otvory pro těžkou elektrickou kabeláž.
Witkowski rovněž poskytl autorovi více informací, které nebyly k dispozici v době, kdy vyšla jeho kniha. Rainer Karlsch, německý historik, jenž nedávno vydal ve své domovině knihu o Hitlerově jaderném programu, se také
ve své knize zmiňuje o týmu fyziků z německé univerzity (v Giessenu), který v Ludwikowicích[3] prováděl mnohá bádání, zejména v kruhovém monumentu. Výsledek je takový, že v konstrukci (ve výztužích) se nacházejí izotopy, které mohou vzniknout jenom jako výsledek ozáření silným proudem neutronů, takže tu tedy musel být nějaký druh zařízení urychlujícího ionty, a spíše těžké ionty. Dalo by se vypočítat, jaká byla intenzita radiace v roce 1945 a celkově vzato byla velmi vysoká.[4]
Jinými slovy, ať už bylo v kruhovém monumentu testováno cokoliv – a existuje velmi silný náznak, že to byl zvon – vyžadovalo to robustní strukturu, aby to bylo pod kontrolou, jenže to vydávalo i mocné tvrdé záření.
Historie a krycí názvy projektu
Zatímco první experimenty se zvonem se odehrály v květnu a červnu 1944,[5] projekt samotný koncipován o dva roky dříve, což znamená, že to vyžadovalo dlouhé období příprav převést teorii – ať už šlo o cokoliv, co se na ní podepsalo – do fáze praktické a technické realizace.
Celý výzkumný projekt jako takový vznikl v lednu roku 1942 – pod krycím názvem „Tor“ („Brána“), který trval až do srpna 1943. Poté byl přejmenován nebo spíše rozdělen do dvou „podprojektů“. Krycí název „Tor“ byl nahrazen krycími názvy „Chronos“ a „Laternenträger“. Oba se vztahovaly ke „zvonu“, ale projekt se rozdělil podle fyzikálních a lékařsko-biologických aspektů. Nezjistilo se, který krycí název korespondoval s určenou stránkou těchto prací. Systém pohánějící „zvon“ obdržel pravděpodobně krycí název „Charite-Anlage“.[6]
Krycí názvy jsou sugestivní, protože „Chronos“ znamená řecky „čas“ a „brána“ je sama o sobě sugestivní dostatečně. Složí-li se oba dohromady, naznačují přinejmenším částečně úmysl skrývající se za tímto výplodem, jímž bylo manipulovat s časem. Je-li tomu tak, je to další náznak toho, že nacisté zavrhli speciální relativitu s jejím lokálně plochým vesmírem. Ve skutečnosti možná experimentovali s jistým druhem „hyper-relativity“ neboli s lokálně manipulovanou časoprostorovou křivkou. Význam krycích názvů pak poukazuje na velmi radikální a exotická odvětví fyziky; takové fyziky, jež – opírajíc se o některé Witkowskiho domněnky – tu předchozí daleko přesahovala.
Jenže co s tím dalším krycím názvem, Laternenträger? Doslova to znamená „nosič lucerny“ nebo „přenášeč lucerny,“ tzn. osoba, která rozsvěcovala pouliční svítilny v době před existencí elektrického světla a fotovoltaického elektrického článku, jež se pak obešla bez takových rozsvěcovačů svítilen. Může tu však jít o něco významnějšího ve volbě takového zvláštního krycího názvu, jak poznamenává Witkowski: „Lze se na to podívat z jiného úhlu. Mohlo by jít, jak to napadlo i mně, o nikoliv doslovný překlad jistého prastarého jména – jména ‚Lucifer‘, tzn. ‚světlonoš‘.“[7]
V každém případě je pro náš účel významným bodem nejen to, že krycí názvy mohou ledacos naznačovat, přinejmenším obecně, o exotické fyzice, kterou měl projekt zkoumat, ale rovněž že tento projekt byl zjevně v činnosti přinejmenším dva roky předtím, než přišel praktický technologický výstup – samotný zvon. To ovšem vyžaduje vysoký stupeň teoretického zázemí, které jej inspirovalo, a naopak to znamená, že musíme velice pečlivě prostudovat tato vodítka při pokusu rekonstruovat to, o jaký teoretický základ mohlo jít.
[2] Oblast nevyužitého dolu v Ludwikowicích a přilehlých kopcích Gontowa a Włodyka se stala prostorem, kde se počátkem roku 1944 dynamicky rozvíjela důlní těžba a výstavba. Ale už v roce 1942 tu bylo v prostorách vesnice na ulici Wiejska vytvořeno pracovní zařízení pro polské židy. Provozovala jej organizace Schmelt. Na 600 vězňů pracovalo v muniční továrně, jež byla postavena v základech nevyužívaného dolu. V roce 1944 se stal tábor v Ludwikowicích pobočkou KL Gross-Rosen. Byl tu ještě další tábor sestávající z 50 baráků. Byly domovem skoro 1500 vězňů, kteří pracovali v muniční továrně v Miłkówu a pravděpodobně byli využíváni při stavbě konstrukčního místa v obrovské podzemní důlní oblasti kolem Gontowy a Włodyky. Osud mužských vězňů zůstává podnes neznámý. Byli pravděpodobně zavražděni a pohřbeni v jedné z důlních jam. V roce 1945 byl důl “Wacław” Němci zatopen. Stejně tak byla zničena muniční továrna. – Pozn. př.
Konstrukční plán zvonu a účinky jeho činnosti
Witkowskiho anonymní informátor ze zpravodajské služby vzbudil dosti zájmu v tomto polském žurnalistovi o předmět toho, co skutečně představovala takzvaná Wunderwaffe, že začal pátrat po skrytých bibliografických údajích, jež by na ni odkazovaly. Šetření započalo ještě u jiného charakteristického výroku ministra propagandy dr. Josefa Goebbelse, který předala jeho manželka Magda své švagrové. Ministr nacistické propagandy viděl zbraň „tak vizionářskou“, že může garantovat konečné vítězství.[8] Taková tvrzení byla samozřejmě v obležené Říši na denním pořádku. Jenže Witkowski brzo zjistil podivné potvrzení z dalšího zdroje, tentokráte od vojenského pobočníka Otto Skorzenyho z dobře známého komanda SS: tím byl Karl Radl. Radl přiznal, podle dokumentů, jež Witkowski objevil v amerických archivech berlínského dokumentačního centra, že Skorzeny byl v roce 1944 nasazen do četných sabotážních akcí za ruskou linií, protože „přišel do styku se ‚zázračnou zbraní‘ a následkem toho ‚byl posedlý‘ myšlenkou ‚Sonderkampf‘ (‚boje za zvláštních podmínek‘), co se týče použití této zbraně, do takové míry, že ji považoval za jediný jistý způsob, jak vyhrát válku.“[9] Jenže zde tím tato záležitost nekončí.
Po válce – podle zpráv španělského tisku, po nichž brzo následovaly podobné články v americkém tisku – se Skorzeny pokoušel prodat tajemství této neznámé Wunderwaffe Američanům. Články „zmiňovaly, že kromě jiného to, čeho se týkala, byl jistý neobvyklý létající objekt s ‚elektromagnetickým pohonem‘, který byl současně ‚odpovědný za vlnu pozorování létajících talířů nad Severní Amerikou toto léto‘.“[10] Článek pokračoval tvrzením, že tyto „talíře“ postavili ve Španělsku němečtí vědci v exilu a že jejich princip létání se zakládal na gyroskopu.[11]
Zvědavost Witkowskiho byla nyní definitivně vyprovokována, a tak si zase sjednal další setkání se svým anonymním informátorem. Z těchto setkání vyvstal následující obraz zvonu:
Toto záhadné zařízení – „zvon“ („die Glocke“) – se jevilo na první pohled relativně jednoduché, třebaže tomu neodpovídaly podivné účinky jeho činnosti. Je pravda, že popis je neúplný a nevědecký, protože pochází od vojenského personálu, který neměl přístup ke všem údajům, přesto ale i potom obsahoval mnoho cenných detailů. Hlavní část „zvonu“ tvořily dva masivní cylindry nebo bubny okolo jednoho metru v průměru, jež se během experimentu otáčely v protisměru úžasnou rychlostí. Tyto bubny byly vyrobeny ze stříbřitého kovu a rotovaly kolem společné osy. Osu tvořilo zcela neobvyklé jádro o průměru asi dvanáct až dvacet centimetrů a spodním koncem bylo upevněno k masivnímu podstavci „zvonu“. Ten byl vyroben z těžkého tvrdého kovu. Před každým pokusem byl umístěn do jeho nitra jistý druh keramického podélného kontejneru (definovaný jako „vakuová láhev“…) obloženého vrstvou olova silného přibližně 3 cm. Byl 1-1,5 metru dlouhý a naplněný zvláštní metalickou substancí s fialově zlatým odstínem a uchovávaný při pokojové teplotě s konzistencí „lehce koagulované želatiny“. Z uvedené informace vyplývalo, že tato substance měla krycí název „IRR XERUM-525“ nebo „IRR SERUM-525“ a mezi jinými složkami obsahovala oxid thoria a oxid berylnatý. Název „Xeron“ se také objevuje v dokumentaci. Šlo o nějaký druh amalgámu rtuti obsahujícího různé těžké isotopy.
Rtuť, tentokráte již v čisté podobě, byla rovněž přítomna uvnitř rotujících cylindrů. Před začátkem každého experimentu, a možná také během něj, byla rtuť intenzivně ochlazována. Protože se vyskytla informace o používání velkých kvant tekutého dusíku a kyslíku, vypadá to, že ty byly chladícím médiem. Celé zařízení, tj. cylindry a jádro, bylo zakryto dříve zmíněným keramickým krytem zvonovitého tvaru – cylindr nahoře zaoblený byl opatřen jistým druhem háku nebo zámku. Celé zařízení mělo kolem 1,5 metru v průměru a byl okolo 2,5 metru vysoký…
Osoba, s níž jsem rozmlouval, v každém případě zdůrazňovala, že v souvislosti s popisovaným zařízením nepadlo ani jednou slovo „zbraň“.[12]
Na tomto místě je třeba se zastavit a uvážit tyto detaily, protože se poněkud liší od seznamu, který pořídil Nick Cook v knize Hunt for Zero Point, a od mého dřívějšího popisu v knihách The Giza Death Star Deployed a Říše Černého slunce.
- Zvon sestával:
- Ze dvou protiběžících cylindrů na společné ose a tyto cylindry byly zjevně naplněny nebo potaženy čistou rtutí;
- Osa samotná sestávala z jádra z těžkého kovu, pravděpodobně bylo duté, neboť sloužilo jako schránka pro mysteriosní směs thoria, beryllia a rtuti známé jako Xerum-525;[13]
- Vnější kryt byl vyroben z keramického materiálu.
- Rtuť, a patrně i vnitřek zvonu, byla nesmírně ochlazována (podle všeho tekutým) dusíkem a kyslíkem;
- Zvon byl přibližně (podle tohoto Witkowskiho nejnovějšího bádání) 2,5 metru vysoký (asi osm až devět stop) a měl kolem 1,5 metru v průměru (čili asi čtyři až pět stop), co do velikosti menší než původně oznámil Nick Cook.
Ten poslední detail je možná významný, poněvadž jsem provedl srovnání zvonu a UFO objeveného u Kecksburgu ve své předešlé knize Říše Černého slunce. Zde jsem dospěl k závěru, spoléhaje se na rozměry udané Nickem Coockem – 12-15 stop výšky a 9-12 stop v průměru – a obdobné rozměry objektu, který havaroval u Kecksburgu, že šlo možná o jeden a tentýž objekt. I když nové rozměry mají tendenci toto spojení oslabovat, trvám nicméně na svých domněnkách a v této knize je ještě rozvíjím: možná to byl zvon nebo jiné podobné zařízení, jež u Kecksburgu havarovalo.[14]
V každém případě výše uvedený seznam vyvolává jisté neodbytné otázky:
- Jaký účel měly protiběžící cylindry?
- Byly tyto cylindry seřazeny jeden uvnitř druhého nebo byl jeden na vrcholu toho druhého?
- Jaký účel mělo používání rtuti v těchto cylindrech?
- Jaký účel mělo používání zjevně radioaktivní látky Xerum 525? Bylo Xerum 525 nějakým isotopem rtuti nebo šlo o isotop rtuti ve sloučenině s jinými prvky?
- Jaký účel měl keramický kryt?
Jak uvidíme, Witkowski měl svá vlastní přijatelná vysvětlení pro některé z otázek. V následujícím je ověříme a právě tak vyslovíme i své vlastní domněnky.
Ovšem Witkowskiho setkání s jeho informátorem přinesla mnohem více informací nejen o samotném zařízení, ale i o jeho experimentálním provozu:
Každý takový experiment se odehrával ve speciálně připravené místnosti – nádrži. Ve většině případů byla v podzemí. Její povrch byl pokryt keramickými taškami a podlaha krytinou z těžké gumy. Tato podlahová krytina byla po každém pokusu zničena (!), zatímco tašky byly omyty – deaktivovány růžovou tekutinou připomínající solný roztok. V případě testů prováděných uvnitř místnosti v opuštěném dole v roce 1945 byla taková místnost vždy zničena (vyhozena do povětří) po dvou třech zkouškách…
Nejdříve ze všeho byl připraven samotný „zvon“ spolu se značným množstvím elektroinstalace, jež jej provázela. Na zvláštní rampu byla umístěna celá řada fotoaparátů, kamer a jistě také měřících přístrojů k výzkumu samotné místnosti. Kolem pak byla rozmístěna řada vzorků či předmětů, na nichž byl testován účinek emitované energie. Mezi nimi zvířecí organismy (živé ještěrky, krysy, žáby, hmyz hadi a se vší pravděpodobností také… lidé – vězni z KL Gross-Rosen[15]), rostliny (mechy, lišejníky, kapradiny, přesličky, houby, plísně) stejně jako celou řadu substancí organického původu jako: bílek, krev, maso, mléko a tekuté tuky. Přípravy samozřejmě prováděli vědci a technici… stejně jako komando vězňů z koncentračního tábora v Gross-Rosenu, speciálně vybraných pro tuto práci. Šlo asi o stovku lidí… Těsně před začátkem experimentu byl všechen personál odsunut do vzdálenosti 150-200 metrů, zároveň si navlékli ochranné obleky z gumy, helmy nebo tvrdé klobouky opatřené velkými červenými stínítky.[16]
K našemu předešlému seznamu proto můžeme připojit následující body:
- Experimenty byly prováděny v podzemní místnosti, jejíž částí byla nádrž;
- Místnost byla izolována gumovou krytinou pokrytou keramickými cihlami;
- Účinky zvonu během jeho činnosti dosahovaly do vzdálenosti nějakých 650-700 stop (195-210 metrů) kolem zařízení;
- Místnosti musely být už po několika málo testech zničeny, zjevně vzhledem k silným reziduálním účinkům vyplývajícím z jeho provozu;
10. Účinky zařízení na živé organismy a organický materiál byly očividně zásadní oblastí výzkumu;
11. Dokonce i na takovou vzdálenost museli technici nosit gumové obleky (což naznačuje, že když byl zvon v provozu, nebyl elektricky uzemněn); a
12. Bylo třeba chránit oči červenými stínítky.
Účinky zvonu, pokud byl v provozu, vyústily v tento zvláštní seznam extrémních opatření; šlo jak o „krátkodobé a dlouhodobé účinky – tak i možná takové, o nichž nevíme.“[17] Co se týče krátkodobých účinků, ty
bylo možno vnímat bezprostředně poté, co byl zapojen proud. Šlo o: charakteristický zvuk, který lze popsat jako cosi extrémně podobného bzučení včel v zapečetěné láhvi (odtud neoficiální název „včelín“ – „Bienenstock“, jenž se ve vztahu k „zvonu“ rovněž užíval) stejně jako série elektromagnetických účinků. K nim patřily: výboje v okolí 220 V elektroinstalace (žárovky „shořely“) pozorované v případě pozemních testů na vzdálenost přesahující 100 metrů, modravá fluorescence (modré zář) kolem „zvonu“ – samozřejmě následek emise ionizující radiace stejně jako velmi silné magnetické pole zmiňované ve výkazech. Nadto účastníci experimentů pociťovali poruchy funkce nervového systému, jako třeba mravenčení („brnění“), bolesti hlavy a kovová pachuť v ústech.[18]
Nepochybně činnost zvonu indukovala jakési velmi zvláštní a velmi extrémní účinky, a jak mnozí čtenáři rozpoznají, „kovová pachuť“ v ústech účastníků je jedním z typických rysů společných těm, kdož se dostali do těsné blízkosti UFO.[19]
Dlouhodobé účinky byly stejně zvláštní. Účastníci trpěli nespavostí, poruchami rovnováhy, svalovými křečemi a tvořením vředů. Němci zjevně později „uspěli v tom, že radikálně snížili tyto nežádoucí účinky.“[20]
Šlo však o účinky jeho činnosti na organické materiály, které byly nejzvláštnější a nejsmrtonosnější. Různé rostliny, zvířata a podle všeho i nešťastné oběti koncentračního tábora trpěly „různými druhy“ následků, z nichž dominující byl „rozpad tkáňových struktur, gelování a stratifikace tekutin (mezi jinými i krve) do zřetelně oddělených frakcí a podobně.“[21] Ve skutečnosti během prvních sérií zkoušek, provedených zřejmě během května a června 1944, „způsobily tento druh vedlejších účinků smrt pěti vědců ze sedmi, kteří se jich zúčastnili. Následkem toho byl celý první výzkumný tým rozpuštěn,“ a hlavní prioritou projektu se stalo omezení těchto účinků.[22] Jinými slovy, zhoubné účinky zvonu nebyly tím, přinejmenším zpočátku, po čem by Němci šli. Jejich cílem bylo něco úplně jiného. Jak ještě dále uvidíme, takové výsledky a jejich potenciál pro nový druh smrtící zbraně by nevyšel u Němců naprázdno. Zatímco Witkowski se sice kloní k názoru, že zvon představoval tajný projekt jakéhosi druhu pohonu, jeho klasifikace jakožto Kriegsentscheidend a jednoznačný nárok na označení „Wunderwaffe“ by se zdály volat v tomto směru o další spekulace, opřené o Witkowskiho odhalení. Za chvilku se k tomuto předmětu vrátíme.
Nejpodivnější změny v organickém materiálu „byly pozorovány v případě zelených rostlin.“
Během první fáze, v rozpětí asi pěti hodin poté, co byl test ukončen, rostliny bledly nebo šedly, což prozrazuje rozklad nebo rozpad chlorofylu. Mimořádné je, že v rozporu s tím takové rostliny normálně vegetovaly, podle všech příznaků, po delší období – v řádu týdne. Potom následovalo bezprostřední, téměř okamžité nebo stupňovité (8-14 hodin) rozložení na mazlavou hmotu, „s konzistencí žluklého tuku,… jež postihlo celou rostlinu. Tento rozklad postrádal všechny charakteristické známky bakteriálního hnití – mezi jiným zápach. Navíc byl příliš rychlý, budil dojem, že se rozpadala celá struktura.
Zároveň byla u kapalných organických substancí pozorována tvorba neurčitých krystalických struktur…[23]
Z toho by mohl člověk vytušit, co se stalo, když bylo zařízení spuštěno poprvé, způsobilo smrt pěti vědců a techniků, kteří ho obsluhovali. Nerozvážně byli vystaveni jeho neobvyklým účinkům a buněčná struktura jejich těl a tělních tekutin se zcela zhroutila. Jak dále uvidíme, jsou takové účinky jasným projevem „skalárního“ zařízení.
Nebyly to však jediné zvláštní účinky spojené se zvonem. V oblasti dolního Slezska kolem Ludwigsdorfu (dnes Ludwikowice Kłodzkie), kde měl projekt sídlo, kontaktovali Witkowskiho ti, co přežili projekt nebo ti, kteří za války toto území obývali a oznámili mu, že viděli „vertikálně přistávající a startující objekty,“ objekty některými popisované jako „létající barely“.[24]
[9] Witkowski: The Truth About the Wunderwaffe, str. 231.
[11] Tamtéž, str. 232, kurzivu přidal Witkowski.
[12] Witkowski: The Truth About the Wunderwaffe, proloženě zvýraznil Witkowski, kursivu přidal autor.
[13] Geoffrey Brooks poznamenává, že: „Do roku 1944 Německo shromáždilo všechny dostupné evropské zásoby thoria, ale když pátrala americká mise Alsos po důvodu, nemohla najít uspokojivou odpověď. (Hitlerovy hrozivé zbraně, str. 146.
[14] V tomto ohledu jsem dříve v knize Reich of the Black Sun vyslovil domněnku, aniž bych měl přístup k dílu Witkowskiho, že mysteriózní Xerum-525 pro zvon bylo radioaktivním isotopem rtuti nebo nějakých jiných prvků nebo sloučenin. Viz Reich of the Black Sun, str. 335.
[19] Kovová pachuť je někdy příznakem blízkých setkání s UFO. Ufolog Timothy Goode sepsal následující výčet u takového setkání podle německého ufologa dr. Petera Hattwiga a jeho ženy: „Najednou jsme slyšeli jasný bzučivý zvuk přicházející z nebe. Po třech nebo čtyřech sekundách tento hluk, jenž se zdál být jakoby ‚kovový‘, jako by byl vytvářen nějakou odstředivou silou, ještě zesílil… naše ložnice a terasa venku byla zalita něčím mnohem silnějším, než je měsíční světlo – modravě bílé barvy podobné neonovému světlu. Zároveň jsme oba cítili na jazyku zvláštní druh kovové pachutě.“ (Timothy Goode: Unearthly Disclosure: Conflicting Interests in the Control of Extraterrestrial Intelligence [Arrow Books, Londýn 2000], str. 48).
*
Translation © Martin M. Mrskoš
© Joseph P. Farrell, Adventures Unlimited Press
© okultura, MMX & Volvox Globator, 2011
