Švýcarský autor P. -R. König je čtenářům Revue HORUS znám z čísla II/94, kde byl uveřejněn jeho článek k historickému fenoménu O.T.O. Tentokrát uveřejňujeme jeho příspěvek, který přednesl pro CESNUR na universitě v Římě, zabývá gnostickými aspekty spásy, misogyny, O.T.O. a úvahou o tom, je-li sperma homeopatickým lékem.
*
Jednoho dne se universum rozpadlo na kousky – ať už to způsobil ženský aspekt Stvořitele nebo nějaká přechodná jsoucnost mezi božským a profánním.
Ti, kdož jsou s tímto světem i v něm, kdož se těší dobrému zdraví a zakusili lásky i uspokojení v oborech, které upřednostňují, nemají – jak se zdá – zapotřebí gnosticismu léčícího universum, který – jak věřím – je náboženskou pomůckou, kterak nést úděl nesnesitelného života.
Mág a gnostik žijí najednou ve dvou různých světech. Jenže zatímco mág se snaží onoho světa nad sebou využít, aby měl moc nad světem vezdejším, gnostik hledá božskou skutečnost, království, které se nachází zde na tomto světě, který je pouze jakýmsi druhem stínového světa. Ale jak mág, tak i gnostik cítí, že sexualita může být klíčem nebo dveřmi do jiných světů; liší se však asketickou nebo libertinskou, smyslovou orientací. O tom se chci zmínit. Uvedu souhrn gnostických tradic, ale ne co se týče literatury, ani obecně srovnáváním jejich kosmologie a ani jejich historií; obrátím se k moderním dobám, v nichž moderní gnostikové pravděpodobně vidí oba světy reálněji než starověcí gnostikové.
→ Spása
Život ve světě, který je subjektivně pociťován a zakoušen jako „prohnilé místo“ (gnostický pojem), volá po spáse. Místem, kde tato spása začíná, je hmotné tělo. Vystupuje do vyšších úrovní (např. emocionální úroveň a intelektuální úroveň), dokud nedosáhne božského místa v plérómatu. To jest ta přetékající plnost. Toto pléróma, ať už je v člověku nebo někde ve vnějším prostoru, je gnostickým protikladem tohoto „prohnilého“ pozemského místa. K tomu, jak opustit toto prohnilé místo, lze vytyčit dvě cesty: přemoci ho nebo se ho vystříhat (asketický koncept); nebo jej rozpustit tím, že žijeme až do úplného konce (smyslová cesta). Na vyšší úrovni je tomu naopak. Smyslová cesta vede k homeopatickému asketismu: tím že oslabujeme zlo, zatímco se mu s potěšením oddáváme jakožto nutnosti. Sensualističtí gnostikové vítají hřích s otevřenou náručí, aby zakusili zkaženost tohoto světa a aby jako fénix povstali z popela. Sexuální orgie jsou výpotkem božského pneuma či Logu, který vystupuje k plérómatu. Asketická cesta reaguje alopaticky[1]: proti jedu existence podává jako lék nevědomost těla.
Koncept „homeopatie,“ pojem, který jsem použil výše, je překvapivě často používán jako metoda asketického způsobu gnostického života. A homeopatie má překvapivě mnoho společného se samotným gnosticismem.
Homeopatie a gnosticismus považují hmotnou úroveň pro člověka za nejdůležitější. Oba koncepty se snaží vrátit člověka nebo lidstvo do primitivního či archaického stavu zdraví nebo spásy. Tento stav se manifestuje na nejvyšší spirituální či božské úrovni. Jak homeopatie, tak i gnosticismus učí, že léčení anebo spása putuje z horního k dolnímu a zvnitřku navenek (což nám připomíná Smaragdovou desku Herma Trismegista v podání rosikruciánů a svobodných zednářů). Ale zatímco gnosticismus nabízí spásu anebo zdraví buď jako „maximem k optimu“ nebo „minimem k optimu,“ homeopatie se drží prostřední cesty rovnováhy.
Ústřední bod asketických a sensualistických gnostiků spočívá v jejich konceptu spermatu.
Je to právě sperma, které obsahuje Svatý Logos, jenž, je-li v člověku, má být přiveden zpět do plérómatu. Tím jsou postulovány dvě otázky: 1. Může dojít žena spásy? – 2. Co máme se spermatem učinit?
→ Misogynové
Možná proto, že nenasytnost ženského aspektu kreativního jsoucna má na svědomí pád do profánního, je povinností muže vrátit universu jeho úplnost a integrálnost. Na hmotné úrovni je žena stižena trestem v podobě velké rány mezi nohama. Tato rána naznačuje místo, kde byl primitivní člověk kdysi spojen se svým ženským aspektem: dokonalý androgyn, nyní vpůli roztržený. Nyní je na muži, aby zakoušel chtíč, který rozčísl universum. Žena musí trpět. Jedině mužovo sperma je nositelem svatého Logu. Ženy nemají prostatu, a proto nejsou pro mužovu spásu absolutně nutné, dokud ten nedosáhne androgynství. Najde-li pro ženu nějaké „použití,“ pak jenom jako kanál k vyšším božským entitám. Možná, že vidí nějaké využití pro menstruační krev? Je-li orientován křesťansky (říkejme mu libertinský gnostik), může použít její krev jako „krev Páně“ a konzumovat ji jakožto „náboženskou krmi.“ Vidí-li svět jako skutečně špatné místo, vyhne se tomu mít děti a zvířecky pojídat maso (a tak tu máme vegetariány). Asketik se bude bránit tomu mít ejakulace, a to dokonce i se svou manželkou, ale nasměruje svoji sexuální energii prostřednictvím jógických cvičení do své hlavy (kde, jak předpokládá, se nachází nejkratší a přímé přemostění k božskému). Aby dosáhl androgynství, vniká do své ženy (a vyhýbá se orgasmu), aby i ona měla něco z jeho rozkoše.
Všechna gnostická hnutí, ať už ve starověku nebo v dobách moderních, přiznávají spásu pouze muži: žena se musí stát mužem, aby mohla vstoupit do království nebeského. Asketičtí gnostikové se vyhýbají ejakulaci a dovolují ženě, aby se spojila s jeho úžasnou schopností „produkovat“ Logos; libertinští gnostikové využívají všech ženských darů k tomu, aby vypotili Pneuma.
Nuže. Obě položené otázky nelze oddělovat. Jedině mužské sperma dokáže zprostředkovat spásu a žena se musí stát mužem, aby dosáhla spásy.
Známe dnes nějaké spermognostiky? Už od počátku tohoto století se formovala nejslavnější skupina jako quasi-zednářská organizace pod názvem Ordo Templi Orientis, v krátkosti: O.T.O.
→ O.T.O.
O.T.O. má dva protagonisty, Němce Theodora Reusse a notoricky známého Angličana, Aleistera Crowleyho. Bylo o nich řečeno i napsáno již dost, takže se o nich nebudu šířit.
Tito dva moderní gnostikové (a jejich ovečky) byli poživači spermatu. Oba jej přiřazovali ke svatému Logu; a oba dva neměli rádi ženy. Ale zatímco Reussova biografie mluví o tom, že se otevřel jak vůči asketickým, tak i libertinským metodám jakožto prostředkům k dosažení spásy, tak Crowleyho libertinská biografie ukazuje individuum, jehož universum se každým dnem zmenšovalo, a jehož svět byl zabydlen démony, kteří se v nejtemnějším okamžiku nerozplynou, aby fénixovi umožnili zrodit se.
O.T.O. bylo a je tajnou součástí etnologického undergroundu civilizace. U roubení této tmavé studny leží jen ti, kteří mají ústa plná spermatu. Ale poněvadž je tento fakt příliš zjednodušený a je to možná škoda, zaobaluje se do mnoha „slovních obratů,“ prostě eufemismů. Zatímco staří gnostici směřovali přímo k náboženským technikám, které se spermatem zabývaly (bez ejakulace nebo konzumace sexuálních fluid); moderní gnostikové propagují nesčetné tradiční postupy východních i západních tradic o spáse, která netkví ve spermognosticismu; to jenom aby skryli sperma ve vnitřní svatyni své organizace. A také rozčísnutí universa se pokoušejí léčit oběťmi, liturgiemi, zpěvy a svěcením. Ale mystérium sešlo z pravé cesty: je tu příliš mnoho materialismu kolem O.T.O. skupin; a to strhává hledajícího k zemi a brání mu ztotožnit se s božským.
Po mnoha letech placení členských poplatků a nakupování knih svých milovaných vůdců a dokonce i potom, co se už dověděli „tajemství,“ tak jednoho dne odhalí člen O.T.O., ať už náhodou nebo prožitou zkušeností, že řádové schéma spásy mu gnosi nepřinese. A to proto, že O.T.O. má tak složitou strukturu stupňů, za kterou musí pěknou řádku let platit, než jí projde, a že také směšuje speciální psychologii jednoduchých gnostických nauk se všemi ostatními náboženskými nástroji a životopisem svých charismatických vůdců; organizace samotná se stává opravdu „prohnilým místem.“ Nebratrské chování, domýšlivý egoismus, lhaní, hraní divadýlka, vytáčky a hysterie; vede to k nekonečným rozepřím, třenicím a dokonce i soudům. Tohle všechno dohromady způsobí, že se O.T.O. stane téměř nesnesitelným místem. Ačkoliv odštěpené skupiny O.T.O. jako celek představují „prohnilá místa,“ kde může hledající snadno vstoupit do plérómatu, gnose se tam neodehrává, protože tato „prohnilá místa“ se změnila z gnostických míst na psychologická projekční plátna, na něž hledající vrhá svůj obraz svého Svatého otce. Sexuální revoluce chtíče a gnose podlehla deformaci a degeneraci, což přivodilo psychologické rozkoly. Gnose se stala diagnózou, která nepřináší ani homeopatickou (sensuální), ani alopatickou spásu. A naopak: jsou to jenom asketičtí hledači, kteří praktikují homeopatii (mimo O.T.O.) a libertinští quasi-gnostikové, kteří praktikují alopatii.
→ Sperma jako homeopatický lék?
Gnostik i homeopat se snaží přivést člověka zpět k božskému řádu universa. Gnostik hledá bezprostřední přítomnost božského, zatímco homeopat hledá pro jednotlivce nejvyváženější řád ve vztahu k božskému universu. Hippokratés řekl, že nemoc sesílají bohové; totiž že přichází shůry, a že pozemský svět lze považovat za poraněného boha. Nuže a někteří gnostikové pak chápou sperma jako universální lék, kterým lze vyléčit vše. Vzhledem k tomuto faktu, a ještě s ohledem na své výzkumy týkající se fenoménu O.T.O., se chci nyní pokusit zabývat homeopatickým aspektem požívání spermatu.
Podle mého názoru, tzn. i když se díváme na sperma jako na vehikulum Logu, nemohlo být používáno jako homeopatický léčebný prostředek, neboť podobnost homeopatického léku a nemocného pacienta se zakládá na celkovém a individuálním souboru symptomů a na svébytnosti vážnější choroby. Logos jako homeopatický lék by podle homeopatické definice rozpouštěl Logos.
Aby toto sperma mohlo fungovat jako lék, muselo by se nejprve stát lékem, kterým není jako substance. V prvé řadě by se s ním muselo zacházet homeopaticky, takže by získalo jinou přirozenost na vyšší úrovni, kde by mohlo mít účinek na pacientovu nemoc. Tento homeopatický postup se nazývá potenciace. Samotná substance se má zeslabit až k oné hranici, kde vědci sotva naleznou molekuly této substance a ve stejnou chvíli je cíl zasažen nebo otřesen.
Až dosud pro to žádný homeopat nenašel vědecké vysvětlení, avšak homeopaticko-lékařská zkušenost ukázala, že tato činnost transformuje hmotnou substanci v energetickou, tzn. v „léčivý“ stav, který připomíná něco z křesťanského konceptu transsubstanciace. Jak je však taková substance využívána gnostiky, když podle gnostické víry už Logos obsahuje? A co všechny lidské energetické aspekty, např. predispozice k chorobám jako je syfilis nebo HIV? Co způsobí potencializovaný virus HIV? To je otázka, kterou nezodpověděli ani samotní homeopaté.
Nicméně jsem potkal homeopaty, kteří by neváhali použít sperma právě tak, jako používají i jiné lidské substance; např. moč nebo krev či patogenní agens. Ovšem v případě spermatu jakožto homeopatického léku by se nemělo uvažovat o uplatňování Logu. Používání homeopatického spermatu by mělo záviset na celkovém i individuálním souboru symptomů, které by sperma mohlo rozehrát u „zdravého“ jednotlivce. Tyto vedlejší účinky by pak mohly být použity na rozehnání podobných symptomů „nemocného“ pacienta.
Vyvstává otázka, která se týká praktik některých členů O.T.O., kteří pekli hostie obsahující sperma a vaginální fluidum, aby zničili virus HIV. Jaký účinek má teplo na gnostický Logos? Jiní požívají své sperma tak, že mají ústa plná brandy, aby ho učinili chutnějším. Spiritus Sanctus?
A co všechny ty ženy, které jsou svými manžely nuceny polykat jejich sperma? Neměly by být tyto ponižované ženy svobodnější než jejich utlačovatelé? Opravdu nemohou být tyto ženy spaseny?
Je samozřejmé, že škvíra universa zůstává stále otevřená. Křesťané stejně jako ostatní náboženství očekávají nějakou podobu apokalypsy nebo místo spásy mimo tento svět, mimo zející propast, která se nachází mezi nebem a zemí, a kterou se asketičtí a libertinští gnostikové snaží překlenout.
Je možné, že jsem tu naznačil více otázek, než kolik jsem jich zodpověděl. Proto ke konci své přednášky mohu říci jen tolik: o spermognosticích ještě nebylo vyřčeno poslední slovo.
*
Poznámky:
[1] To znamená, léčí nemoc podáváním prostředků vyvolávajících opačný účinek. – San.
*
© P. R. König, 1995
© Revue HORUS, 1995
