Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie
280 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2007, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-28-5*
Další soubor provokativních esejů mediálního teoretika Jana Sterna, ovlivněného především psychoanalýzou, vychází pod názvem Totem, incest a odkouzlení buržoazie. V knize se pokouší rozvíjet to, co sám nazývá psychoanalytická teorie kultury. Analyzuje za tím účelem horor Moucha, pohádku Valibuk od Boženy Němcové, starořecký mýtus o Myrrze, postavu inspektora Clouseau, píseň Josefa Laufera Dopis Svobodné Evropě, televizní pořad Vypadáš skvěle!, městskou legendu o muži se zapalovačem, “latentně homosexuální reklamy” na pivo, svůj vlastní sen o procházení zdí či poselství mimozemšťanů ze souhvězdí Plejád. Už názvy některých esejů dávají tušit, že úspěch autorovy prvotiny Média, psychoanalýza a jiné perverze jej neodklonil od ambice pohybovat se na hraně: “Incest, klečení po výprasku a Ally McBeal,” “Kouzlo třídního násilí a odkouzlení buržoazie,” “Masturbující školačky a jiné tajné slasti” či “Zabij Ježíše!”
Jsou to necelé dva roky, co jsem měl tu čest poprvé nahlédnout do duše Jana Sterna trávením stránek jeho knihy Média, psychoanalýza a jiné perverze. Dnes ten okulturní svatostánek navštívíme znovu.
Musím se přiznat, že jsem se kochal už jenom četbou názvů kapitol. Živoucí mysli se nad nimi rozjedou obrazy. Taky by mělo následovat doznání, že některá témata jsem toužil pojednat rovněž a jednoho by mělo potěšit ono v těchto časech atypické souznění, že když už to někdo napsal takhle, netřeba to opakovati po svém.
O dřevěné mentalitě (esej Valibuk: mytologie kovu, kapitola Dřevěná a kovová duše) vzpírající se duši kovové pojednal děsivě i půvabně už zhruba před sto lety dnes již spíše pozapomenutý ruský dekadentní spisovatel Michal Petrovič Arcybašev v povídce Dřevěná modla.
Jakýsi akademik Verigin se procházel tajemným zeleným lesem, když tu narazil na lesního dědouška, kterak se oddává nějakému náboženskému obřadu s nemotornou dřevěnou soškou, sotva naznačenou, nelistnatou, šikmookou, s jakýmsi nepříjemným, trochu idiotským úsměvem. Když vystoupil ze svého úkrytu, tento se poděsil a začal na Verigina křičet, aby odešel. Dovtípil se, že se dostal na jakési zasvěcené místo, kam všedním smrtelníkům není dovoleno vstupovat. Vzápětí však dostane šílený, nezbedný nápad, přiloží ručnici k líci a vystřelí přímo do mrtvé, dřevěné, idiotsky se usmívající tváře modly. Ta se zakolébala a padla naznak. Její dřevěná, tupá tvář jevila zřetelně zlomyslný úsměv a její šikmé oči zíraly vzhůru s nepochopitelným výrazem. Následující události se dostavují překotně po malém filosofujícím intermezzu s místním mudrcem. Verigin se vydává znovu na poskvrněné místo v jakémsi popudu hledat snad odpuštění nebo naopak nepřiznat vinu sám před sebou, čert ví co. Pak se objevuje na scéně zajíček, který předvádí tanec života před příchodem čehosi zlověstného…
„Ubohé, nikomu neubližující zvíře, nejodstrkovanější ze všech tvorů, bylo tak směšné a pitvorné ve své naivní, tiché radosti, netušíc naprosto, že smrt stojí přede dveřmi. … Náhle zarachotil však lesem dunivý výstřel… Veriginu se zdálo, že ho někdo udeřil holí silně do týla… zamával rukama a padl obličejem těžce do trávy… V křovinách se něco pohnulo. Objevila se v nich podivná, jakoby dřevěná tvář člověka se šikmýma očima bez jakéhokoliv výrazu.“
Výjev hodný Arthura Machena a budiž zde jasně řečeno, že touto dřevěnou mentalitou nemůže býti nic jiného, než-li skomírající animistické pohanství brutálně znásilňované apoštoly duše kovové, jež však umí odplatit stejně tvrdým chlebíčkem, je-li to třeba. Škodná na odstřel.
A také předcházející Arcybaševova povídka Pod sluncem vypráví podobný obraz:
„Kdyby byl ho někdo stopoval, byl by spatřil, jak po dlouhém, marném úsilí, provázeném praskotem lámajícího se stromu, člověk náhle v celé své výši se vztyčil a ohromným, vítězoslavným výkřikem ohlušil celé okolí… Oči mu planuly. V rukou držel dlouhou těžkou tyčku, lesknoucí se v posledních paprscích sluncem leskem kovu…“
Klíčovým znakem dřevěné mentality, jak píše Stern, je to, že se emoce mění v „běs“, duše je jako dřevo, jíž oheň spálí, a nikoli utaví ve větší pevnost. „To je všelidské drama psychického vývoje – vyjít z dřevěné duše k duši kovové.“ Tento přechod od roubenice k industriálu je klasickým soupeřením dvou protikladných pojetí civilizace, jimiž jsou technae a sizzus.
Následuje celá mýtoetymologie jmen sovětských vůdců (Stalin – ocel, Molotov – kladivo), ozubené kolo, srp a kladivo, atributy Marta, Saturna a Thóra. A když Stern připomíná, že „původním významem slova industrialita je „éra přičinlivosti“, přijde některým na mysl 5. kapitola Knihy Lží Aleistera Crowleyho, nazvaná Bitva mravenců, v níž jsou mravenci klasifikováni jako „malá, přičinlivá stvoření.“ Číslování kapitol je uváděno v řečtině, tuto příhodně písmenem ε (epsilon), v hebrejštině odpovídající písmenu ה (He), jež jest písmenem Berana (lat. Aries), martského znamení a název kapitoly připomíná válku. Člověka také napadnou bojovní rudí mravenci a obraz je dokonalý.
Obrovský žár, který taví kovy, má za svůj účel oddělit od sebe primární elementy. Separovat. Na místě tom bylo „pusto a neslično“. Drak je temný oheň, pudový, mimovolný, fatální. Proměna hada v hůl před očima faraona předpokládá vložit magicky do černého vejce vědomý úmysl. Vyvýšit hada na poušti. Usekat hlavy draku znamená složit hydru, spoutat její syrovost a hlad, vyjmout z podzemního úkrytu spanilou princeznu. Těžké olovo rozhýbat, volatilizovat Saturna, převést k železu, rozdmýchat Marta, a přivést k Merkuru, je tím nejtěžším úkonem alchymie.
Stern má dar přivádět dohromady nejrůznější prameny a v příhodnou chvíli uvést na scénu novou postavu a proměnit děj. Podívejme se na to:
Dračí hlavy jsou různé nevědomé „uzly“, poslední drak zvolá: „Byla by to velká potupa, kdyby tvoje jedna hlava měla panovat nad mými dvanácti!“ – ano, je to zpupný projekt, aby vědomí ovládalo celou tu široširou krajinu nevědomí s vlastními a autonomními „nervovými centry“. A přeci o to jde! O „bdění“, jak říká hrdina Meyrinkovy Zelené tváře, o probuzení, jak říkali mystici, o porážku říše snu (srv. Jiří Karásek ze Lvovic – pozn. recenzenta) a skrytých „hlav“, jež myslí za nás.
Tři stupně zasvěcení do kovové mentality popisuje jako topení draků po číslech (Drowning By Numbers, režie: Peter Greenaway) – v lázni prostého olova, železa a nakonec ve vysoce průmyslové oceli, jež prošla nejvyšším polidštěním, znepřírodněním – kalením. Tento umělý proces, zvaný „naším Uměním“, jest protipřírodní, neb jde za hranice vtěleného, posunutím do hájemství zakázaného, překračování pravidel, transcendencí.
„Vykalit, odpřírodnit psýché, je také hlavním cílem Valibukovy cesty.“
V některých pohádkách vystupuje Ďábel jako varianta děda Vševěda, obdařeného třemi zlatými vlasy.
Had je prima materia zvaná serpens hermetis, „kterou on (Hermés) zaslal králi Antiochovi, aby proti tobě (Alexandrovi) a tvému vojsku bojoval“. Had se ve voze své nádoby (alembiku) čtverým otočením přirozeností vyvede odtud ven, ale nechť je jistě uzavřen atd. Kola (ozubená železná kolečka) jsou rotae elementorum. Nádoba, případně vůz, je sepulchrum sphaericum (sférický hrob) hada. Čtveré otočení přirozenosti odpovídá staré tetramerii (čtyřdílnosti) opusu, totiž průběhu skrze čtyři živly, to jest od země až k ohni. Symbolismus tohoto výkladu popisuje stručně to, co je esenciální v opusu: Had Herma a Agathodémon, nous chladné stránky přírody, jinými slovy nevědomí, je polapeno do sférické nádoby, která je složena z difánního skla a znamená jak svět, tak i duši.
Klenot Rosikruciánů je vytvářen průsvitným rudým kamenem a červeným křížem na jedné, a rudou růží na druhé straně. Tak je to ukřižovaná růže.
A proč zavádí Stern obraz dřevěné duše Rusů? Představy Rosikruciánů, v podání Hargravea Jenningse, ohledně emblematického červeného kříže a červené růže pochází pravděpodobně z báje o Adonidovi (slunce, které často vidíme ukřižované), který byl Venuší proměněn v rudou růži. Rus znamená v irštině „strom, poznání, vědění, magie, moc (chaldejský Ras)“. To je hebrejské R-as. Odtud perské Rustan. Může se stát, že růže je obklopena gloriolou a postavena na třech stupních. Je to Nauruc, Nadsir, Růže isurská, z Tamulu nebo Sáronská, nebo vodní růže, lilie Padma, pémá, lotos, „ukřižovaná“ ku spáse člověka, ukřižována na nebesích při jarní rovnodennosti. V tu dobu je slavena Peršany v tom, co nazývají Nou, růže, neros nebo naurus. Růže Tudorů nebo Rose-en-Soleil (Podvazkového řádu) je ukřižovanou rudou růží Rosikruciánů s jejími paprsky slávy nebo zlatými paprsky slunce nebo mystickými trny, které vycházejí ze svého bílého neposkvrněného středu, což má další okultní významy. Templáři či rytíři červeného kříže nosili bílou barvu s osmibodovým buddhistickým červeným křížem. Strážce templářské kaple se nazýval Custos Capellae (Capella, „kozlík, hvězda, koza, také kaplička“; srv. Semeion).
Lidská hlava je magnetem s přirozeným elektrickým okruhem, který se pohybuje na stezce slunce. Znak tohoto kruhu je hadovitý (S.S.), S, sigma; každý člověk je s ohledem na svou hlavu chápán magneticky. Kladný pól je os frontis, sinciput (předek hlavy), os sublime; záporný pól je occiput (zadní část hlavy).
Tonsura hlavy se považuje za svatou observanci (viz dále „plešatost“ s ohledem na očistné působení chireku). Vlas o sobě je barbarský a je příznakem a investiturou zvířat. Kabalisté se zdržovali vína a svateb. Tonsura znamená na Východě „sluneční disk.“ Herodot říká, že Arabové si holí hlavu kolem spánků, jak se podle jejich tvrzení holí i Bakchus. Slunce se znázorňuje u Egypťanů při zimním slunovratu s jediným vlasem na hlavě (srv. Tři zlaté vlasy děda Vševěda). V angličtině se bájný Krakonoš (Kronós), Zlatohlavec, překládá jako Number-Nip, přičemž numbers jsou „šístky“ (vlasy; šestky!), a nip je „spálit“ (mrazem)! Kabalistickou hříčkou na toto jméno by mohlo být přirovnání Krakonoše (děda Vševěda atd.) k „Spalovači čísel“. To je velmi zajímavá idea!
Pokračujme Hvězdou. Vtip je mu vlastní:
Upozorněme se přitom na zvláštní sémantickou hru – pojem „kalení“ má v češtině zároveň význam znečišťování. V tom se zračí „hřích protipřírodnosti“ kovářského umění (a posléze kovářské civilizace). Zároveň velice podobný výraz „kálení“ v češtině označuje i vyměšování. Což už snadno chápeme díky obrazu dogonského kováře, pro nějž tvorba nové duše splývala s procesem trávení. Pak také můžeme pochopit, proč bylo v tolika dávných kulturách hovno předmětem zbožnění a uctívání.
Česká religionistika nemá kvůli zatím nepříliš komplikované struktuře našinecké společnosti mnoho možností studovat fenomény vlastní jejímu oboru. O to více se lze divit, že se přechází mlčením činnost tak nepřehlédnutelné skupiny, jakou jsou Vesmírní lidé.
Díky Sternově vybranému přehledu pojmů (str. 150-1) spjatých se slovní kulturou Vesmírných lidí hned v úvodu tohoto eseje (Neúnosnému se nelze bránit jinak, než že se jím nechám vzrušit) jsem nahlédnul (jedno z možných) vysvětlení, o čem vlastně doktrína laskavého a milého posla Vesmírných lidí, kontaktéra Ivo A. Bendy, vlastně je.
Abych umožnil postřehnout, o čem mluvím, dovolím si je náhodně zopakovat: holomické duše, aktivátoři negativního stavu ve Stvoření, bezduchá loutka, dálkově řízená strašidla, pekelná kultura, ovládací znaky, zapouzdření do protonových pouzder atd.
Jste obeznámení s moderním vúdú? Jisté projevy mediální manipulace úžasně komentují některé eseje dvousvazkového díla Adama Parfreyho Apocalypse Culture (Feral House 1987) a Apocalypse Culture II (Feral House 2001). Hlubší ponor ovšem nabízí, otevřené mysli nezatížené vlastním tématem, dílo Michaela Bertiauxe, novodobého čaroděje, „Papa Loi“, franko-haitské esoterní a teurgické společnosti známé jako „La Couleuvre Noire“ (Černý had), zejména pak v dostupné knize The Voudon Gnostic Workbook – Expanded Edition. Dočtete se tam nejen o psychickém telefonu (str. 102), ale hlavně se v něm formulují základy theogonie, teurgické genese, nazývané postaru „Les Vudu,“ nověji pak „Vudotronics,“ čili vúdotronika. Ta zahrnuje i „Aiwazovu fyziku,“ která je primárně iniciační fyzikou a chápe „iniciaci“ jako pole radioaktivních energií toho nejproduktivnějšího typu a kandidát zasvěcení musí donutit systém, aby si povšimnul jeho energetického pole. Dále se vykládají magické techniky počítačového programování. A tady stojí za to citovat:
„Až mutanti z Yuggothu vyhlásí válku humanoidům, humanoidé už nebudou mít žádné magické zbraně. Všechny jejich zbraně jim vezmeme a náš počítač bude řídit jejich nejhlubší idické (adjektiv od id, psych. „vlastní já“) zdroje. A pak budou zjeveny síly Meonu a manifestuje se bohyně Yuggoth, nejstrašlivějšího aspektu Aditi (prostor bez hranic). Na nejhlubších úrovních začne invaze esoterních UFO (známých z) gnostické fyziky do psychosféry, zatímco atmosféra materialistů a lidí se promění v pole chaotické negace činností exoterních flotil UFO z planetárních systémů stálic. V samotném závěru začne Bohyně kralovat a umožní založení vnitřní stránky jugy Kálí, věk oceánu libida a zhmotnění všech tužeb. Jde však jenom o dokonání prostředky velice niterné metody počítačového programování, jímž agenti z Yuggothu v současném procesu převezmou veškeré myšlenkové pole, když začnou na jeho nejhlubších energetických úrovních. Tento proces nastal už mnohokráte předtím a vždy znovu nastane jako součást epistrofního cyklu stvoření a zániku a stvoření všehomíru temnou a nelítostnou bohyní Yuggoth.“
Znějí vám ideje a některá slova povědomě? Pokud ano, pokročíme dále. Bertiaux tvrdí (str. 272), že mágové mají zkoumat mnohá rozličná universa a do nich lze vstoupit toliko pomocí těchto magických počítačů. Jinými slovy, v ideálním světě můžeme říci, že ty bytosti, které dokážou vyrobit počítače, jsou (matematicky myšleno) ideálními bytostmi či gnostickými inženýry. Jsou to gnostické bytosti (substance), které generují vyšší sféry. Takové bytosti prostě stvoří počítače svým vlastním bytím. Příštím logickým krokem je nástin teorie synchronistických robotů, kde synchronistická robotika předpokládá použití energetického pole prostřednictvím vstupu jednotek zpětné vazby a indukce, jež poskytují metrickou řečí přímou komunikaci s matrixem synchronicity.
Na kořen udeří, když přijde řeč na sociální „počítače“ generující zombie-ergy, opakovaně se sytící jistými modely (idoly, móda, technologické novinky atd.), vyžadujícími ekonomickou úhradu. Tady se metafysik a teoretik Bertiaux (čímž se nepopírají jeho praktické výkony) setkává s milým kontaktérem Bendou.
Mezi mnoha jinými „sděleními“ totiž obdržel 18. února 2004 poselství pod č. 1885, v němž intuitivně udeřil na protiveneziánskou strunu a organizuje petici za „zrušení peněz (včetně elektronické podoby)“. Klade si otázku, „jak se nám všem bude žít bez peněz?“ a pádně na ni odpovídá: „Tím, že zrušíme peníze na planetě Zemi, sebereme pseudotvůrcům a ještírkům hlavní ovládací nástroj – program, pomocí kterého dosud zotročují, ovládají a obírají o energii (strach a jiné negativní emoce, nadbytečná práce nepotřebná k nezbytnému hodnotnému životu atd.) pozemské lidstvo. Tím jim dále nabouráme jejich ovládací technologie, včetně budování čipové totality – sdělení 1622 – a v konečné fázi je láskou vyženeme do jiných částí zóny vymístění“ (podobně jako v pohádce Nesmrtelná teta).
Fascinuje mne, že Stern se dotýká stejné pohádky v tomto případě jako v textu, který je už dlouhou dobu připraven (a připravován) pro knihu s názvem Okultura. Znamená to, že se spolu sejdeme i nad její přípravou? To budoucnost teprve ukáže, ale v každém případě je Stern mužem mé krve (nebo já jeho) a jeho kniha je mnohoúrovňovým okulturním žaltářem ku proplouvání naší psychokultury.
Dobrý vítr, barde!
∴
© San
© okultura, MMviii & MMX
