Musterion: The Black Lodge
CD, HCD 06, HORUS CyclicDaemon, 2006
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
Po velmi vyvedené dvojkompilaci věnované stému výročí slavné Knihy Zákona Aleisteira Crowleyho přichází brněnské vydavatelství HORUS CyclicDaemon s další sběratelskou lahůdkou. Debutové album projektu Musterion je totiž kromě opět skvostně provedeného přebalu ojedinělé i svým konceptuálním dark-ambientem, jehož hustá atmosféra a hororový sound jsou prostoupeny plíživým, náročně koncipovaným surrealistickým námětem autora.
Pod uměleckým jménem Musterion se k okolnímu světu vyjadřuje umělecká polovina dua Za Frûmi či projektu Abnocto (z nichž každé se po jedné skladbě představilo i na výše zmiňované kompilaci), Simon AA Kölle. K více než hodinovému dílu takřka kinematografických rozměrů přistoupil z pohledu zvukového konstruktéra, jež osobitým způsobem zpracovává svoji surrealistickou vizi posledních dní agenta Dalea Coopera. Ten se ocitá v jakémsi černém vigvamu – světu za oponou, kde je nakonec i dopaden. Zde se odehrává jeho snová vize, při které si propůjčuje tělo Jerzyho Grotowského – významného a nepříliš doceněného polského divadelního reformátora. Spolu s ním se odebírá na poslední pouť společně s dalšími mrtvými a před očima se mu vynořují vzpomínky na celý dosavadní život. Jak vypadají, se pokusíme vykreslit v několika dalších odstavcích.
Album otevírá úvodní Passing, jež je součástí ústředního The Black Lodge opusu. V ní jsme zvolna ponořeni do počínajícího mlhavého vyprávění celého příběhu prostřednictvím poměrně členitých vrstev dark-ambientních ploch, jež jsou zhusta prostoupeny samply se smyčcovými blízkovýchodními motivy.
Hned následující Yang Tul plná temných a zneklidňujících drones, různých fieldrecordings a hororových hlasů je hudební vizí proměny Tulpy („jež je obvykle vytvářen a dokončován mágem či jogínem“) v jeho druhou emanaci, známou jako Yang-Tul. Opakováním tohoto procesu občas dochází k třetímu stupni emanace – stvořen je Nying-Tul.
Tyto magické jevy jsou ústředním tématem autorova třetího tracku, nazvaného The Third Man, jež je kromě převládajícího podprahového hučení zvolna doprovázen vstupujícím mužským recitativem a melancholickými tóny piana.
Visit in Tibet následovaná pokračováním ústředního motivu s podtitulem Trapped jsou jakýmsi snovým tripem do Tibetu, plným rituálních perkusí, zvonečků, píšťal a alikvótních hlasů. V Unknown Kadath se podobně jako v mýtickém Necronomiconu ocitáme uprostřed chladné pustiny, zde za doprovodu smyčcových samplů, piana a monumentální atmosféry ne nepodobné nahrávkám raných Raison d’Ętre.
Neustále houstnoucí atmosféra plná děsivých hlasů, nářků a podivných zvuků v pozadí s probleskujícími motivy z Wagnerova Tannhausera, to je Tannhauser Gate, po níž již agent Cooper – ve skutečnosti však Kölle – vzdává hold svým uměleckým vzorům. Prvním z nich je H. P. Lovecraft v atmosféricky snové The Tower of Koth, sahající opět k mýtům Necronomiconu, tam kde snová věž Koth stráží Setovy tunely.
V takřka hodinářsky propracované Lost (jinak další části ústředního motivu), se spolu s hlavní postavou stáváme svědky jeho osamocení („Jsem zde sám, všemi opuštěn, polapen v černém doupěti, v jedné místnosti. Slyším staré piano a chrčení rádia….“). Výborné atmosféry dosahuje Kölle vzájemným antagonismem smyčců a vřelých tónů vibrafonu s mechanickými zvuky strojů. Praskot ohně, ledabylé popískávání, dětské žvatlání – zkrátka ohlasy pozapomenutých a přitom běžných součástí života, to vše se vybavuje v Cooperově hlavě – pomocí posbíraných reálných zvuků skladby Fire is the Devil.
V této části alba dochází ke zřetelné gradaci hudební i dějové. Grotowski’s Last Journey je totiž v rámci zvolených zvukových prostředků skutečným, takřka epickým dramatem. Nadcházející smrt je zde vykreslena pomocí postupného vrstvení okolních zvuků, ale především lidských hlasů – křiku plného zoufalství, ale i sakrálního zpěvu, zřejmě jako poselství naděje a smíření.
Závěrečné čtyři tracky se slévají do jednolité zvukové masy. The Arm – v níž jakoby se Cooperova alias Grotowského duše odebírala směrem k druhému břehu pomocí křídel – je podbarvena pseudobarokním motivem, jež se rozpouští v neustále hučících a těžko prostupných drones. V následující Dreams se setkáme s nasamplovanými vokály Meredith Monk a sólovým vstupem akustické kytary hostujícího Daniela Engberga. Její dark-folkový opar je střídán zvukovými vzpomínkami na léta padesátá a tehdy ofenzívu nabírající jazz a především nezapomenutelné beatniky – Burroughse, Kerouaca a Ginsberga (jazzový saxofon a útržků jejich hlasů ve skladbě Beatnik). Následuje již jen závěrečná Released, plná mlhavého zvukového oparu s náznaky pokroucených rytmických sekvencí.
Poslech alba The Black Lodge tedy není rozhodně obyčejnou posluchačskou záležitostí. Ocitáte se při něm daleko za obzorem každodenního shonu – na pomezí běžně vnímaných reálných stavů, na hranici snových a magických vizí ne nepodobných filmům Davida Lynche. Jeho samotná hudební náplň je navíc skvěle doprovázena graficky velmi pěkně provedeným bookletem (formát A5 na vysoce kvalitním přírodním papíru) z dílny autorova kolegy z dua Za Frûmi, Simona Heatha (jinak člena one-man projektu Atrium Carceri).
© Igor Nováček
*
