Ukázky z knihy Josepha P. Farrella SS Bratrstvo zvonu: Neuvěřitelná tajná technologie nacistů, která vyšla v nakladatelství Horus a Volvox Globator.
*
Za horizontem nukleární a termonukleární bomby:
Náznaky nové fyziky
Projekt Lusty také dokládá další senzační tvrzení, s nímž se střetneme mnohem později, zejména že nacisté se účastnili výzkumu různých typů „paprsků smrti“ nebo „protiletadlových paprsků“. Tento výzkum se podle všeho odehrával ve Vídni v ulici Weimarstrasse č. 87.[1] Nešlo však o žádné obyčejné lasery.
Podle polského badatele Igora Witkowskiho německé vládní archivy naznačují, že
V roce 1944 dostal zvláštní výzkumný ústav Luftwaffe, sídlící v městě Gross Ostheim, úkol vyvinout takovou zbraň. Materiály vztahující se k této práci jsou v současné době uloženy v civilní instituci – ve výzkumném centru v Karlsruhe (Forschungszentrum Karlsruhe) a byly objeveny před pár lety.[2]
Jak jsme viděli v knize Říše Černého slunce, výzkumse rovněž ubíral směrem k exotické „Teslově“ technologii na univerzitě v Heidelbergu, kde byl objeven podzemní bunkr, v němž se nacházel velký parabolický disk z umělého křemene používaný ke střelbě pulzů o vysokém napětí na terče vzdálené několik metrů, jež je měly zničit.[3] V tomto světle stojí možná za zmínku, že velká německá elektronická firma Siemens A.G. zažádala o jeden z prvních patentů na rentgenový laser v U.S.A. v roce 1955,[4] zhruba půl dekády předtím, než byly „objeveny“ první masery a lasery. Odrážel patent firmy Siemens ve skutečnosti práci, kterou odvedla Třetí říše?
Zatímco toto nelze s určitostí tvrdit, je možná důležité to, že firma Siemens zřídka kdy odhaluje pravou podstatu a rozsah svých výzkumů, které byly vedeny během nacistické éry. A je třeba též významné, že Siemens se možná snažil ochránit patent nebo přístroj dříve za nacistické éry utajovaný a následně zkonfiskovaný jako kořist tím, že zažádal o patent na rentgenový laser ve Spojených státech.
Celkem vzato, všechny tyto projekty tajných zbraní – a jde tu jen o špičku obrovského, velmi vražedného ledovce – naznačují, že nacistické Německo směřovalo k nadvládě na zemi, na moři a ve vzduchu. Bylo by však chybou se domnívat, že tohle byla hranice jejich ambicí…
*
[1] Witkowski: The Truth About the Wunderwaffe, str. 227.
[2] Witkowski: The Truth About the Wunderwaffe, str. 92.
[3] Joseph Farrell: Reich of the Black Sun, str. 221-222, 351.
[4] Viz šestou kapitolu, kde se pojednává obšírněji o laserech paprsků X.
*
Pouštní fantazie: Verze Williama Lynea
Na stejně bizarním konci spektra hypotézy dvou vesmírných programů se nachází verze autora a badatele v oboru konspiračních teorií z Nového Mexika, Williama Lynea, jenž naznačil svoji verzi ve třech knihách: Pentagon Aliens (dříve pod názvem Space Aliens from the Pentagon), Occult Ether Physics a Occult Science Dictatorship. Mnozí jeho dílo odmítají, jednoduše kvůli spoustě silně bizarních a často i exotických tvrzení, ačkoliv přehlížejí některé významné pohledy a narážky, které jsou rovněž charakteristické pro jeho díla, častokrát vložené mezi tvrzení, jež buď opakují standardní „nacistickou legendu“ o UFO nebo „Hitlerově přežití,“ zatímco hojně přidává nové prvky.
Lyne například tvrdí – bez jakéhokoliv opodstatnění – že Adolf a Eva Hitlerovi nejenom že přežili válku, ale odletěli z Německa v létajícím talíři, který pilotovala slavná německá pilotka Hanna Reitschová a eso německého Luftwaffe Hans Ulrich Rudel![1]
A jako by tohle nestačilo, dodává, že potom šťastně žili v Kasselu (Německo), chráněni tajnou dohodou NATO,[2] a že na pozvání prezidenta Lyndona Johnsona navštívili světovou výstavu v San Antoniu v Texasu,[3] kde později Adolf, zjevně jako vždy projevující svoji náklonnost k umění, navštívil se svou milovanou Evou uměleckou show v západním Texasu, kde Lyne náhodou byl, když tam seděl a skicoval si tam obrázky! A Lyne neponechává náhodě žádný detail, protože dokonce popisuje tuto návštěvu jadrnými slovy bezpečnostních pracovníků pročesávajících stánky na ploše, kde se umělecká show pořádala, před příchodem Führera! Pokud si člověk dokáže představit přestárlého a potícího se Hitlera, jak se tam belhá ve svém všudypřítomném dvouřadém kabátě (samozřejmě bez svastiky) a v slamáčku s manželkou Evou v závěsu, která si možná natáčela celou návštěvu pro své slavné domácí promítání, má pak pochopení pro to, proč mnozí ihned šmahem odmítají další Lyneova tvrzení a výroky.
Lyne například prohlašuje, že
Během války němečtí vědci obešli vývoj „atomové bomby“ a sestrojili a otestovali neutronovou bombu. Německý polní maršál (sic!) Erwin Rommel a Afrika Korps byli původně vysláni do severní Afriky, aby tam otestovali neutronovou bombu stejně jako Teslovy „paprsky smrti“ (které zmrazí celé armády); tuto technologii získaly americké korporace ovládané zejména Davidem Rockefellerem, a později byla částečně prodána zpět americké vládě a testována v 60. letech, a tatáž technologie byla americké vládě znovu prodána v 70. a 80. letech jako „hvězdné války“ („SDI“ nebo Strategic Defense Initiative Technology – Technologie strategické obranné iniciativy).“[4]
Zatímco toto tvrzení zní divoce a fantasticky a váš autor opravdu nevěří, že nějaká neutronová bomba byla kdy nacisty testována v severní Africe nebo kdekoliv jinde, je slušností vůči Lyneovi připomenout, že v případě domnělého testu jaderného zařízení, jenž se odehrál 4. března 1945[5] v Ohrdrufu, šlo o zařízení s velmi malým kritickým množstvím, a tato událost – pokud k ní opravdu došlo – mohla nastat jenom během procesu „posíleného štěpení,“ jímž se ke kritickému množství přidá zdroj vyzařující neutrony, což umožní, aby do počáteční řetězové reakce vstoupilo více neutronů a následně i nižší kritická hmotnost. Jde, v jistém smyslu, o jediný krok stranou od neutronové bomby. Podobně by se mělo poukázat na to, že když poprvé v červenci 1993 vyšla tiskem kniha Pentagon Aliens (pod svým předchozím názvem Space Aliens from the Pentagon) a v ní Lyneovo tvrzení, začaly údaje o testu v Ohrdrufu a dalších německých jaderných testech během války teprve vycházet najevo, takže je nepravděpodobné, že by Lyne svůj výrok opíral o tyto německé prameny.
Lyneova tvrzení tím však nekončí. Dodává k této směsce ještě další anekdotický detail:
(Když) byli vězni z Rommelových Afrika Korps převezeni do Roswellu v Novém Mexiku (!), přinesli si sebou poněkud zvláštní pohlednice, očividně vytištěné Rommelovými polními litografy, ukazující New York zničený hřibovitým oblakem. Velitel tábora, Dave Dunn, jenž se stal později inženýrem v Union Oil Company of California v texaském úřadě v Midland, a který v roce 1962 připravoval U.S.G.S. na návštěvu prezidenta Johna F. Kennedyho, si myslel, že jsou vtipné a jednu, kterou si uschoval jako suvenýr, mi ukázal. Skutečností však bylo, že Rommelovým hlavním posláním v libyjské poušti byl test neutronové bomby. Tyto pohlednice, jež vlastnily jeho jednotky, byly ‚morálním povzbuzením‘, a fotolitografii hřibovitého mraku bomby, kterou vlastně testovali a vyfotografovali, položili na fotolitografii New York City, a tím tato kompozice vznikla. Nároky členů projektu Manhattan, že to oni postavili první atomovou bombu – podle německých plánů – byly oprávněné. Einstein nám přinesl ukradené plány s pevnou vírou, že A-bombu použijeme proti Německu. Poněvadž spojenci uspěli v získání německých plánů na výrobu A-bomby, Werner Heisenberg jenom odsunul A-bombu stranou a postavil N-bombu. Otázkou pro mne nebylo „pokud,“ nýbrž „jak“ (Němci vyrobili svoji neutronovou bombu)?[6]
Tato pasáž je typický Lyne, prokládá detaily a narážky, jež ve světle výzkumu německých autorů Meyera, Mehnera a dalších dávají smysl, dalšími detaily a narážkami, jež nemají vůbec žádný smysl. Lyne například tvrdí, že David Dunn shledával pohlednici New Yorku, který je atomicky (nebo neutronovou bombou) bombardován, jako „vtipnou“. Člověk má potíže představit si, jak kterýkoliv racionální člověk, a ještě méně Američan, by mohl takovou pohlednici shledávat jako vtipnou. Tento detail vrhá stín pochybností na celou pasáž, stejně jako v případě tvrzení, že nějaké plány atomové bomby existovaly v době, když Einstein emigroval do USA, a ještě méně pravděpodobné je, že by je Einstein zároveň dokázal ukradnout nacistům, kteří byli posedlí bezpečnostními opatřeními a židy. Nadto Lyne těmito bizarními výroky také jasně naráží na spojitost mezi nacistickou vědou, jejími faktickými výsledky, a projektem Manhattan, a to vše zase v knize, která vyšla ještě před samotnou knihou Meyera a Mehnera anebo Friedricha Georga v Německu, nebo Cartera Hydricka v USA, dílech, která jsou silně opatřena odkazy a výzkumem, a v žádném případě nemají pouhý „anekdotický“ charakter Lyneovy knihy Pentagon Aliens.
Abychom zakulatili tento obrázek ještě více, Lyne upozorňuje na tajemnou substanci zvanou „červená rtuť“, neboli oxid rtuťnato-antimoničitý, který, podobně jako Lyneovo dílo samotné, je substancí se svojí vlastní nejednoznačnou a pochybnou legendou:
Dr. Sam Cohen, vynálezce americké neutronové bomby, jde po stopě výroby a prodeje tajemné látky nazývané „červená rtuť“ až do Ruska. Červená rtuť je oxid rtuťnato-antimoničitý, speciálně připravovaný ozařováním a pod tlakem do podoby želé, aby se zvýšila jeho hustota, čímž se vytvoří nezbytná předběžná podmínka pro neutronovou explozi. Jeho malé množství lze použít jako nukleární spoušť/roznětku k odpálení malého množství těžkého vodíku produkujícího smrtící neutrony „čisté bomby“.[7] V únoru 1992 podepsal ruský prezident Boris Jelcin prezidentský dekret č. 75-RPS, jímž pověřuje ruskou společnost Preomekologia, vedenou Jelcinovým ekologickým poradcem, aby „vyráběla, nakupovala, skladovala, přepravovala, dodávala a za rubly a cizí měny prodávala“ ‚červenou rtuť‘ v množství do 10 tun ročně. Nařízení bylo zrušeno rok poté kvůli domácí kritice, že Rusko exportuje takový „cenný nezpracovaný materiál“. Na jaře 2004 potvrdil ruský nukleární chemik v dokumentárním pořadu vysílaném v britském televizním kanálu Channel Four („British PBS“), že pracoval s červenou rtutí od roku 1965, jež se běžně vyrábí v továrně sídelním městě Sverdlovské oblasti (centrální Rusko) v Jekatěrinburgu a že Rusko z ní vyrábí fúzní zbraně. Cohen je přesvědčen, že červená rtuť představuje jednu z největších hrozeb ze strany potenciálních teroristů, kteří by z ní mohli vyrobit ‚baseballové bomby‘… Pokud Němci opravdu testovali v severní Africe neutronovou bombu, vsadil bych se, že ji sestrojili s pomocí červené rtuti, poněvadž Rusové zaměstnali ve svém jaderném programu německé metalurgy a nukleární chemiky a byli to oni, kdo připravili během druhé světové války německou zásobu plutonia, jež bylo čistší než to, jež kdy bylo potom vyrobeno…[8]
Znovu se setkáváme s typickou Lyneovou směsicí zdánlivě zvláštních a bizarních informací s aktuálními fakty, neboť vskutku dr. Sam Cohen, vynálezce neutronové bomby, vyjádřil takové obavy a výhrady ohledně červené rtuti, zatímco ostatní vědci hlasitě odmítali existenci této látky – a její pověstnou schopnost iniciovat termonukleární fúzi – jako naprostý podvod. A tato substance opravdu připomíná mysteriózní substanci, která byla také používána ve zvonu.[9]
Jak jsme viděli, Lyne končí svůj výpad k „červené rtuti“ jiným fantastickým prohlášením, že během druhé světové války Němci dokázali vyrobit plutonium prvotřídní čistoty, což je tvrzení, jež zpochybňuje spojeneckou legendu zcela přímočaře, poněvadž k tomu, aby bylo možno vyrobit plutonium v jakékoliv kvalitě, je třeba nejprve mít funkční nukleární reaktor, o němž se nepředpokládá, že by jej Němci během války dokončili.
Jenže opět člověk nesmí být příliš ukvapený a hodit jeho tvrzení pod stůl, protože jak jsem podrobně vylíčil ve své předchozí knize Říše Černého slunce, šlo v případě domnělého nacistického testu a-bomby v roce 1945 v Ohrdrufu o zařízení vysoké ráže s kritickou hmotností ne více než 100 gramů, což je fakt, který, je-li pravdivý, je možný pouze při použití velmi čistého plutonia a posíleného štěpení. To je to, co zase kdysi prohlásil Lyne, že se kupodivu shodoval s podobnými a pozdějšími tvrzeními, jež přicházejí ze sjednoceného Německa, a mnohem podstatnějšího výzkumu německých badatelů, kteří se vedle citací anekdotických historek od přestárlých svědků nebo příbuzných svědků rovněž snaží doložit své příběhy dokumentací nebo jinými prostředky.
Lyneova závěrečná část týkající se testu neutronové bomby začíná tedy také páčit dveře u jeho verze hypotézy dvou vesmírných programů, protože jasně naznačuje, že jejím jediným zásadním prvkem je to, co nacisté skutečně dokončili v protikladu k tomu, co nám bylo řečeno, že dokončili. Ale ještě další zásadní aspekt Lyneovy verze této hypotézy vystupuje z tohoto zvláštního podání, a to tajného vývoje vědy a technologie, která je jinak umlčována. A to nás nakonec přivádí k Lyneově verzi hypotézy samotné. U jeho verze najdeme tři aspekty: (1) veřejné pojetí relativistické fyziky v protikladu k okultní fyzice éteru, (2) zákon o národní bezpečnosti a potlačování vědy, a (3) role nacistů ve shora uvedených případech.
*
[1] William Lyne: Pentagon Aliens (Lamy, New Mexico: Creatopia Productions, 1999), str. 49.
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž.
[4] Tamtéž, str. 48-49, kurzivu přidal autor.
[5] Viz moji knihu Reich of the Black Sun, str. 80-88.
[6] William Lyne: Pentagon Aliens, str. 99.
[7] Mělo by se poukázat na to, že součástí této legendy o „červené rtuti“ je i to, že ji lze využít jako rozbušku pro plnohodnotnou termonukleární fúzi, nebo vodíkovou bombu, protože nahradí potřebu atomové bomby coby detonátoru k vytvoření nezbytného žáru, aby se dosáhlo těžkých vodíkových atomů (deuterium a tritium) pro fúzi. Rusové jej prý vyvinuli jakožto prostředek k odpalování vodíkových bomb bez potřeby použít nějakou atomovou bombu, čímž vznikne „čistá“ vodíková bomba, pořád ještě schopná zničit obrovskou explozí velká města, avšak s daleko menší stopou radioaktivního spadu.
[8] Lyne: Pentagon Aliens, str. 99-100.
[9] Viz čtvrtou kapitolu stejně jako předchozí knihu Reich of the Black Sun, str. 335.
*
Lyneova historie fyziky éteru
Abychom plně docenili Lyneovu verzi hypotézy dvou vesmírných programů, je třeba shlédnout vrcholné číslo programu – dílo Nikoly Tesly a jak na něj údajně navázali nacisté – jak se do něj v širším kontextu rekonstrukce „fyziky éteru“ pustil Lyne. Tento odstavec se proto může zdát být poněkud zdlouhavý a možná i trochu odborný. Nicméně pro Lyneovu argumentaci je podstatné, že Tesla byl fyzikem éteru par excellence.[1] Jak dokládá Lyne, „bylo mým záměrem prověřit známé teorie vedoucí až k Teslovi, aby se vidělo, jak přispěl k jejich objevům a zjistit, co se od té doby stalo, že se zatemňovaly, desinterpretovaly, a nakonec došlo k jejich utajení.“[2]
V této rekonstrukci je ústředním bodem dílo z 19. století fyzika J. J. Thomsona, objevitele elektronu.
Thomson razil teorii, opírající se o ranější Maxwellovu teorii, že nabitý sférický vodič pohybující se po přímce musí v prostředí vytvářet elektrický indukční tok (Phil. Mag. Xi (1881), str. 229). V roce 1893, o dvanáct let později, prohlásil, že objevil „elektromagnetickou pohybovou energii“, a říká: „v elektromagnetickém poli se v každé objemové jednotce uchovává jisté množství mechanické setrvačnosti, jež je proporcionální vektorovému produktu elektrických a magnetických vektorů.“ (J. J. Thomson: Recent Researches in Electricity and Magnetism [1893], str. 13.) Říkalo se rovněž, že Thomson rozvinul teorii pohyblivých silokřivek – čímž se vrátil zpět k Faradayově ranější práci – a v roce 1891 řekl, že molekulární struktura je těsně svázána s křivkami elektrostatických sil, s magnetismem považovaným za sekundární sílu. Tvrdil, že „éter samotný je nositelem mechanické setrvačnosti, v množství (1/4 p C) [D-B] na jednotku objemu.“ (Phil. Mag. XXX [1891], str. 149; Recent Researches in Electricity and Magnetism [1893], kap. 1.)[3]
Všimněte si, že základním cílem tohoto experimentu i zásadního objevu či teorie je elektrický pohon nebo pohybová energie. A tohle je, prohlašuje Lyne, jediný sjednocující faktor většiny experimentů z konce 19. a začátku 20. století.[4]
Ovšem chronologicky a empiricky to nedává žádný smysl, jak na to poukazuje Lyne a s následující poznámkou se dostává na scénu ústřední postava jeho verze hypotézy „dvou vesmírných programů“: Nikola Tesla:
Teorie J. J. Thomsona, která pouze na papíru matematicky a sjednocujícím způsobem propojuje elektromagnetismus s pohybovou energií, do jisté míry opakuje dřívější Teslovu přednášku z roku 1891, dokázanou jeho předchozími experimenty, avšak Teslova teorie byla odlišná od Thomsonovy, jehož teorie byla nepřesná. Thomsonova elektromagnetická pohybová energie mohla vzniknout okamžitě jenom pomocí Teslových vynálezů, jež existovaly už před Thomsonovým „objevem“, a pouze v Teslově laboratoři, takže neexistuje žádný způsob, jak by Thomson býval mohl převést „svoji“ teorii do praxe nebo ji experimentálně ověřit.[5]
Stejně významnou pro Lyneův argument, že elektrická pohybová energie a pohon byly zásadním sjednocujícím motivem soustavné vědecké práce v 19. století, byla práce jiného Thomsona, tentokráte Williama Thomsona (lorda Kelvina).[6]
Lord Kelvin prohlašoval v roce 1856 v prestižním časopise Proceedings of the Royal Society[7], že magnetismus má rotační vlastnosti, jež jsou svázány s teplem a tepelnými pohyby tělesa. Kelvinova práce je významně precizní, protože Tesla „učinil mnoho odkazů… na jeho dílo coby úvod ke svým vlastním objevům a aplikacím.“[8] V roce 1870 uskutečnil Kelvin řadu experimentů, které – jak je shrnuje Lyne – „se zdály naznačovat, že ‚gravitační působení‘ může být vyvoláno sférickými tělesy rozkmitanými elektrickým proudem nebo mechanickým pulzem.“[9]
Poté se dostavil mnohem provokativnější objev.
(Kelvin) zjistil, že ponderomotivní síly účinkují mezi dvěma pevnými tělesy ponořenými do nestlačitelné kapaliny, je-li jedno z těles imobilizováno a dojde k vibracím prostřednictvím síly, která účinkuje podél roviny spojující jeho střed a střed mnohem větší koule, která je volná. Tato nevázaná koule byla přitahována k menší (znehybněné) kouli, pokud byla její měrná hmotnost větší než měrná hmotnost kapaliny, zatímco koule s měrnou hmotností menší, než má kapalina, byla odpuzována nebo přitahována podle poměru své vzdálenosti k místu, kde vznikají vibrace ve vztahu k jisté veličině.[10]
Pokusy lorda Kelvina rozvíjel v letech 1877 až 1910 dále C. A. Bjerknes.
Bjerknes ukázal, že když byly dvě koule ponořené do nestlačitelné kapaliny přivedeny k chvění, vyvíjely vzájemnou přitažlivost, která byla poslušna Newtonova zákona převrácených čtverců, bylo-li chvění ve fázi, kdežto pokud se fáze lišily o půl vlny, koule se odpuzovaly. Při rozdílu čtvrtiny vlnové délky nedocházelo k žádnému účinku. Pokud bylo chvění nestálé na vzdálenost větší než jedna čtvrtina vlnové délky, přitažlivost a odpudivost byly obrácené.[11]
Všimněte si opět, že pohnutkou k tomuto experimentu byl výzkum setrvačních a gravitačních vlastností éteru cestou analogického experimentu s koulemi v nestlačitelné kapalině. Podobně stojí za pozornost ještě daleko důležitější fakt, jehož význam bude zase očividnější v kapitole zabývající se „skalární fyzikou,“[12] že chování koulí je poplatno výskytu dlouhých vln v daném prostředí, v tomto případě v nestlačitelné kapalině.[13]
*
[1] To je v každém případě naprostá pravda, což se prokáže jakýmkoliv zkoumáním Teslových písemností. To, co je jedinečné na Lyneově výkladu, je aktivní a sjednocující motivace, o níž prohlašuje, že ji spatřuje v Teslově díle. Jak dále uvidíme, Lyne uvádí dobré argumenty pro svoji kauzu.
[2] Lyne, op. cit., str. 30.
[3] Lyne: Occult Ether Physics, str. 31.
[4] Viz Lyne: Occult Ether Physics, str. 48-66. Všimněte si hlavně důležité poznámky, kterou v páté kapitole Lyne pronáší na str. 58 v kontextu diskuse o názorech Toma Beardena na fyziku „kvantového potenciálu“ nebo „skalární“ fyziku. Lyne tvrdí, že „mezi představiteli klasické elektrodynamiky a zastánci elektromagnetické teorie světla, jež vedl Maxwell, už probublával určitý druh války. Ti první spatřovali vodivost v kovových drátech atd., zatímco pro Maxwella se projevovala v okolních nevodičích a prostoru naplněném éterem, kde vodiče slouží jenom k tomu, aby „vedly“ tento proces.“ (Zdůraznění kursivou bylo přidáno dodatečně.) Tím je řečeno, že elektrické obvody nejsou uzavřené systémy, nýbrž otevřené a fungují jako lokální „strukturovače“ a přenašeče média a jeho energie, což je názor, který je silně ve shodě s Beardenovým pohledem.
[5] Tamtéž, str. 31-32, tučné písmo je Lyneovo, zdůraznění kursivou bylo přidáno autorem.
[6] Za účelem srozumitelnosti se zmiňuji o Williamu Thomsonovi jakožto lordu Kelvinovi, aby tak v mysli čtenáře nedošlo k jeho záměně s J. J. Thomsonem.
[7] Proceedings of the Royal Society, viii [1856], str. 150, citováno v Lyne: Occult Ether Physics, str. 54.
[8] Lyne, op. cit., str 54.
[9] Tamtéž, citoval F. Guthrie, Phil. Mag. xli [1871], str. 405.
[10] Tamtéž, citováno v Phil. Mag. Xli [1871], str. 405, v dopise lorda Kelvina F. Guthriemu, str. 427. Lyne rovněž přidává pronikavý postřeh, že experimenty lorda Kelvina byly „analogickými,“ protože byly navrženy s „použitím mechanických a elektrických vlnových metod k sestrojení modelu, jímž se má dokázat gravitační a inerciální energie a zpětné působení pohybové energie pevných těles v éteru“ (str. 54-55).
[11] Lyne: Occult Ether Physics, str. 55, citováno z Repertorium d. Mathematik I [Lipsko, 1877], str. 268 a Proceedings of the Cambridge Philosophical Society, iii [1879], str. 276; iv [1880], str. 29.
[12] Tzn. v 5. a 6. kapitole.
[13] Volba takových kapalin k těmto pokusům byla poplatna skutečnosti, že mnozí fyzici této doby chápali éter samotný jako velejemnou obdobu takových nestlačitelných kapalin.
*
Translation © Martin M. Mrskoš
© Joseph P. Farrell, Adventures Unlimited Press
© okultura, MMX & Volvox Globator, 2011
