Jsem křesťan, ó králi, a nestydím se být zároveň hermetikem

Carl Gustav Jung: Paracelsica. Dvě studie o renesančním mysliteli a lékaři

132 stran, Vyšehrad, Praha 2002, vydání první, vázané
ISBN 80-7021-548-8*

AVREOLVS PHILIPPVS THEOPHRASTVS BOMBASTVS VON HOHENHEIM – PARACELSVS.

Přesný den jeho narození není znám, má se však za to, že spatřil světlo tohoto slzavého údolí 1. května 1493 v Einsiedeln ve švýcarském kantonu Schwyz, snad pouhých deset let po Martinu Lutherovi. Koperník tehdy začínal na universitě v Krakově svá astronomická studia. Rok předtím se Kryštof Kolumbus vypravil hledat námořní cestu do Indie a spustil kotvu u jednoho ostrova před pobřežím Střední Ameriky. Na německém trůně seděl Maxmilián I. V srpnu roku 1493 zemřel Friedrich III., poslední německý císař, který byl korunován v Římě. Šlechta zchudla. K starým švábským rodům patřili také Bombastové von Hohenheim, o nichž se v úředních listinách děje zmínka už na počátku XII. století.

Při křtu dostal syn Wilhelma von Hohenheim jména Philippus Theophrastus. Jméno Aureolus bylo spíše lichotivé; „Zlatohlávkem“ volali na chlapce asi rodiče. Nelze přesně říci, co pohnulo otce k tomu, aby zvolil jméno Philippus, nápadné je Theophrast, a usuzuje se, že ho otec dal svému synu z úcty k Theophrastovi, žákovi řeckého filosofa Aristotela. Tohoto jména si také Paracelsus po celý život cenil. Wilhelm von Hohenheim po desetiletém manželství ztratil svou ženu, osmiletý chlapec přišel o svou matku. Od matčiny smrti byli na sebe otec a syn vnitřně odkázáni.

Na doporučení benediktinského opatství v Einsiedeln mniši kláštera v St. Paul v údolí Levantu vzali na sebe úkol vštípit Paracelsovi základní znalost latiny a uvést ho vůbec do věd. Už tehdy začal doprovázet otce na lékařských pochůzkách, kde u loží nemocných poznával bídu utrpení a neúprosnost umírání. Celý Theophrastův život ve Villachu byl založen na pravém nazírání a na smyslové zkušenosti – tam poznal „živoucí“ vody, tryskající z hlubin země, používané k léčebným účelům i život člověka v šachtách, když pozoroval žíly kovu prostupující horninou. Po boku svého otce denně stál před mnohostranností života v říši rostlin, zvířat a lidí a nic nevěděl o skvělé, břitké logice a o duchaplných slovních potyčkách. A když tento svět opouštěl, aby se jako jeho otec stal lékařem, nevěda ani o tom, přinášel si již do světa vysokých škol svůj vlastní, pevně ohraničený svět, který tam musel prokázat.

Jak Jung sám dodává v předmluvě, čtenář má chápat jeho spis jen jako příspěvek k poznání Paracelsovy skryté filosofie. Jeho záměrem bylo otevřít cestu, vedoucí ke kořenům a k duševnímu pozadí jeho takzvané filosofie. Paracelsus je snad nejhlouběji alchymickým „filosofem“, jehož religiózní vidění světa stojí v protikladu ke křesťanskému myšlení a víře jeho doby – což jemu samému zůstalo skryto.

Paracelsovi je připisováno heslo:

Alterivs non sit, qvi svvs esse potest.
Kdo může být svůj, ať nepatří jinému.

A je-li k tomu zapotřebí bezohledné, až brutální vůle k nezávislosti, pak pro její existenci u Paracelsa nám vskutku nechybějí ani literární, ani biografické důkazy.

Paracelsus pálil klasické učebnice medicíny, přednášel v němčině a místo v úctyhodném taláru medicinmana chodil po ulicích v nedůstojné zástěře laboranta. Jemu šlo hlavně o kosmické analogie, jak je nalezl v astrologické tradici. Učení o astrum in corpore (hvězdách v těle) je dokonce jeho hlavní a oblíbenou myšlenkou, setkáváme se s ní všude v nejrůznějších obměnách. Věren pojetí člověka jakožto mikrokosmu vložil do lidského těla firmamentum a označil je jako astrum nebo sydus. Bylo to pro něj endosomatické nebe, jehož hvězdný pohyb se neshoduje s pohybem nebe astronomického, nýbrž počíná se s individuálním zrozením, ascendentem či horoskopem.

Potkáváme tu také arkánum, totiž Meluzínu, o níž by měl lékař rovněž vědět. Meluzína je kouzelná bytost, jež náleží lidovému folklóru, jak napovídá už její jméno, patří však i k Paracelsovu tajnému alchymickému učení, což je patrné z toho, že ji jmenuje v souvislosti s permutatio a transmutatio. V jeho pojetí žijí Meluzíny v krvi, a protože krev je od pradávna sídlem duše, lze se domnívat, že jde o jakousi anima vegetativa (vegetativní duši). V podstatě se nejedná o nic jiného než o variantu spiritus mercurialis (ducha Merkuriova, filosofické rtuti), jenž byl ve 14. a 15. století zobrazován také jako ženské monstrum (anima).

Paracelsus byl velkým ctitelem magie a ars cabbalistica, „gabal,“ jak říká.

Nezná-li lékař magii, „je to bludař a rádobylékař, který se vyzná víc v podvádění než v pravdě… Magica je [pro něj] praeceptor… a paedagogus.“ Však také navrhl řadu amuletů a pečetí, čímž si, ne bez vlastní viny, získal neblahou pověst čaroděje.

Tento spis obsahuje dvě přednášky, které vznikly u příležitosti oslav 400. výročí Paracelsova úmrtí (zemřel 24. září 1541), tedy v roce 1941.

První má název Paracelsus jako lékař, která je úvodem k jeho osobnosti, a druhá Paracelsus jako duchovní zjev popisuje ve čtyřech podkapitolách jeho náhled na magii, alchymii, učení o arkánech, o prvotním člověku, dále výklad tajného učení De vita longa, pojednává o Iliaster, Aquaster, Ares a Meluzíně. Filius Regius jako arkánová substance (podle spisu Symbola aureae mensae [1617] Michaela Maiera o synu krále zajatém v mořské hlubině [nevědomí] a touze vodní víly po oduševnění a spáse, jež má svůj protějšek v oné královské substanci, jež leží skryta v moři a vola po vysvobození). Poté učení o jednotě, zřejmě v duchu mistra Eckharta, o Zhotovení Jednoho čili centra destilací a o Jarní konjunkci. Následuje Přirozené mystérium proměny se zacílením na Světlo temnoty, Spojení dvou přirozeností člověka (mysterium conjunctionis), Homo maximus a jeho kvaternita, Přístup k nevědomí. Poslední podkapitolou je komentář ke Gerardu Dorneovi (Paracelsův žák), opakuje znovu téma Meluzíny v individuačním procesu, Hieros gamos věčného člověka, Duch a příroda a Církevní svátost a alchymický opus.

V závěru oceníme nejen bohatý seznam citované literatury, ale zejména sbírky alchymických traktátů, povětšině ovšem napsaných v latině.

V češtině máme doposud jen zlomek z Paracelsova díla (Opera omnia Paracelsa) a sotva se nám podaří prostudovat v originálu dva tisíce šest set stran Huserova vydání z roku 1616 nebo ještě obsáhlejší vydání Sudhoffovo. V tomto je Paracelsus moře nebo též – méně přívětivě řečeno – chaos.

Jung poznamenává v konci, že jest mu zřejmé, že alchymie není jen matkou chemie, nýbrž také předstupněm dnešní psychologie nevědomí. Může se zdát, že o obětavém lékaři a křesťanu Paracelsovi toho Jung neřekl příliš mnoho a že mluvil více o onom temném stínu, o onom jiném Paracelsovi, jehož duše byla vpletena do podivuhodného duchovního života, který vyvěrá z prastarých zdrojů a proudí daleko do budoucnosti. Právě jeho uchvácenost magií ukázala – ex tenebris lux – následujícím staletím cestu k pravé přírodě.

Jako člověk měl jednoho otce, jako duch však dvě matky.

Po analýze, štěpení, následuje vždy syntéza, skládání; a ačkoliv rozklad a hnití je někdy velmi bolestivý a připravuje mnohých krušných chvil svému laborantovi, to, co bylo odděleno na hlubší rovině, sjednocuje se vždy na rovině vyšší.

Hermeticus es, ut videris.
Zdá se, že jsi hermetik.

Christianus ego sum, o rex, et Hermeticum simul esse non pudet.
Jsem křesťan, ó králi, a nestydím se být zároveň hermetikem.

*

© San
© okultura, MMII & MMX

Uložit

Uložit