(Portál, Praha 2015)
James Hillman, Sonu Shamdasani: Nářek mrtvých. Psychologie po Jungově Červené knize
264 stran, Portál, Praha 2015, vydání první, brožované, cena 499 Kč
ISBN 978-80-262-0619-4
James Hillman (1926–2011) byl jedním z nejvýznamnějších psychologů moderní doby. Je považován za zakladatele archetypální školy jungovské psychologie. Portál vydal jeho knihy Sny a podsvětí. Nový pohled na sny rozšiřující klasické teorie S. Freuda a C. G. Junga (1999) a Klíč k duši (2000), v Malvernu to bylo Myšlení srdce a duše světa (2013) a začátkem 90. let v překladu Rudolfa Starého Duše a sebevražda (1997).
Sonu Shamdasani (1962) byl editorem Jungovy Červené knihy (Portál, 2010), jakož i její čtenářské edice – spolu s Johnem Peckem a Markem Kyburzem (2013), autorem biografické práce C. G. Jung – Život v knihách (Portál, 2013) a řady dalších studií. Působí v Londýně, kde na několika univerzitách přednáší dějiny psychologie.
V dialogu předního světového psychologa Jamese Hillmana, zakladatele hnutí archetypální psychologie, a uznávaného historika psychologie, znalce díla C. G. Junga a editora jeho Červené knihy, Sonu Shamdasaniho, který se odehrává na pozadí vydání Červené knihy, procházejí témata z jejich pohledu důležitá pro moderní psychologii: vztah živých a mrtvých v našich snech a fantaziích, otázka kreativity a výtvarného vyjádření, psychologie umění, narativní psychologie, hlubinná psychologie, význam křesťanství pro moderního člověka, vztah člověka k minulosti.
Ruský spisovatel a náboženský myslitel D. S. Merežkovskij v jedné ze svých nejznámějších knih, Tajná moudrost Východu – Egypt, cituje tento text z egyptské Knihy mrtvých (v. 154):
„Vstaň, vstaň, Osiride! Já, syn tvůj, Hor, přišel jsem navrátit život tobě, spojit kosti tvé, svázat svaly tvé, zcelit údy tvé. Já jsem Hor, utvářející otce svého. Hor otvírá ústa tvá… daruje ti oči, aby viděly, uši, aby slyšely, nohy, aby chodily, ruce, aby dělaly.“
S těmito slovy vykonává žrec nad mrtvým obřad ap-ra, „otvírání úst i očí“; objímá mumii, přibližuje svou tvář k její tváři a odevzdává z úst do úst dech života.
James Hillman otevírá rituálně tuto knihu právě vzpomínkou na obřad ap-ra, neboť každé otevření Červené knihy je mu takovým otevřením úst mrtvého, skrytě sakrálním úkonem, který posvěcuje naše „oči, aby viděly“ a „uši, aby slyšely“, když Hór přistupuje k Lazarovi a ukazuje mu vinoucí se stezku života, po níž se má z podsvětí vydat. A není na ní sám; před ním po ní šly zástupy jak jeho předků, tak i lidí, kmenů, ras a civilizací, jež vůbec neznal, a přesto je jejich magnetismus onou Magnetovou horou, která nás svými siločarami proměňuje a šeptá: „komu zvoní hrana“…
Sonu Shamdasani poznamenává, že občas předcházejí postavy z Jungových fantazií postavám snovým, kdežto nezasvěceným se to děje spíše naopak, že se snová postava začne zpracovávat a vykládat, což svědčí o jeho stvořitelské, theurgické práci – nejenom při psaní Červené knihy, nýbrž i v životě, a Shamdasani to označuje doslova jako „odhalování švů“, tedy toho, co spojuje: iungit.
„Odhalování švů“, tedy toho, co spojuje: iungit.
Aleister Crowley v kapitolce O přírodě z Knihy odhalení svatého grálu[1] odhaluje:
„Základem zvířecího života je krev a ta je červená. Základem božského života je světlo, jehož nejjemnější záře se nachází až za fialovou.“
Červená kniha je červená jako krev, a tou se obrazně máme sytit ku svému zmrtvýchvstání jako Lazar (hebrejská forma je אֶלְעָזָר, Elʿazar, „Bůh pomohl“) či Osiris (nebo Asar; původní jméno Wsjr se odvozuje z kořene wser znamenající „mocný“, a jedno z nejstarších svědectví o bohu Osiridovi se nachází v mastabě zesnulého „Boha Všemohoucího“, Netjer-wser, a David Lorton uvádí, že Wsjr je složeno z morfémů set-jret označujících „rituální úkony“, Osiris je tedy ten, který je přijímá, a Wolfhart Westendorf dokonce naznačil, že Waset-jret může označovat „tu, která nosí oko“), třebaže nejde o jedinou knihu, v jejíž moci je přivést nás k neviditelnému světlu božského života. Pro Junga představuje „propracování osobní kosmologie, která není založena na pojmech (srv. úvahu o slovu Begriff, str. 15)“, tedy na něčem, co je nutno předtím pojmout, uchopit, než je možno to dále zpracovat. James Hillman k tomu poznamenává, že „my psychologové se učíme abstrakce, systémy abstrakcí“, ihned si však posteskne, že „Junga čteme v anglických překladech, takže to ani není to, co Jung napsal.“
Úlohou toho, kdo léčí, je „dát druhým něco, co by jim umožnilo orientaci, když stáli tváří v tvář temným nocím ve svém vlastním podsvětí.“
A pokračuje dále: „psychologie užívá jazyk jako apotropaický – jako způsob, jak zakrýt zásadní úzkost způsobenou tím, že o psyché ve skutečnosti nic nevíme. A proto jsme rozvinuli systémy, které zabraňují démonům nebo čemusi neznámému, čím psyché zůstala, vstoupit. Jung stále znovu opakuje, že skoro vůbec nevíme, o čem mluvíme.“
Jung v určitém smyslu takový jazyk, jazyk Červené knihy, nabídl – jedincům umožní znovu nalézt svůj vlastní jazyk, rozvinout své vlastní kosmologie a ve své terapeutické praxi se zdržel užívání pojmů. „Když k němu někdo přišel a mluvil o duších zemřelých, mluvil o duších i on.“ Jde o to umožnit lidem vyjadřovat své vlastní lingvistické světy. Lingua je latinsky „jazyk, řeč, mluva, slovo“, takže to, o čem k nám trpějící pacient promlouvá, je do jeho vlastních slov oděné jeho psychické tělo, přímo kámen úhelný jeho trápení.
Jungovo psychické tělo vzalo za krmi Tibetskou knihu mrtvých a Egyptskou knihu mrtvých, pak Ignáce z Loyoly, spisy o kundaliní józe, gnostické traktáty; ve třicátých letech (když v Německu nastupuje nacismus) začíná se svými alchymickými sešity, do nichž si zapisuje citace zejména z alchymických textů a doplňuje je někdy odkazy na některé své vlastní představy nebo sny, a to i formou obrázků. Hlasy znějí občas prorocky a Jung s nimi musí zápasit. Začíná to jeho setkáním s Elijášem a dosahuje apoteózy u postavy Filémóna.
„Kolem roku 1917 si uvědomuje, že prorocký tón, jímž napsal první dvě částí svého textu, mu nadiktovala postava Filémóna, jinými slovy, že je v něm prorocký hlas, který je odlišný od něho samého (ČK, str. 335). Poté jde o rozlišení, že je tím hlasem instruován, ale nemá se s ním identifikovat. Opravdu stál před volbou kariéry. Mohl založit školu jako Rudolf Steiner na kraji Dornachu a říct: »Toto je nové zjevení.« Ve dvacátých letech 20. století bylo v Evropě guruů jako máku – proroků nového věku, kteří bojovali o stejnou klientelu.“
James Hillman upozorňuje na současný kolektivní symptom: ztrátu kontaktu s mrtvými. My už prostě svým mrtvým neotevíráme při obřadu ap-ra ústa a tedy je nemůžeme ani jako znovuzrozené nechat k nám promlouvat, jsme hluší (nemaje uší) a tento pocit – popisovaný „už asi 40 let“, se vztahuje k popírání smrti, strachu ze smrti, kultuře, která vždy žije směrem do budoucna a kupředu. Jung říká (ČK, str. 272): „Potřebujeme chlad smrti, abychom viděli jasně.“
Denní svět je vždy prostoupen oním druhým světem, vždycky v tom bdělém zaznívají vnitřní hlasy a v tom snovém mrtví představují varovné postavy. „Že žijeme s mrtvými. To, co pokládáme za způsob života, může být spíše způsobem smrti.“
Sonu Shamdasani to příhodně glosuje slovem, jež použil filosof David Krell: „Živosmrt,“ a Jung naznačuje, že mrtví bydlí pod naší střechou (ČK, str. 293), obrazně řečeno v našem sklepě, podvědomí a nevědomí.
Napadá ho, co by se stalo, kdyby v roce 1921 nepublikoval Psychologické typy, ale Liber Novus, Červenou knihu. A Hillman mu odpovídá:
„Můžeš si představovat úplně novou imaginární historii… velkým objevem v hlubinách (duše) byla představivost, imaginace. Mluvili jsme o ní z hlediska proroctví, postav, krajin a podobných věcí, ale Jung vlastně znovu zjistil, že psyché je živý svět představivosti a že do toho světa může sejít kdokoli. Je to tvá pravda, je to to, co jsi, co je tvá duše. Hledáš duši a tvá duše je tvá představivost. Jak řekl Blake, Ježíše, představivost, tedy velmi tvořivou sílu, vykupitelskou sílu, jíž jsi, ti dává ona pozoruhodná věc, kterou Coleridge označuje jako ‚esemplastickou představivost‘, sílu, která se zjevuje v podobě postav. To jsou tví učitelé, prameny tvojí motivace, tvé krajiny. Obývají tvé hlubiny“ (str. 120).
Shamdasani říká, že Jung směřuje za ono poselství Červené knihy, míří k transcendentální dimenzi, ačkoli v tom všem vlastně ukazuje praktikování představ, a Hillman mu rychle přitakává. To jest totiž niterný význam oněch „rituálních úkonů“, jež přijímá zmrtvýchvstalý Osiris.
James Hillman nevysvětluje, jak konkrétně probíhal obřad ap-ra, ale dělo se tak „uzlem života“, jímž byl anch.
Čtenářům Červené knihy přejeme stejnou „novou imaginární historii“, aby je ve stavu homo novus (Hóra) zavedla do znovu oživeného světa představivosti, úrodné delty Nilu.
*
[1] Aleister Crowley: Liber Agape (viz Liber C vel Agape vel Azoth. Sol Philosophorum. Tajné instrukce devátého stupně). Brno, Horus 1996, str. 70.
*
© San
© okultura, xMMxv
